Pergamen část 4. Autor: Diana

Hodnocení

Bylo to pohodlnější, vylézt ty schody po čtyřech, ale v pokoji jsem se postavila. Šla jsem se osprchovat a napít. Pak jsem si oblékla vytahané, letité, tričko a tepláky. Bůh ví, v čem ještě mě vyválí. Vyšla jsem před pokoj a chtěla sejít schody. Zezdola jsem slyšela jejich hlasy a cítila vůni oběda. Právě včas mě napadlo, že rozkaz: Po čtyřech, stále platí, takže Diatelo mě zahlédl už ve správné pozici, jak se snažím nerozbít si kokos při sestupu. Nahoru to šlo podstatně lépe. Jeho nesouhlasný pohled s mým oblečením jsem neviděla. Když mě uviděli ti dva, jak lezu po čtyřech do kuchyně, mohli se smíchy potrhat. Ignorovala jsem je.

"Pojď, tady máš žrádlo," ukazoval mi Diatelo do rohu, kde byl talíř s polévkou a zvědavě čekal na mojí reakci. Podlaha byla čistá a v talíři byla dokonce lžíce! No néé... Vrhla jsem se do rohu, jíst ze země mi vůbec nevadilo. Lehce jsem ho tím vyvedla z míry. Byla to daleko lepší varianta než jíst s nimi u jednoho stolu nebo se nechat krmit. Začali také jíst, při tom se bavili mezi sebou a mě si nevšímali. Byla jsem ráda. Polévka byla dobrá, určitě ne z pytlíku, zhltla jsem jí rychle. Seděla jsem na zemi, opřená zády o stěnu, rukama jsem objímala kolena a poslušně čekala. Dočkala jsem se. Dostala jsem misku s vodou a druhý talíř s nakrájeným pečeným masem, brambory a dušenou zeleninu. K tomu vidličku, jen to pohlazení po hlavě si mohl odpustit, jinak jsem byla spokojená. Stále se bavili jen mezi sebou a nakonec se přesunuli s kafem do obýváku. Já jsem odstrčila talíř a chtěla jsem se napít. Namočila jsem si nos ve vodě, trochu jsem vdechla a začala kašlat. Bavili se tak hlasitě, že mě neslyšeli. Naštvala jsem se a tu misku vzala prostě do rukou. Pak jsem si lehla vedle talíře na podlahu, která lehce hřála, zírala před sebe a vychutnávala si chvíli o samotě. Na kuchyňských hodinách bylo 14:10. Propadala jsem se do milosrdné dřímoty, když někdo lehce zatřásl mým ramenem.

"Vstávej, Diano," dolehl ke mně zdáli Diatelův hlas.

"Už můžeš mluvit." oznámil mi suše a vzal mě za loket. Přihodilo se něco? Zažila jsem ho už i ve vstřícnějším rozpoložení. Do rukou mi vrazil mísu s ovocem a vedl mě nahoru. Byla jsem jako omámená, nohy se mi pletly. Na co to ovoce?

"Přijdu si pro tebe přesně v šest a odvedu tě dolů, kde si odpykáš svůj trest."

Stále ještě rozespalá jsem se v pokoji zmohla akorát na to, abych sklesla na postel, aniž bych upustila tu skleněnou mísu.

Mezi dveřmi se zarazil a čekal.

"Dostaneš pět ran navíc."

Zírala jsem na něj v němém úžasu, absolutně nechápajíc, co vedlo k dalšímu zhoršení jeho nálady a mého trestu.

"Dalších pět navíc."

Konečně mi to seplo.

"Ano, Pane." Hlesla jsem.

Třísknul za sebou dveřmi a otočil klíčem v zámku. Dolehla na mě veškerá zoufalost mé situace. Přišlo mi to neúnosné. Odložila jsem mísu s ovocem na zem, schoulila se do klubíčka a dala volný průchod svému zoufalství. Když jsem se dosyta vybrečela, začala jsem přemýšlet, co teď budu dělat. Kolik je vlastně hodin? Kolik ještě zbývá času? Sahala jsem po kabelce, jenže hodinky jsem si nechala zabavit u snídaně. Chodila jsem po pokoji sem a tam, do koupelny a zpátky, tam a zpět. Otevřela jsem okno v pokoji, opřela jsem se o parapet a uviděla Marca s Kieranem jak svlečení do půli těla jen v otrhaných džínách nosí nějaká prkýnka a nářadí mezi domem a kůlnou.

Vedle kůlny sekal Diatelo dříví, taktéž svlečen do půli těla. Měl pevné, téměř hranaté tělo, široká ramena a při každém seknutí se mu hezky napínaly svaly. Počínal si velmi zručně, dříví rozhodně neštípal poprvé. Údery byly přesně mířené, s vynaložením jen tolika energie, kolik bylo nezbytně potřeba. Svoje blonďaté vlasy měl stažené dozadu koženým řemínkem, což výsledný dojem poněkud rušilo.

Po nějaké době se vystřídali s Marcem. Ten byl šlachovitější, což se mi líbilo ještě víc. Byl také více opálený a souměrnější. Vypadal velice atraktivně, jako řecký bůh, jen s drobným rozdílem - bozi nepracují. Všichni museli vědět, že se dívám, ale nikdo z nich to nedal najevo, ani ke mně nezabloudil pohledem. Jindy bych si tento královský výhled na tři opálené, svalnaté a navíc pracující chlapy bezezbytku vychutnala. Teď jsem u té podívané nevydržela.

Můj časový odhad je jen o něco méně špatný než můj odhad vzdálenosti a orientace v prostoru, takže mohlo být něco mezi půl čtrvrtou a šestou. Znervózňovalo mě to. Přecházela jsem sem a tam, slunce mezitím podle stínů klesalo níž a níž a když jsem vyhlédla z okna podruhé, už tam nikdo nebyl. Kde jsou? Už jdou pro mě? Co dělají? Kolik je? Otázky mě mučily jedna za druhou. Zrak mi padl na mísu s ovocem, která zůstala na zemi. Měla jsem hlad, ale žaludek jsem měla stažený nervozitou, takže jsem do sebe nasoukala jen dvě nektaríny.

Lehla jsem si na postel a pokoušela se usnout. Po deseti minutách jsem byla znovu na nohou a rázovala sem a tam. Byla jsem se vykoupat a pak si zpátky oblékla vyšisované plandavé tričko a staré tepláky. Zavřela jsem okno, urovnala přehoz na posteli, vybalila některé další věci a na dně tašky jsem našla knížku. S vítězoslavným úsměvem, čtu kdekoli, kdykoli a cokoli, jsem sebou pleskla na postel a začala číst. Byla jsem na straně 20, když mi došlo, že vůbec nevnímám, o čem to je. Knihu jsem rozmrzele zaklapla a odložila zpátky do tašky.

Zavrzaly schody, zacinkaly klíče a zarachotil zámek. Ve dveřích stál Diatelo v černých kožených kalhotech a bílém tričku. Na zápěstích měl kožené široké náramky s kovovými šupinami, jako v den, kdy jsme se viděli poprvé. Kéž by k tomu nikdy nebylo došlo. Tvářil se jako vyhládlý panter. Postoupil dál do pokoje, za ním vešli Marco s Kieranem.Také měli černé kožené kalhoty, ale byli od pasu nahoru nazí, jen na obličeji přes oči měli černou škrabošku. Psychicky to na mě zapůsobilo přesně tak špatně, jak mělo. Šli ke mně a sahali mi po zápěstích. Vyskočila jsem z postele a couvala ke stěně.

"Chceš porušit sliby, které jsi mi dala?" ptal se Diatelo ledově.

Kroutila jsem sice hlavou, že ne, ale ruce jsem držela sveřepě za zády.

"Dvacet ran je docela dost, na zelenáče jako jsi ty, takže nastav ruce nebo mám počítat dál?" Šel blíž ke mně. Já už jsem byla u zdi a dál jsem nemohla. "Chápu, že máš strach, možná bychom to tedy mohli nechat na zítra a dnes bych tě místo toho mohl půjčit Marcovi s Kieranem..." to už mi šeptal do ucha.

"Ne!" nastavila jsem ruce a zavřela oči. "Pane."

Na zápěstí mi upevnili kožená široká pouta a sepjali je k sobě řetízkem, ke kterému připnuli ještě vodítko. První šel Diatelo, pak Marco, ten mě vedl a za mnou šel Kieran. V obýváku hrála vážná hudba. Vivaldi? Mojí současnou situaci a náladu by vystihoval spíše Bach. Byla jsem šílená strachy, připadala jsem si jako těžký zločinec.

Musím něco vymyslet. Cokoli. Mojí jedinou zbraní a obranou je mozek. Na chodbě Diatelo odemknul dveře a šel spoře osvětlenou chodbou dolů po kamených schodech. Ve sklepě jsme vešli do prvních dveří vlevo, místnost byla poměrně velká a osvětlovalo jí několik svícnů s hořícími svíčkami. Po celé stěně vpravo byl zatažený černý závěs, jinak byly stěny z neomítnutého kamene. Vlevo stál u stěny dřevěný kříž, přede mnou na stěně visely různé nástroje, které jsem si nechtěla prohlížet. Uprostřed byla lavice a přes ní bylo přehozené bílé prostěradlo. Přišlo mi tu naprosto nepatřičné. Marco mi odepnul vodítko i řetízek z pout a všichni se rozestavěli okolo lavice. Přišla jsem si jako před porotou u předem prohraného soudu ve středověku.

...::: Tip pro Vás: Pouta Fifty Shades of Grey - Totally His :::...
Sexshop Sexujte.cz

"Lehni si na břicho." přikázal Diatelo a ukázal na lavici. Mezi mnou a dveřmi nikdo nebyl, ruce jsem měla vlastně volné, ale opouštět náhle tuto místnost, by asi nikam nevedlo. Rozhodla jsem se, že omdlím a ani jsem nemusela svoje tělo extra přemlouvat. Nakročila jsem k lavici a sesunula se na podlahu. Dotyk studeného betonu na tváři mě poněkud probral, ale oči jsem nechala zavřené. Diatelo ke mně přiskočil, jako kdyby to čekal, nasoukal pode mě deku a nohy mi zvedl nahoru na lavici. Byla jsem bledá tak, že to bylo vidět i ve světle svic. Pak odešel s Kieranem pryč.

Marco si sedl vedle mě na podlahu a lehce mě popleskával po tváři. "Dianko, vstávej..." v jeho hlase byla něha. Neodolala jsem a pootevřela oči.

Diatelo s Kieranem se vrátili. "Už se probrala?"

"Myslím, že ano."

Diatelo si sedl také vedle mě na zem a přitáhl si mě do náruče. Pak si vzal od Kierana z podnosu, který přinesli, malý hrníček. "Napij se."

Ve snaze vyhovět, jsem se naklonila a ucítila kafe. Kafe...prostě nepiju.

"Já...to nepiju, Pane." zakňourala jsem.

"Dobře, nebudu ti ho už nutit, ale tohle vypiješ." Znělo to smířlivě až kajícně. Můj trest se zdál být definitivně zažehnaný a v takové křehké chvíli jsem ho nechtěla popudit, takže jsem do sebe nasoukala celý odporně hořký a děsně sladký hrnek kafe a ještě poslušně snědla loupáček s marmeládou. Pak mě opatrně posadili na lavici a nakonec mě Diatelo chytil v pase a obešel se mnou několikrát celou místnost. To byla péče!! Teď mi bylo naprosto dobře a v duchu jsem si gratulovala, jak jsem to chytře navlékla. Když se vrátil Kieran, který byl mezitím odnést podnos i sporcelánem, prořízl příjemné ticho chladný rozkaz:

"Lehni si na břicho, Diano."

Nevěřila jsem svým uším a můj mozek tuto informaci odmítl zpracovat. Nebyla jsem schopná se pohnout. Diatelo lusknul prsty aMarco s Kieranem mě položili na lavici. Zápěstí mi připnuli dolů k nohám lavice za kožená pouta. Kotníky mi svázali ksobě a připoutali k lavici, přes stehna mi upevnili popruh a pak mi ještě uvázali paže těsně pod ramenem. Nic mě nešktilo, ale neumožnili mi naprosto žádný pohyb.

Diatelo stál celou dobu tak, abych na něj viděla a v ruce držel dlouhý bič. Marco mi odhrnul tričko a sáhnul mi na holou kůži zad. Nemohla jsem se ani odtáhnout.

"Je napjatá jako struna." zkonstatoval. Kdo by nebyl, pomyslela jsem si zlostně. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

"Tak mi jí připrav." svolil Diatelo milostivě.

Marco se naklonil nad moje ucho a šeptal mi: "Neboj se, umí to z nás nejlíp, neublíží ti víc, než bude muset," konejšivě mi jezdil rukama po zádech. Ujištění o Diatelově způsobilosti mě vůbec neuklidnilo.

"Buď statečná." předl, chytil rukama dolní okraj trička, políbil mě na záda a prudce trhnul.

Zalapala jsem po dechu. Pak rozepnul černou podprsenku a všechno to odhrnul stranou. Tepláky mi sesunul do poloviny hýždí a poodstoupil.

"Jsi připravená?" zeptal se Diatelo.

"Ne," vydechla jsem ohromena, "Pane."

"Dobře, dám ti ještě chvíli." Klidně stál a díval se na moje záda a zadek.

Došlo mi, že si jen prodlužuji svoje utrpení, takže když se zeptal znovu, odsouhlasila jsem to a pevně zavřela oči. Odtrhnul zrak od mých zad a upřel zrak na stěnu za mnou. Zavřela jsem oči. Jak to, že jsem odsouhlasila něco pro mě tak nepřijatelného a proč jsem tak vlhká?

Padla první rána. "Jedna" ozval se Kieran u mých nohou. Jen mě lehce štípla na rameni, trhla jsem sebou spíš leknutím.

"Dva." Druhá byla silnější.

"Tři." Začínalo to nepříjemně štípat. Celá jsem se napjala v očekávání další rány. Nepřišla. Otevřela jsem oči, Diatelo mě upřeně sledoval, aby mu neušel jediný záškub svalů a sebemenší změna výrazu v mém obličeji. Když se napřáhl k další ráně, rychle jsem zavřela oči a celá ztuhla v křeči. Bič šlehl někde ve vzduchu nade mnou, o mě ani nezavadil. Vydechla jsem úlevou. Další rána přišla tak rychle, že předchozí snad ještě ani nedozněla.

"Čtyři." odpočítával Kieran. Byla nejsilnější a ochromila všechny moje smysly. Chtěla jsem křičet, ale nevyšel ze mně ani hlásek. Zaryla jsem nehty do dlaní a po tváři mi sjela slza.

Dostala jsem dostatek času na to, abych se vzpamatovala.

"Pět. Šest." Byly sice slabší, ale rychle za sebou.

Pak zase chvíli pauza. Byl nevypočitatelný. Napínala jsem svaly ve snaze trochu povolit pouta. Nezískala jsem ani milimetr navíc. Nesnesitelně mě pálila celá záda.

"Sedm. Osm." Byly také slabší, ale teď už nepříjemně bolely.

"Devět." Teď už byl nesnesitelný jakýkoli dotyk. Slzy mi stékaly po tváři.

"Deset." Padla brzy za ní.

S prvním bičováním tenkrát na hradě se tohle nedalo srovnat. To bylo šolíchání zad, které mě vyděsilo, ale téměř nebolelo. Teď jsem byla k smrti vyčerpaná. Tohle nemůžu přežít.

Diatelo smotal bič a kleknul si ke mně. Bedlivě pozoroval můj obličej.

"Vydržíš ještě ten zbytek?" ptal se jemně.

Zavrtěla jsem hlavou a ani jsem neotevřela oči.

"Dobře, jsem ochoten zbytek trestu přesunout na později, ale budu za to něco chtít."

Slabě jsem kývla hlavou. Věděla jsem, že odsouhlasím naprosto cokoli a on to věděl taky.

"Celé zítřejší odpoledne budeš moje otrokyně."

Aha, takže doteď jsem byla vzácný host. Nic jiného po mě nebude chtít? A jen odpoledne?

Otevřela jsem oči. "Jaký v tom bude rozdíl, Pane?" ptala jsem se unaveně.

"No, teď je to spíš krocení divé zvěře, ale zítra chci vstřícnou, milou a poddajnou bytost, která bude s radostí plnit moje přání."

Přemýšlela jsem nad významem slov vstřícná, s radostí a hlavně poddajná. Jinými slovy se s ním mám dobrovolně vyspat.

"Nebudu se tě dotýkat, když si to nebudeš přát." šeptal.

Podívala jsem se mu do očí. To, co říkal, myslel vážně. Někde bude tedy jiný háček, ale nebyla jsem schopná nad tím hlouběji uvažovat.

"Dobře, Pane."

"Celou větou." napomenul mě. Nemohl být přeci až tak velkorysý.

"Zítra odpoledne budu vaší otrokyní, Pane."

Odvázal mě, přehodil si mě přes rameno a nahoře v pokoji mě opatrně položil na břicho na postel. Sundal mi zbytky trička a tepláky, nechal mi jen kalhotky a peřinou mě přikryl jen po zadek, záda mi nechal holá. To, že za chvíli přišel znovu a jemně mi mazal záda chladivou mastí, jsem už skoro nevnímala...

Pokračování příště....

...::: Tip pro Vás: Roubík s červenou kuličkou :::...
Sexshop Sexujte.cz