Bound In Public
Czech Cabins
KINK Unlimited - All of Kink
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Náš víkend

Autor: Katka

Hodnocení

1234567

Je nádherný den. Sluníčko se opírá do špinavých oken ujíždějícího vlaku. I přesto je vidět, jak je dnes venku krásně. Jaro je tady. A to mi vykouzlí úsměv na tváři. A taky to, že tě za chvíli uvidím. Už se moc těším a dumám, co si na mě dneska zase vymyslíš. Čeká mě prostě jarním sluncem prozářený víkend s tebou. Konečně. Vystupuju z vlaku a jen co se má nohy dotkly pevné země, zazvoní mi v kapse mobil. Vím, kdo mi volá. Omlouváš se za zdržení. Málokdy se za něco omlouváš… Jaksi se to k tobě nehodí. Alespoň mám chvíli čas jít ti koupit nějakou maličkost. Kdyby to šlo, tak ti dnes snesu k nohám celou tu nádheru jarního slunce. Slunce se ale nedá koupit. Samozřejmě jsem se zase opozdila já. Spěchám na místo, kde mě čekáš. Ještě mě kontroluješ telefonem a ptáš se, proč tady ještě nejsem. Jsem strohá, jen ti odpovím, že se uvidíme za dvě minuty. Nestihnu to. Otvírám dveře auta a stačí mi jediný pohled, abych věděla, že slova omluvy už mi nepomůžou. Nasedám a odjíždíme. Řekneš mi jen pozdrav a ni se na mě nepodíváš. Začnu se omlouvat za svůj pozdní příchod. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi tady nečekala, jak s jsme se dohodli? Ty budeš čekat na mě, ne já na tebe, to je to doufám jasné. Teď čekám nějaké rozumné vysvětlení." "Byla jsem ve městě něco ti koupit, když jsi mi volal, že tu nebudeš." "Tohle nepovažuju za rozumné vysvětlení. Jiný důvod nemáš?" Sklopím oči. "Ne." "Já jsem ti volal, a ty jsi neříkala nic o tom, že bys tady neměla být, jak jsme se domluvili. A ještě máš tu odvahu mi tvrdit, že přijdeš za dvě minuty. Za jak dlouho jsi přišla?" "Ještě jednou se omlouvám. Přišla jsem o pět minut později." "Správně. Tak o pět minut?! A můžeš mi vysvětit, proč jsi říkala, že přijdeš za dvě a přišla za pět? Kolikrát je to násobek pět minut?" "Násobek je to dva a půl." "Správně, tak že tvůj trest, který jsme ti uložil zvýšíme dvaapůlkrát. A teď si dobře rozmysli, co mi povíš. Chci slyšet, jestli jsi si vědoma, jakou další chybu jsi udělala." Snažím se ze všech sil a přesto nevím. Vidím, jak tvoje zloba stoupá a s ní i rychlost našeho auta. Z přemýšlení mě vytrhne silná rána přes stehno. "Ty si myslíš, ty špinavá couro, že já budu čekat, až se mi uráčíš odpovědět? Jak dlouho si myslíš, že zase na tebe budu čekat. ? A to nechci ani pomyslet na to, že si nejsi vědoma toho, co jsi provedla." Mlčím a dívám se do klína. "Ne, já to nevím." Ale vím, co bude následovat. Další rány dopadnou na mé stehna. Vykřiknu překvapením. "Tak ty nevíš? Ty nevíš jak jsem ti říkal, že se budeš hlásit do telefonu? Jak mě máš uvítat?" "Ano, vím. Ale to v té chvíli nebylo možné, všude kolem byli lidi." "Zase to tvoje ale. Kolikrát jsem ti to už říkal. S tebou je to asi marné. Zase jsi mě zklamala. Teď mi zopakuješ, jak se máš hlásit. A pěkně nahlas a srozumitelně." "Vítá vás Vaše rozmrdaná děvka Pane." "Správně, alespoň to jsi nezapomněla. Ale nic tě neomlouvá, za to, že jsi se nehlásila. Pokud si myslíš, že mě zajímají nějací lidé, tak jsi na omylu. Oni přece musí vědět, že jsi jen rozmrdaná děvka, takže proč bys to neřekla pěkně nahlas. Takže co jsi?" "Jsem Vaše rozmrdaná děvka." "Teď si sedni rovně. Ruce dej za sedačku a roztáhni nohy." Je mi jasné, co bude následovat. Poslušně udělám co jsi chtěl. Na můj rokrok dopadne silná rána. Automaticky stáhnu nohy. "Okamžitě dej ty nohy jak jsem ti říkal!" Dostávám další ránu. Ani se na mě nepodíváš a soustředěně při tom řídíš. Obdivuhodné. O to víc se cítím ponížená. "Očekával bych, když už tedy jak říkáš, nemůžeš mluvit, že se omluvíš a řekneš, že bohužel teď nemůžu mluvit a za což se tedy samozřejmě omlouváš. A ne že to přejdeš, jako by se vůbec nic nestalo. Já jsem ti to snad přikázal dost jasně. Nebo se ti to nezdálo jako jasný požadavek?" "Ano, bylo to jasné." "Tak a teď mi nahlásíš počet svého trestu." "Ano. Mám dostat sto ran na zadek, padesát ran na kundu a dvacet přes prsa." Další rána mi přistane na stehnu. Za ní další na druhé. "Já snad špatně slyším? Můžeš to zopakovat a běda jestli to zase spleteš. To si mě nepřej!" Začínám být nervózní. Vím, že počty jsem řekla správné. Mlčím a tobě se ta doba zdá dlouhá. Další rána. "Ty si myslíš, že já budu na tebe pořád čekat? Ty si snad ze mě budeš pořád dělat blázny nebo jak si tvé chování mám vysvětlit? Neříkal jsem ti snad, že tvůj trest zvyšuji dvaapůlkrát? Abys věděla, že máš chodit včas. Takže?! Já čekám." Marně se snažím spočítat nové počty trestů. Násobilka jako by se mi vykouřila z hlavy. Není na tom přece vůbec nic složitého. Nemůžu se soustředit. "Mám dostat dvěstě padesát ran na zadek, stopadesát na kundu a padesát přes prsa." "Cože? Já tě snad ještě budu učit násobilku. Ty si myslíš, že máš dostat stopadesát ran na kundu? No, budu to brát jako že mě chceš potěšit a přidalas sis schválně. Nebo mi teď rychle řekni, kolik jich máš dostat?" "Mám dostat stodvacetpět ran." "Dobře. Myslíš si, že to vydržíš? A věř tomu, že tě nebudu šetřit. A věřím tomu, že se z toho počuráš, holčičko. Protože dnes, jsi opravdu překročila všechny hranice." Krve by se ve mně nedořezal. Teprve při tvých slovech mi došlo, co vlastně všechno mě přes víkend u tebe čeká. Do očí mi vyhrknou slzy. Snažím se dívat se jinam a ty ještě prohlubuješ můj strach svým zarytým mlčením. "Co by jsi řekla tomu, kdybych tě nechal ztrestat Dominou? Já si přece nebudu na tobě vybíjet své síly, už toho mám právě dost. Tak co ty na to?" "Byla bych raději, kdybys mě ztrestal sám." "No ještě nevím, zatím si to nechám projít hlavou. A ty zatím přemýšlej nad tím, jak mě potěšíš." Dívám se z okna ujíždějícího auta a přemýšlím. Zastavujeme na benzínce. Zůstávám sedět v autě a ty jdeš zaplatit. Sedáš si zpátky ke mně do auta a na klín mi pohodíš časopis. "Budeš mi číst. A pěkně nahlas, aby ti bylo rozumět. Teď ti vybereme nějaký zajímavý článek." Podávám ti časopis a vidím, že je to nové číslo Perversu. Začínáš listovat. Zastavuješ se u kresby a popisu výjevu na ní. Je na ní přivázaná žena a před ní stojí dva muži. Jeden sleduje počínání toho druhého, který ženě sešívá k sobě stydké pysky. Zachvěju se hrůzou při té představě. Jako bys to vytušil, zadíváš se upřeně na mě. "Tak tenhle článek si přečteme. Ona je taky taková rozmrdaná děvka jako ty, jinak by ji přece nemuseli zašít. Co si o tom myslíš ty? Myslíš, že byla neposlušná?" "Ano, asi byla." "Správně, také si o tom přečteme, ať víme, jak tě správně potrestat." Podíváš se na mě a děs v mých očích vykouzlí usměv na tvých rtech. Odvrátíš svůj pobavený pohled a nastartuješ. Pomalu se rozjíždíme a já začínám nahlas číst. Při čtení mi běhá mráz po zádech, ta představa mě děsí. Něco takového si ani nechci představit. Schválně se mě na to ptáš, jaké pocity to ve mě zanechává a co si o tom myslím. Jsem tak vyděšená, že se nezmůžu ani o tom nějak přemýšlet. Konečně, odkládám časopis. "Tak jak se ti to líbilo? Co kdybych ti odpustil ten výprask a zašili jsme ti raději kundu? Myslím, že by to byl lepší trest, než si na tobě ubírat síly. Aspoň by sis to líp zapamatovala, že nemáš chodit pozdě a jak se máš hlásit. Jenom nevím, jak to budeš vysvětlovat doma." Nechápavě se na tebe podívám. To přece nemůžeš myslet vážně! Zůstáváš vážný, ale já si stejně myslím, že se v duchu dobře bavíš, když vidíš můj vystrašený pohled. Nebo to myslíš vážně? "Budu čekat dlouho? Pod tím je ještě jeden obrázek a k němu článek. Řekni, co vidíš a pak začni číst." "Vidím ženu na kříži, na kterém je zavěšená a jako by měla znázorňovat nějaký živý obraz. Jakoby měla dekorovat stěnu v pokoji. Pozorují ji dva muži, kteří si povídají a smějí se jí." Můj názor byl správný, což potvrzuje článek, který ti předčítám. Najednou mě zase uhodíš na stehno. "Já jsem ti řekl, že budeš mluvit nahlas. Kdo ti má rozumět!" Omlouvám se a zvyšuji hlas. Dočetla jsem. "Co si o tom myslíš? Chtěla by jsi, abych se tebou chlubil před kamarády, jakou mám rozmranou děvku, která potřebuje na prdel? No ale nevím, jestli bych se teda měl čím chlubit, když si vzpomenu, jak si neposlušná." Nejdřív mě chce zašít a teď mě dokonce někomu ukazovat. Můj vnitřní neklid se jenom zvyšuje. Do mého strachu zazvoní tvůj mobil. Strašně jsme se lekla. V dálce už vidím světla nočního města. Mluvíš jen chvíli a tvá slova mi splývají s šuměním rozjetého auta. "Tak, teď budeš mít možnost ukázat, jak jsi moje poslušná holčička. Dal jsem si sraz z kamarádem. Doufám, že ti nemusím říkat, jak se máš chovat. Budeš dělat všechno, co ti přikážu. Rozumělas?" Že svůj slib splníš tak rychle, to bych nečekala. Co si mám pod tím představit? Dělat všechno co ti přikážeš? Myšlenky jako zběsilé víří mou hlavou. Stále mi ubíhají zpátky k článku. Pomalu vjíždíme do města a já pociťuju stále větší strach. Zastavujeme. Oslní mě světla benzínky. Zamžourám směrem k tobě. "Vystup. A říkám ti ještě jednou a naposled, dávej si pozor, víš jak se máš chovat!" "Ano, vím." Vykročíš směrem k autu, které přijíždí. Vystupuje z něj muž. Stojím opodál a sleduju, jak se bavíte. "Pojď jsem." Vykročím směrem k vám. "Tak tohle je můj kamarád a tohle je ta holka, co jsem ti o ní říkal. Ta co potřebuje pořádně dostat na prdel." Stydím se a sklopím oči. "Slyšelas mě?" Zvednu oči ze špíny cesty a podívám se směrem k vám. Stojíš tam, v očích máš zlobu a čekáš na mou odpověď. Tvůj kamarád je trochu v rozpacích, vidím to na něm. "Ano, jsem to já." Naštěstí se už loučíte a ty ukazuješ, ať nastoupím. Dosedám na sedadlo a na mou tvář taky dosedá…. facka. "Kolikrát jsem ti říkal, že budeš odpovídat a to rychle! Ty si pořád myslíš, že na tebe bude někdo čekat? Neříkal jsem ti snad, že si máš uvědomit, jak se máš správně chovat? Už to ho mám právě tak dost, jedeme domů. Tvůj trest necháme na zítra, protože dnes je už pozdě. Do rána si rozmyslím, co vlastně s tebou provedu. Ale až přijedeme, hezky se o mě postaráš." "Ano, postarám." Chtěla bych dodat, že udělám všechno co si budeš přát, ale tvou zlobu to stejně nezmírní. Raději mlčím. Pomalu se blížíme domů. Ani nevím jak, ale už stojím uprostřed pokoje a bojím se pohnout. Udělat jediný pohyb, který by se ti nelíbil a byl jen další příčinou k mému potrestání. Cítím tvé oči v mých zádech. Ticho pokoje rozetne tvůj hlas. "Svlékni se. Nechej si spodní prádlo." Začínám se svlékat. Zdá se ti to pomalé. "Kdo má na tebe pořád čekat!" Jen tak tam stojím a cítím tvé oči bloudit po mém těle. Obejdeš mě a postavíš se kousek přede mě. Ukážeš na místo před tebou. "Kleknout." Popojdu a klekám si na místo, které jsi ukázal. "Ruce za záda a roztáhni nohy od sebe." Poslušně to rychle splním, protože sebemenší zaváhání by znamenalo trest. Skloníš se ke mně a vytáhneš mi prsa z podprsenky. Na každý dopadne jedna rána. Pak mi šáhneš mezi nohy. Ucítíš vlhkost z mých kalhotek. "Á, holčička by chtěla šoustat! Tak to se teda pleteš. Ty si nezasloužíš, abych tě opíchal. Ale postaráš se o mě. Ale předtím, bych se chtěl pobavit. Můžeš mi ukázat, jak sji trénovala svou zadní dírku, tak jak jsem ti to dal za úkol. Můžeš mi to teď předvést." Prsty, které zkoumaly mou vlhkost mi strčíš do pusy. Poslušně je očistím. Hodíš po mě gel a taky dva robertky. Jeden je celkem normální, ale ten druhý má koňskou velikost. Ještě mi přineseš vodu. Položíš jí kousek ode mě. Prý to s ní jde líp. Je to jedno, stejně to nemůžu nikdy zvládnout. Sedáš si na křeslo, tak abys na mě dobře viděl. "Tak můžeš začít. A doufám, že se budeš snažit. Můžeš začít tím menším." "Já nemůžu, já jsem tam nikdy neměla nic tak velkého. To bude bolet." "Aspoň máš příležitost si to vyzkoušet, když už jsi teda netrénovala, jak jsme ti přikázal." "Trénovala, ale ne s něčím tak velikým." "Tak začni, to zvládneš. Nebo sand nechceš, abych se pobavil?! Takže se teď pěkně těma robertkama ojedeš sama zezadu a snaž se, aby se mi to líbilo." Roztírám gel všude, aby to tolik nebolelo. Stejně to bolí. Jsem k tobě otočená zády, alespoň se nemusím na tebe dívat. A nevidíš mé slzy. Můj stud se mísí s mou boletí. Po chvíli svěrač povolí. "Dělěj si to pořádně, jako by si s ním šoustala. Mám ti ho tam omoct dostat?" "Ne, prosím, já se polepším." Dokonce je mi to po chvíli i příjemné. Jakoby jsi to vytušil, hned mě zchladíš. "Vem si ten velký. Dělěj?!" Beru do ruky velký vibrátor. Mám strach. Tohle nechci. Zkouším to, ale nejde to. Cítím to ticho, jak čekáš, co udělám. Otočím hlavu s prosbou v očích. "Tobě to nejde? Vždyť jsi mi tvrdila, jak si trénovala nebo ne?" "Trénovala, ale nikdy ne s něčím tak velkým." "Tak se ještě snaž." Nějakou chvíli si hraju sama ze sebou, dovolíš mi si pomoci ruko, ale stejně mi to nejde. Došla ti trpělivost. Hodíš po mě anální kuličky. "Dost. Kolik si myslíš, že tam dáš kuliček?" "Sedm." "Dobře, takže teď si odskočím a až přijdu, chci je tam vidět." Jde to lehce s ohledem na rozměr robertka. Už jsi zpátky. "No vidíš, že ti to jde, když chceš. Bež se umýt a vrať se zpátky." Vracím se k tobě. "Svlékni mě." Opatrně ně začínám svlékat. Pak si poslušně klekám na své místo u tvých nohou. Rukou mi zajedeš do vlasů a zatáhneš za ně. Přinutíš mě tím podívat se nahoru do tvých očí. "Tak teď mi ho vykouříš a budeš se snažit, aby to bylo pro mě bylo hezké. Přesně tak, jak jsem tě to učil." Poslušně plním všechna tvá přání. Opravdu se snažím, aby se ti to líbilo. Snad mi potom zmírníš trest. Ale to by bylo naivní si myslet. "Vstaň. Půjdeme do ložnice." Poslušně cupitám za tebou. Leháš si na záda. A já pokračuje. Během chvíle se uděláš. "Tak teď mě očisti." Udělám, co sis přál a čekám na další tvé přání. Podíváš se mi do očí a jen se pousměješ.


...::: Tip pro Vás: Bambusová plácačka :::...
Sexshop Sexujte.cz


"Snad nečekáš, že by sis zasloužila taky orgasmus. Tak to se pleteš holčičko. Jde se spát. A buď ráda, že jsem tak hodný a nechám tě spát se mnou v posteli a ne na zemi. Ráno ti řeknu, pro jaký trest jsem se rozhodl. A tobě zatím doporučuju přemýšlet o tom, co tě čeká zítra a jak napravíš své chování, abych se s tebou už nemusel rozčilovat." "Dobrou noc." "Dobrou noc." Uléhám vedle tebe a myšlenky mi víří hlavou. Čeká mě neklidná noc. Usínám vždycky jen na chvíli. Stále se budím a převaluju. A ty vedle mě spokojeně oddechuješ. (den druhý) Noc byla dlouhá a neklidná. Nevím kolik je hodin, asi moc ne, protože právě svítá. Jen tak ležím a pozoruju tě, jak spokojeně bloumáš v říši snů. Jak ti závidím. Nevím jak dlouho jsem se na tebe dívala, ale už to nevydržím, musím vstát a jít něco dělat, abych nemusela přemýšlet o dnešním trestu. Je mi úplně jasné, že počet ran, které jsem si vysloužila nemůžu vydržet. Snad budeš tak hodný a vymyslíš něco jiného, než takový krutý výprask. Zatím mi nezbývá nic jiného než čekat. Potichu vstávám a jdu ke dveřím. Ještě se ohlédnu a podívám se na tebe. Ze snu se usmíváš. Taky se pousměju a zavírám potichu dveře, aby ses neprobudil. Začnu uklízet, abych se zabavila a nemusela přemýšlet. Ani jsem si nevšimla, že už jsi vzhůru. Uviděla jsem tě, jak stojíš ve dveřích. Musíš mě už nějakou dobu pozorovat. Zůstala jsem ohromeně stát. "Dobré ráno." "Dobré ráno. Byl bych rád, abys mi vysvětlila, proč tady pobíháš a nenecháš mě vyspat?" "Já, já jen…" Koktám a nevím, co na to říct. "Já jsem ti chtěla udělat radost a už jsem nemohla spát." "Takže to mám pochopit tak, že si mě schválně chtěla vzbudit? To snad nemyslíš vážně! Okamžitě se svlékni. Do naha!" Rychle se svlékám. Vím co bude následovat. Ukážeš místo kousek před sebe. "Ohnout." Ledové ticho protne svištění. První rána dopadne na můj zadek. Štíplo to hodně. Zvolil jsi to nejhorší, rákosku. Tečou mi slzy a nahlas polykám slova počítání. Konečně je konec. "Můžeš se narovnat a běž uvařit kafe. Víš, jak ho mám rád. Čekal bych, že poděkuješ. Tak? Čekám!" "Děkuji." Sedáš si k televizi a já přemýšlím, jestli se ptát, jestli bych si nemohla dát s tebou. "Prosím, mohla bych si udělat také kávu?" "Ano." Ani ses na mě nepodíval. Pokojem voní čerstvá káva. Nikdo z nás nemluví. Každý sám a tak vzdálení si vychutnáváme její ranní pohlazení. Ticho se zdá nekonečné. Někam odcházíš. Za chvíli jsi zpátky. "Pojď sem. Půjdeme teď nakupovat. Co si oblečeš?" "Kalhoty, tričko a bundu." "To jako půjdeš bez kalhotek a podprsenky? Jako nějaká kurva?!" "Ne, vezmu si je." "Tak mi zdůvodni, proč jsi mi to neřekla? No nic, asi jsi zase zapomněla. Já pro tebe teda nějaké kalhotky už najdu. Zavři oči." Oklopila mě tma a nějaké šustění. "Můžeš otevřít oči." Dívám se na krabičku ve tvých rukou. Podáváš mi ji. "Nezasloužíš si to, ale mám pro tebe dárek. Nové kalhotky. Rozbal to." Opatrně rozbaluji krabičku. V černém papíru jsem ukryté černé gumové kalhotky. Ale je tam ještě něco tvrdého. Uvnitř kalhotek je připevněn gumový penis. Podívám se na tebe. "Pořád bys chtěla mít ptáka v sobě tak teď máš příležitost. Můžeš ho tam mít. Obleč si je." Oblékám si kalhotky. Jde to dost ztěžka, protože nejsem dost vzrušená. "Dělej mám ti pomoct? A ještě něco, chtěla jsi uklízet, že?! Tak budeš mít příležitost." Ztěží jsem se nasoukala do gumových kalhotek. Tlačí to hodně uvnitř. Nemůžu si na to zvyknout. Zálibně si mě prohlížíš. "Tak a teď jdeme nakupovat. Takže se začni oblíkat." Ne, to ne. Sebemenší pohyb mi dává znát, že mám něco uvnitř. Každý pohyb mě trestá. A ještě mám s tímhle chodit? "Tak copak je? Máš snad něco proti, já myslel, že chceš jít ven. Nebo snad ne?" "Ano. Ale to bude vidět." "Co bude vidět? No máš pravdu, bude to vidět, protože ty jsi rozmrdaná děvka, která musí mít pořád něco mezi nohama." Necháváš mě s touhle představou a pocitem tlaku uvnitř a odcházíš se obléct. Už jsi zpátky a já už jsem taky nachystaná k odchodu. "Dovolím ti vzít si bundu. Ale věř tomu, že každý pohyb ti připomene, kdo vlastně jsi. Pojedeme koupit věci k tomu úklidu, když tak chceš uklízet!" Měl jsi pravdu, každý prudší pohyb mi způsobuje bolest, ale snad už to brzy přejde. Nejhorší je se posadit do auta. Ve stoje to ještě jde, ale když si sednu, kolík se zatlačí hluboko do mého nitra. Syknu bolestí. "Ale snad by tě to nebolelo, vždyť jsi včera tolik chtěla šoustat a jak ti tekla kunda?! A teď by se ti nelíbilo?" "Ne, nelíbilo. Bolí to." "No víš, ono to má bolet. Neboj zvykneš si. Když se vrátíme tak za tři hodinky, už o něm ani nebudeš vědět a třeba se ti začne i líbit." Jen se zavrtím na sedadle a snažím se najít co nepříjemnější polohu, aby to tak nebolelo. Vidím jak ti pocukávají koutky. Konečně stojíme. "Tak si pěkně vystoupíme." Sleduješ, jak se mi špatně vstává a dobře se bavíš na můj účet. Všude je spousta lidí a já mám pocit, že každý musí vidět, co skrývají moje kalhoty. Chodí se mi vážně dost špatně a ty schválně ještě zrychluješ svůj krok. Jen ať už to mám za sebou. Rychle beru věci, které potřebujeme. Platíme. "Tak a teď tě opustím. Půjdeš si hezky sednout do restaurace, objednáš mi jídlo, sobě taky a počkáš na mě, až se za tebou vrátím. Tak, nerozuměla jsi něčemu nebo se chceš na něco zeptat?" "Ne, rozuměla jsem všemu." Poslušně odcházím do restaurace. Když se mám posadit, znova prožívám muka, teď mi dochází, že to byl záměr. Věděl jsi, proč mě necháš tady sedět a čekat na tebe. Čím delší dobu sedím, tím se to zdá být pro mě nesnesitelnější. Konečně jsi tady. Nejraději bych tě popohnala, ať si pohneš s tím jídlem, ale vím, že tohle rozhodně nesmím. Proto jen dál útrpně sedím a ty jako by ses s tím schválně co nejvíc loudal. Odcházíme. "Tak jak se ti líbí?" "Nelíbí." "Tobě se nelíbí můj dárek? Ale neboj, jedeme domů." Byla jsem ráda, že už jsem na zvláštní kalhotky ani nepomyslela, ale to jsem ještě nevěděla, jak bude tahle sobota pokračovat. Za chvíli jsme doma. "Svléknout, holčičko. Ty kalhotky můžeš taky a umyj je dej zpátky do krabičky." Jak jsem ráda, že si je můžu sundat a trochu si ulevit. Jak jsem se spletla! "Tak teď konečně můžeme přistoupit k trestu." Napadne mě jediné: "Copak ty kalhotky nebyly trest?" Jen ses zasmál mé otázce. "Ne, to nebyl. Ty kalhotky byly přeci dárek. Jak hodně si myslíš, že jsi zlobila?" "Zlobila jsem hodně." "Takže uznáváš, že zasloužíš velký trest?" "Ano zasloužím." "Takže já jsem ti slíbil, že si do rána rozmyslím, jaký trest si zasloužíš. Takže ty říkáš, že velký a já s tím souhlasím. Tak a teď mi znova nahlaš počet." Už vím, co to znamená. Musím bez chyby říct, kolik ran a kam jsem si vysloužila. Chvilku mi ale trvá, než se rozvzpomenu. "Tak jak dlouho budu zase čekat? Mám vzít zase rákosku nebo ti přidat?" "Věstě padesát na zadek, stodvacetpět na kundu a padesát přes prsa." "Alespoň tohle si pamatuješ a taky si určitě pamatuješ, že jsem ti říkal, že trest ti musím změnit, protože bys to nevydržela. Takže ti teď řeknu, co od tebe budu očekávat." Jsi ledově chladný nebo se mi to jen zdá? V této chvíli ještě víc než kdy dřív. Celý tento víkend je takový divný, jakoby jsi mě ani nechtěl vidět. Jakoby jsi mě nenáviděl za to, že vůbec existuje, takový odstup a chlad jsem nikdy ještě nezažila. Možná … možná, že tohle je jen můj pocit. "Chtěla jsi uklízet, takže teď budeš mít možnost. Jak dlouho si myslíš, že ti to tady budu trvat?" "Tři hodiny." "Dobře, takže za tři hodiny se vrátím a bude tady uklizeno, Teď ti ukážu, co všechno." Brouzdáme po bytě a ty mi vysvětluješ, kde co najdu. To nebude tak těžké. Jak jsem se spletla!! "Chceš se ještě na něco zeptat?" "Ne." "Dobře, takže já odejdu na ty tři hodiny a když se vrátím, bude všechno hotové. Chtěl jsem tě vzít sebou, ale myslím si, že si to nezasloužíš a ty budeš přeci raději uklízet nebo ne?!" "Ty jdeš pryč?" Připadá mi to jako zrada, ale vlastně mi nic jiného nezbývá, než snášet tvoje rozmary. "Ano, jdu. A ty pojď sem." Stoupnu si na místo, kde jsi ukázal. Prohlížíš si mé nahé tělo. "A abys to neměla tak moc jednoduché, trošku ti to ztížíme, abys to neměla tak jednoduché." Co tím můžeš myslet? Odpověď si můžu během chvíle domyslet sama. Začínáš vytahovat svoje hračky. "Teď si běž obout lodičky a přijď hned zpátky." Postavím se zpátky před tebe. V rukou držíš kožený postroj. Ucítím jeho tíhu na ramennou. Pak mi začneš upevňovat pouta na nohy. Můžu v nich udělat jen malé krůčky. Pak mi pouty spojíš také ruce. Už se nedokážu ovládnout. "Jak mám ale takhle uklidit? Vždyť se nemůžu ani pořádně chodit a jak mám něco vzít do ruky?" "To zvládneš, přece jsi říkala, že to stihneš za tři hodiny než se vrátím." "Ale ne takhle. Přece mě tak tady nemůžeš nechat. Co když se mi něco stane?" "Máš tady telefon já budu mít mobil, kdyby něco, můžeš zavolat. Taky tě budu kontrolovat telefonem. Dávej si pozor ať to stihneš, po čtvrtém zazvonění se to přepíná na záznamník, takže doufám, že to pokaždé stihneš. Ještě nějaký dotaz?" "Ne." Tiše snáším jak silně postroj utahuješ. "A teď ti dám něco zase do tvé další dírky, aby se necítila ošizená Včera sis to vyzkoušela, tak dneska to můžeš dokončit. To jsem hodný viď?" Dostávám anální kolík, který upevníš provazy za postroj, utáhneš je tak, že se nemůžu vůbec pohnout, provazy se mi zařezávají a to mám v tomhle uklízet? Beznaděj mi vhání slzy do očí. Snažím se, abys je neviděl. "Tak ahoj a měj se hezky, přijde za ty tři hodinky. Tak buď pěkně hodná a uklízej." Jsi pryč a já tu stojím sama se svým strachem. Třesu se po celém těle. Celé tělo se vypjalo a já poslouchám, jestli se nevracíš. Nevím jak dlouho jsem tam stála. Došlo mi, že se nevrátíš. Zkouším se hnout z místa. Mé tělo si pomalu zvyká, ale provazy se stejně zařezávají. Kroutím se jako hádě, abych našla pohyby a polohy, v kterých můžu alespoň něco dělat. Jde to dost těžko, takže mi nezbývá než na to přestat myslet. Jako bych vypla mozek a začínám uklízet. Zvoní telefon. Jen tak stihnu k němu doběhnout do čtvrtého zazvonění. "Prosím?" Co kdyby to byl někdo z tvých známých? Co bych jim asi řekla? Že nejsi doma a já tady uklízím? Ale jsi to ty. "Jak se má moje holčička? Jak ti to jde?" "Vzhledem k ztíženým podmínkám celkem dobře. Snad to stihnu." "Tak to tě nebudu rušit. Pokračuj. Ahoj." "Ahoj." Zase se přepínám do režimu služtičky. Něco jde lehce a něco zase hůř. To si nechávám nakonec. No snad to dokonce možná i stihnu. Málem přeslechnu telefon, když vysávám. Doběhnu, jestli se tomu tak v poutech na nohou dá říct, a zvednu sluchátko když už mluví záznamník. "Jak to že nebereš telefon?" "Neslyšela jsem ho přes puštěný vysavač. Omlouvám se a málem jsem se zabila, když jsem se zamotala v těch poutech do šňůry." "To jsem si mohl myslet, já vím, ty jsi přece nemehlo. Tak se nenech rušit." Něco mě napadlo. "Mohl by ses stavit do obchodu a koupit mléko, mouku a vajíčka?" "Na co to budeme potřebovat?" "Upeču ti buchtu, když tu není nic k jídlu." "Nemáš snad uklízet? A ne se starat o nějakou zasranou buchtu. Ale jestli to stihneš, tak koupím. Ahoj." Položil jsi to. Vracím se do práce. Po chvíli se začnu tak nějak divně potit. Padnul na mě studený pot, špatně se mi dýchá a začala se mi točit hlava. Úplně jsem se orosila. Jako na zavolanou zvoní telefon. S námahou se k němu došourám. Kotníky už mám odřené. "Prosím?" "Ahoj, cos to chtěla koupit?" "Ahoj. Mouku, vajíčka a mléko." "Fajn a jakou tu mouku a mléko?" "Polohrubou a mléko to je fuk. Prosím tě můžeš se vrátit? Je mi zle." "Co se děje? Proč jsi mi nezavolala dřív? Tak co je?" "Já nevím. Točí se mi hlava a polil mě studený pot." "Tak si sedni a nic na chvíli nedělej, za chvíli přijedu. Kdyby něco, tak mi hned zavolej." "Zavolám. Já myslím, že to je ten můj nízký tlak. Můžu si udělat kafe? To by mi mohlo pomoct." "Udělej si to kafe a sedni si. Hned jsem u tebe." Udělala jsem to. V pohodě si teď sedím a usrkávám horkou kávu. S každým douškem cítím, jak je mi cíp. Už to znám, po chvíli bych asi omdlela. Zvoní zase telefon. "Už je ti líp?" "Už je to lepší." "Kolik toho máš hotového?" "Skoro všechno." Ze zvědavosti se podívám na hodiny. Vidím, že už to budou tři, cos mě tu nechal. "Takže za chvíli ahoj." "Ahoj." Ještě se pokouším stihnout, co jsem nestačila, ale je mi jasné, že už to nestihnu. Slyším klíč ve dveřích. "Ahoj. Už jsem u tebe." "Ahoj." "Tak copak se stalo? Už je ti líp?" "Je. Hlavně že jsi se mnou." Zkoumavě si mě prohlížíš. Podáš mi tašku s nákupem. Vybaluju ho. Pořád se na mě díváš. "Copak se děje?" "Nelhala bys mi, viď že ne?!" "Ne, proč se ptáš?" "Je ti opravdu o hodně líp ne?!" Už vím, na co narážíš. Tak tohle bolí víc než facka. "Ne, nic jsem si nevymyslela. Nebylo mi opravdu nejlíp. "Dobře, dejme tomu, že ano. Říkala jsi mi, že to stihneš za tři hodiny a jak se tady rozhlížím, nestihla jsi to. Jak si to mám vysvětlit?" "Ty jsi se mě ptal před tím, než jsi mě takhle vyšňořil. To jsem nevěděla, že mi to takhle ztížíš!" "To tě ale neomlouvá, řekla jsi tři hodiny, tak jsem ti dal tři hodiny." Vyplašeně se dívám, jak tvůj výraz ztvrdnul ještě víc. Najednou zvyšuješ hlas a já se začínám znova třást. "A ještě jedna věc. Neměla jsi být náhodou potrestaná za to, že se nehlásíš do telefonu? Kolikrát jsem ti volal? A co jsi mi řekla? Řekla jsi prosím?! Tak řekla?" "Ano, řekla." "A co jsi měla říct? Neměla jsi se snad hlásit? Tobě to snad nestačí. Já už opravdu nevím, jak tě potrestat. Právě jsi tady byla tři hodiny v poutech, aby sis pamatovala, že se máš hlásit do telefonu a nechodit pozdě a když ti zavolám, zopakuješ svou chybu. Já už opravdu nevím, jestli to s tebou má vůbec cenu. Můžeš mi to nějak vysvětlit?" Podíváš se na mě. Ten pohled jako by mnou opovrhoval. "Pojď sem." Žádná další slovo, nic víc a nic míň. Uvolníš mé tělo, sundáváš všechny hračky, ale duši nemůžeš osvobodit tak lehce. Zarytě mlčím. Právě nastala ta chvíle, kdy už nemám co říct. Už nemám sílu něco ti něco tvrdit nebo se jen prostě omluvit. Nemám už sílu na nic. Jen to chvíle, kdy prožiju svůj malý vnitřní zkrat. Jako by jsi ho chtěl ještě znásobit a dostat mě až úplně na dno, něco na mě křičíš. Nesnáším, když na mě křičíš. Mám z tebe strach a vůbec nevnímám, co říkáš. Slova mi splývají. Slyším je tón tvého hlasu, který se mi bolestivě vrývá do hlavy. Teď. Všechna ta bolest se mi vlívá do mého pláče. Právě se něco ve mně zlomilo. Potřebuju se teď jen prostě do vysílení vybrečet. Pochopil jsi to. Ukládáš mě na zem a necháváš mě chvíli v klidu. Jen se na mě díváš a pak mě pevně sevřeš v náručí a kolébáš mě jako malé dítě. To je to, co teď nejvíc potřebuju. A ty to víš. "Už je to dobré? Klidně se vypovídej, jestli ti to pomůže." Mluvím o všem a vlastně o ničem. Slova mi pomáhají. "Dáme si koupel. Bež napustit vanu." "Vana by byla fajn." Jdu do koupelny a pomalu napouštím vanu. Hlídám, aby voda měla tu správnou teplotu a alespoň mám čas srovnat si to všechno v hlavě. Voda mi očistí tělo i duši. "Nepůjdeme někam ven? Nechceš jít do kina? Podívám se co hrají, máme právě nejvyšší čas." "Jo, do kina bych šla." Takže spěcháme do kina, kde můžu prožívat na plátně život někoho jiného a na chvíli zapomenou ta ten svůj. Pak už jen cesta domů nočním městem. Jeho světla na mě za oknem šibalsky mrkají, když po dlouhém milovaní usínám. Můj poslední pohled patří tobě, ale ty už spíš.


...::: Tip pro Vás: Plácačka s hřebíky :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...