The Training Of O
Czech Orgasm
KINK Unlimited - All of Kink
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Vymahačka dluhů (femdom)

Autor: neznámý

Hodnocení

1234567

... aneb jak lze také stíhat neplatiče. Stačí trocha ženského charismatu a věci jdou najednou jak po másle!

Podzim. Venku je nepříjemné deštivé počasí. Mám náladu akorát tak někam zalézt a čekat na jaro. A to ještě netuším, že mi ji v následujících chvílích nezlepší ani můj kolega Karel.

"Nemáš náhodou někdy cestu do TLP," ptá se způsobem, který dává tušit, jaká odpověď by ho asi potěšila.

"Zítra tam něco mám," odpovím. Tuším, že to, co po mě bude chtít, asi nebude jenom tak.

"Dluží nám 32 tisíc. Neuhradili tu poslední fakturu. Minule jsem se dost pohádal s tím jejich obchodním ředitelem, když jsem z něj chtěl ty prachy dostat. Je to pitomec." Jako by ses nesetkával jenom se samými pitomci, napadlo mě, ale řekla jsem: "Tak dobře. Připrav mi podklady ať se na to můžu trochu mrknout." Nakonec to bude aspoň nějaké zpestření té podzimní monotónnosti.

"Skoro nic nemáme. Jenom protokoly. Jinak to bylo všechno domluvený jenom per huba."

"No to je teda bezva," řekla jsem naštvaně. "To jsem zvědavá, jak to z nich budeme dostávat."

"Proto tam taky posílám tebe. Jseš ženská, máš příjemný a slušný vystupování, třeba se s ním nějak domluvíš."

Proti takové argumentaci se nedalo nic namítat a kromě toho jsem pochopila, že na tom případu se nedá už nic zkazit.

Druhý den ráno jsem řešila obvyklý ženský problém před otevřenou skříní. Vzpomněla jsem si, jak pan obchodní ředitel Růžička při našem posledním setkání hltal moje nohy. Mám-li mít aspoň minimální šanci na úspěch, musím mu je ukázat. Tím pádem nepřicházejí do úvahy kalhoty a ten tmavě modrý kostým se sukní ke kolenům. Nakonec jsem vybrala halenku a krátkou černou sukni. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a řekla si : "Tak takhle holka ne. To je příliš laciné a průhledné." Do oka mi padly moje oblíbené kožené šortky. Vzpomněla jsem si, že když minule polykal naprázdno, pozoruje moje nohy, měla jsem je taky na sobě. Je to možná ještě lacinější trik než ta krátká sukně, ale vždyť vlastně nemám co ztratit. Vzala jsem si ještě černé semišové triko, obula se do lodiček na vysokém podpatku, oblékla si svůj dlouhý černý plášť a vyšla do podzimního rána.

Při příchodu do firmy jsem vyrazila dech Kláře, naší sekretářce a účetní v jedné osobě.

"Tak takhle tam snad ani nechoď. Jdeš snad na obchodní jednání, jestli ti to ještě nedošlo. Vždyť tobě chybí už jenom škraboška a do ruky bičík!" řekla skoro opovržlivě.

Musela jsem se v duchu pousmát. Přestože nikdo ve firmě netuší nic o mém druhém životě, musela jsem uznat, že má Klára postřeh. Nakonec jako každá správná ženská.

Ještě jednou jsem si zkontrolovala jestli mám všechno v kufříku a rozjela se do TLP. K firmě jsem přijela právě v době, kdy se většina osazenstva rozcházela na hodinovou polední pauzu. Blesklo mi hlavou, že za jiných okolností by mě Růžička mohl pozvat na oběd, ale dnes budu asi o hladu. I když mám ještě v živé paměti jedno takové "pozvání". Zákazník mi celou dobu vyprávěl o tom, jak má doma na návštěvě tchyni ze Slovenska a že před ní nemůže chodit v trenkách.

Růžička byl u sebe. Ještě před vstupem do jeho kanceláře jsem si rozepnula a rozhrnula plášť, a při vstupu do jeho pracovny si dala moc záležet, aby moje nekonečně dlouhé nohy dráždivě vykoukly na svět. Jeden pohled do jeho obličeje mi potvrdil, že jsem opravdu vsadila na správnou kartu. Naprázdno polkl a vysoukal ze sebe koktavě:

"Dobrý den, paní inženýrko."

Odložila jsem si kabát a dávala přitom veliký pozor, aby mě neustále viděl celou a aby se moje nohy neztratily za jeho stolem.

"Posaďte se, prosím. Dáte si kávu nebo čaj?"

"Děkuji, ale nic nechci. Myslím, že spolu budeme brzo hotovi i bez těchto zdvořilostních občerstvovacích rituálů," řekla jsem a sledovala jeho reakci na moji agresivní poznámku. Opět naprázdno polknul a zeptal se, jakoby netuše:

"A co vás za mnou vlastně přivádí?"

"Při kontrole pohledávek jsem zjistila, že tu máme už dva měsíce jednu neuhrazenou fakturu na 32 tisíc a nějaké drobné. Bylo to navýšení k předchozí dodávce. Dostali jme od Vás tenkrát neúplné podklady, a dodatečné úpravy jsme si museli naúčtovat zvlášť. Proč jste je neuhradili? Neodpovídáte na upomínky, ať ústní, nebo písemné, hrajete mrtvé brouky…" Odmlčela jsem se a pozorovala jeho reakci. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že v tomto případě fakta rozhodovat nebudou. To by byla moje jediná šance, nic písemného jsem v ruce neměla.

"Když říkáte ústní upomínky, máte na mysli tu demagogii, kterou na mě zkoušel váš kolega?" pokusil se Růžička přejít do protiútoku, ale podle tónu hlasu jsem poznala, že se jedná spíše o osobní alibismus, že neprodal svoji kůži lacino. Rozhodla jsem se vsadit vše na jednu kartu.

"Poslechněte, já tu nejsem od toho, abych s vámi probírala, co vám řekl můj kolega. Já jsem tu od toho, abych přivezla naše peníze," řekla jsem a přitom se zvedla ze židle a pomalu přistoupila k jeho koženému křesílku. Poslední slova jsem pak, spíše než vyslovila, procedila mezi zuby. Účinek byl ohromující. Opět naprázdno polkl a snažil se zachránit situaci slovy:

"Ale na dodávce byla reklamace. Proto jsem vydal příkaz, aby nebyla faktura proplacena."

"Ta reklamace byla vyřízena za dva dny," řekla jsem a pomalým krokem šla ke kufříku, který jsem nechala stát vedle věšáku u dveří. Opět jsem si dávala záležet, aby viděl celou mojí postavu a sehnutá hledala úmyslně dlouho torzo dokladů. Cítila jsem, jak mě po celou dobu dychtivě a zároveň s obavami sleduje.

"Tady to mám!"

Pomalým krokem jsem opět přistoupila k jeho křesílku, sklonila jsem se k němu a začala mu mávat přímo před očima reklamačním protokolem.

"Tak co. Co si na mě ještě vymyslíte? Tady je to potvrzeno vaším pracovníkem!"

Sledovala jsem, jak začíná být nervózní a potí se. Jen jsem ještě nevěděla, jestli příčinnou té nervozity jsem já, nebo přede mnou něco tají. Rozhodla jsem se znovu zaútočit.

"Víte, jaký mám pocit? Že to včasné nedodání dokumentace k úpravám máte na svědomí vy, a tím, že nám nezaplatíte, chcete jen před svým šéfem krýt vlastní neschopnost!"

Znervózněl ještě víc a já věděla, že teď jsem zasáhla přesně.

"Takže my máme platit za tvůj bordel? To snad nemyslíš vážně, že bych to tak mohla nechat!" začala jsem mu tykat a jemu to zjevně nevadilo. Stála jsem u jeho křesílka mírně rozkročena, vzala jsem si do ruky pravítko, které se tam vzalo kdoví odkud, a začala si jím poklepávat do dlaně. Jeho polykání bylo čím dál častější, dech sípavější, barva tmavší a já věděla, že nebude nic namítat, když mu ukážu, jak pádně umím trestat neposlušnost.

"Takže uznáváš, že jsi nás chtěl podvést?"

"Ano paní," vyhrkl a potom, jako by se lekl toho, co řekl, ještě potichu dodal: "inženýrko."

"Teď se sebereš, pomažeš do pokladny a dáš mi to hotově!"

"Ale tam teď nikdo není, všichni jsou na obědě."

Do banky jsem ho posílat nechtěla, protože jsem nechtěla rušit vzniklou atmosféru. A navíc jsem ho nechtěla pokořit před jeho podřízenými, to by neprospělo ani jednomu z nás.


...::: Tip pro Vás: Vysoký kožený obojek - černý :::...
Sexshop Sexujte.cz


"Dobrá tedy. Běž do účtárny, přines tu naši fakturu a před mými zraky vyplníš příkaz k úhradě!"

"Ale paní, to není u nás zvykem, abych já vyplňoval příkazy. To by bylo podezřelé. Smím přinést tu fakturu a před vámi ji potvrdit k urgentnímu proplacení?"

Souhlasila jsem. Odešel a když se asi za minutu vrátil, držel v ruce patřičný doklad. Orazítkoval ho, připojil ručně URGENTNÍ a podepsal. Potom ho zase odnesl zpět do účtárny. Když se vrátil, řekl:

"Tak a je to vyřízeno. Moc se omlouvám za problémy, které jsem vám způsobil," řekl a chystal se mi pomoci do kabátu. Zarazila jsem ho.

"Počkej! To by jsi z toho vyšel příliš lacino! To si jako myslíš, že všechno nechám jenom tak?" Podíval se na mě zkoumavým pohledem a zase začal polykat naprázdno. Nabyla jsem přesvědčení, že to, co bude následovat, se mu bude určitě moc líbit.

"Svlíknout a na kolena!!!" Jestli předtím jenom vystrašeně koukal, tak teď propadl hotovému děsu. Nicméně se začal poslušně svlékat.

"I slipy?" zeptal se nejistě.

"Já jsem řekla svlíknout! Kdybych chtěla, aby sis nechal slipy, tak bych řekla, svlíknout do slipů!"

"Nemám raději zamknout? Co když se někdo vrátí z oběda?" zkoušel smlouvat.

"Pokud vím, tak na to mají ještě víc jak půl hodiny! Tak to nezdržuj! A zamykat se s tebou nebudu! Jak myslíš, že by posloužilo mojí pověsti, kdybych vyšla s tebou ze zamčené kanceláře?" dodala jsem jízlivě, a abych dokázala že mnou nebude smlouvat, švihla jsem ho pravítkem přes obnažená záda. Sykl bolestí a leknutím a vysvlékl se do naha. Na jeho penisu jsem viděla, že se mu to líbí. Klečel přede mnou a dychtivě očekával svůj ortel. Musím uznat, že nahý sice nevypadal moc jako obchodní ředitel, ale určitě vypadal jako chlap. Na jeho postavě bylo vidět, že posilovna není pro něj místo neznámé. Připomínal mi kulturistu z reklamního vysílání TV-shopu, propagujícího nejnovější posilovací nástroje. Jeho široká chlupatá hruď mě nesmírně přitahovala. Neodolala jsem a musela jsem se jí dotknout. Chytila jsem několik jeho chlupů mezi prsty a prudce škubla. Znovu sykl bolestí a já sledovala, jak mi jeho chlupy zůstaly v dlani. Udělala jsem to znovu.

"Paní, prosím ne."

"Proč ne? Mě se to líbí! Tobě ne? Tak aby bylo mezi námi jasno: Ty tu nejsi od toho, aby se ti něco líbilo. Ty tu jsi od toho, abys trpěl! Je to jasný? A už nechci slyšet ani slovo!" Abych dodala svým slovům vážnost, znovu jsem mu několik chlupů vytrhla. Podle reakce jeho penisu, jsem nabyla přesvědčení, že proti tomu ve skutečnosti vůbec nic nenamítá.

"Tak jaký trest pro tebe vymyslíme? Vzhledem k tomu, že ty peníze jsi nám dlužil skoro dva měsíce, tak to bude za každý den jedna rána. A protože to bylo 32 tisíc, tak ještě 32 ran navíc. Teď jenom zbývá vyřešit problém, čím tě vyplatit, " zašeptala jsem mu tiše až zlověstně do ucha a začala uvažovat nahlas: "Máme tady to pravítko. To ale jenom plácá a určitě to moc nebolí. Ve skříni je nějaké ramínko. To už by bylo o něco lepší, ale je nějaké drsné a já si nechci zadřít třísku. V kalhotách máš pásek, ale ten je stejně na houby jako to pravítko. V květináči je sice nějaká hůlka, ale jak by k tomu přišla chudák kytička. A co máme tady?" Při poslední otázce jsem se zadívala na počítač, který stál na jeho pracovním stole. Klečel k němu zády a když se snažil otočit, musela jsem ho od tohoto úmyslu odradit další ranou pravítkem. Potom jsem odpojila síťovou šňůru a strčila jsem mu ji přímo pod nos. Opět začal prudce polykat a jeho vztyčený, neochabující penis mě přesvědčil, že to je to pravé.

"Takže už jsi spočítal, kolik jich vlastně dostaneš?"

"Osmdesátšest paní," řekl tiše, skoro neslyšně. Využila jsem toho.

"Cože? Devadesátšest, tak to zaokrouhlíme na sto."

Nesnažil se ani protestovat. Poručila jsem mu, aby se opřel rukama o zem a vystrčil zadek. Dostal první ránu, poměrně lehkou.

"Víš, že jsi mě zapomněl poprosit o výprask. Takže tahle se nepočítá."

"Prosím vás paní o výprask."

"Takhle se prosí," sykla jsem a udeřila již o něco víc.

"Prosím vás paní o sto ran."

"Za co jsou ty rány," zasyčela jsem o něco podrážděněji a udeřila jsem ještě o něco víc. Na zadku se mu objevil první červený šrám. "Dokud nepoprosíš pořádně, tak se rány nepočítají." Přidala jsem další ránu.

Sykl bolestí a řekl: "prosím vás paní o sto ran šňůrou od počítače za to, že jsem vám neoprávněně nezaplatil fakturu."

"No konečně jsi pořádně poprosil. Takže teď, ať se nezdržujeme, budeš počítat a za každou ránu poděkuješ."

Začala jsem s výpraskem. Po páté ráně vykřikl bolestí.

"Tak to ne. Křičet mi tu nebudeš." Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla jsem u umyvadla viset čistý ručník. Vyrobila jsem na něm uzel a ten použila jako roubík. Sedla jsem si mu za krk a roubík mu strčila do úst. Ručník jsem pak uvázala na týlu. Šlo to sice špatně, ale drželo to. Potom jsem mu stiskla stehny hlavu. Rukou jsem se přesvědčila, že je stále velmi vzrušený a při tomto stisku začal téct. Ani já už nebyla docela chladná. Vstala jsem, došla ke kabátu a z kapsy vyndala šátek, kterým jsem mu zavázala oči. Znovu jsem si přitom sedla na jeho krk a stiskla mu opět hlavu stehny. Cítila jsem, jak se mu zrychluje tep. Začala jsem ho hladit rukama na prsou a přitom jsem mu opět vytrhla několik chlupů. Trhl sebou bolestí. Potom jsem vstala, zvedla jsem mu hlavu, rozvázala roubík a zabořila jeho obličej do svého klína. Začal mi olizovat moje šortky a pokoušel se mi je rozepnout.

"To jsem ti nedovolila." Vší silou jsem ho opět udeřila šňůrou přes zadek. Zařval bolestí a já mu opět uvázala roubík. Potom jsem vstala a pokračovala ve výprasku.

"Už nemusíš počítat," řekla jsem mu, abych ho osvobodila od jeho nesrozumitelného huhlaní, které znělo asi takto: "hmhh, heuju".

Po několika dalších ranách si dal ruku na zadek. Dostal přes ni, neměl ji tam strkat. Když to ale udělal znovu, vytáhla jsem mu z kalhot pásek a spoutala mu jím ruce dopředu. Využila jsem jeho úplné bezbrannosti, začala ho hladit na prsou a opět mu vytrhla několik chlupů. Na jeho penis jsem si už netroufala sáhnout, protože jsem se obávala, že by přestal téct a začal stříkat. Byl tvrdý, hrdě vztyčený a kapalo z něj na koberec. Vstala jsem a pokračovala ve výprasku. Už jsem rány nepočítala. Když jich bylo celkem asi 50, rozhodla jsem se skončit, protože mu na zadku začaly naskakovat pořádná jelita.

"Rozhodla jsem se nad tebou smilovat a odpouštím ti zbytek," řekla jsem už laskavějším tónem a vyndala mu roubík, rozvázala ruce a sundala šátek z očí.

"Děkuji má paní."

Vrhl se mi k nohám a začal mi olizovat boty. Pak pokračoval výš a výš, až k mému klínu.

"Cítím paní, jak je váš klín rozpálený. Mám pocit, že potřebujete takového otroka, jako jsem já. A já potřebuji takovou paní, jako jste vy."

Trefil se úplně přesně. Když se ocitla jeho hlava v mém klíně, zapomněla jsem už definitivně, proč jsem vlastně do té firmy přišla…

Od té doby uběhl už více než měsíc. Za tři dny skutečně naběhla na náš účet ona dlužná částka. V naší firmě se všichni divili, jak jsem to dokázala a obdivovali moje "diplomatické" schopnosti. S Růžičkou jsem se od té doby neviděla. Jenom vím, že si jeho firma u nás okamžitě objednávala nějakou menší zakázku. Řekla jsem si, že bude lepší, když se její realizace nezúčastním. Ze vzpomínek a úvah mě však právě vyrušila Klára:

"Nepůjdeš zase někdy do TLP? Už nám zase dluží 40 tisíc."


...::: Tip pro Vás: Sprchový nástavec na intimní místa :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...