TS Seduction
Czech Amateurs
Public Disgrace
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Pergamen

část 29.

Autor: Diana

Hodnocení

1234567

Probudila jsem se, odpočatá, vyspinkaná do růžova, když bylo ještě šero. Otevřela jsem oči a z mlhy postupně vystupovaly obrysy budíku. Půl čtvrté.

Budík... můj budík...?! Prudce jsem se otočila a zjistila, že ležím ve vlastní posteli. Vylekalo mě to do morku kostí, než můj mozek situaci nějak racionálně zpracoval. Potichu jsem vylezla z postele, napůl očekávajíc nezvanou návštěvu u sebe v obýváku, ale byt byl tichý. V předsíni jsem narazila na svojí tašku a na ní ležely moje klíče od auta i od bytu. O zeď byla opřená přepravka, ve které jsem vezla jídlo. Byla prázdná. Zakručelo mi v břiše, ale dokončila jsem pátrání po vetřelcích. Kromě mě tu nikdo nebyl. Nemělo už cenu lehat si zpátky do postele, jednak jsem byla vyspaná a jednak příliš rozechvělá na to, abych ještě usnula. Uvařila jsem si čaj a pustila rádio, abych zjistila, co je vlastně za den. Byla neděle – poslední den mé dovolené.

Seděla jsem v tureckém sedu na balkóně, usrkávala čaj a hleděla na nedaleký kopec. Hleděním jsem strávila asi hodinu, když jsem si řekla, že to stačí a šla si vybalit tašku.

Do práce jsem musela ještě týden vybírat oblečení před zrcadlem, aby skrylo všechno, co jsem skrýt chtěla a další týden jsem se neodvážila nosit minisukně a plavky na veřejnosti. Naštěstí hned po mně měla týden dovolené kolegyně - psycholog amatér, takže bylo dost práce na to, abych se vyhnula podrobnému výslechu detektivem amatérem a zakryla svou nervozitu. Týdny ubíhaly, bylo nádherné léto, horké tak, jak ho mám ráda.

Ve volných chvílích, ale i při řízení auta, vaření nebo chůzi po ulici jsem dál fantazírovala o sexu, jak mám ve zvyku, ale nakonec se mi tam vždycky vloudil blonďatý chlap s uhrančivýma očima, který mě dotlačil k věcem, po kterých jsem sice ve skrytu duše toužila, ale styděla se za to. Někde jsem četla, že většina žen je schopná dát daleko víc, než po nich muži chtějí. Tenhle chlap chtěl všechno, co jsem schopná dát. Záblesky vzpomínek se mi před očima objevovaly i na nejnevhodnějších místech. U doktora, v restauraci, ve frontě na poště. Vzpomínky na to, s jakou drzou samozřejmostí mě poprvé políbil, jak mi dokázal rozechvět konečky nervů, když se dotýkal mé ruky a zápěstí, jakým způsobem mi sesouval ramínka podprsenky z ramene, na dotek provazu na zápěstí, na jeho propalující pohled, který jsem mnohdy nebyla schopná ani opětovat, na jeho hlas, který mě děsil, rozčiloval, sváděl, vábil i uklidňoval.

Donutil mě, abych se bez pocitu viny oddala tělesné rozkoši a přestala se aspoň někdy chovat jako dáma, kterou ze mě vychovala moje matka. Abych uslyšela hlas vlastního chtíče, jemuž se bojím naslouchat. Abych připustila sex, přesahující všechno, co jsem doteď poznala.

Stejně jsem ale musela udělat jednu věc. Zbavit se toho náramku na noze, psychicky mě deptal. Přijít do zlatnictví a hodit kotník na pult s otázkou, jestli by si s tím náhodou nevěděli rady, nepřicházelo v úvahu. Přeci jen, takhle se dáma nechová...

A pak se mi řešení nabídlo samo. Přijela jsem jako obvykle na jízdárnu, shodou okolností dřív a líně si nasazovala helmu a chrániče na lýtka, napila se a při tom si všimla rozdávené dodávky. Kovářovy dodávky, plné podkov. A v tu chvíli mě to napadlo. Helmu i chapsy jsem bleskově strhla, načechrala si vlasy a šla hledat spasitele mé psýché. Neznám ho a patrně jsem ho tu nikdy ani nezahlédla, krom jeho auta. Když jsem konečně ve třetí stáji našla chlapa sklánějícího se nad kopytem, chvíli jsem jen tak stála ve vratech. Byl o dost starší než já, ale rozhodně ne o tolik, aby mi mohl asociovat otce. Chvíli jsem sbírala odvahu, pak se přitočila blíž a v okamžiku, kdy si asistující dívčinu pro něco poslal do auta a druhá byla otočená zády, jsem ho pozdravila a vylíčila mu svou potíž způsobem, že pouze on jediný na celém světě mě může zachránit. Pochopitelně jsem se ve svém zoufalství nezapomněla patřičně usmívat a zmínit to, jakou chválu jsem slyšela na jeho šikovnost. Nic neřekl, jakoby přemýšlel, jestli mu vůbec stojím za tu námahu. Pak zabručel, že se na to podívá. Nejdřív dokoval kobyle kopyto a pak mě posadil na nízkou zídku vedle dodávky. Vysoukala jsem si rajtky a obnažila kotník. Začal se přehrabovat mezi železem v autě a mumlal něco o tom, že si musí nahřát kleště a že se bude snažit, aby mě moc nespálil. Když viděl, jak jsem zbledla, začal se smát. A pak mě během laškovné konverzace definitivně zbavil mého břemene. Ptala jsem se ho, jak mu mám poděkovat, ale on jen mávnul rukou a řekl, že to nestojí za řeč. Cítila jsem se zase volná jako pták.

Po návratu domů jsem ovšem udělala druhou, ještě šílenější věc. Objednala jsem si tu vůni s gardénií, kterou mi vybral Diatelo. Byl to impulzivní, nepromyšlený čin, ale už teď jsem se nemohla dočkat, až mi přijde. Jasmin Noir – černý jasmín, s flakonem temným a neprůhledným jako moje duše, kde se ale možná skrývá zlatý poklad...

Ta obálka ve schránce sice vypadala obyčejně, byla na ní adresa, známka, poštovní razítko, ale stejně se mi třásly ruce mrazivou předtuchou, když jsem jí otvírala. Vytáhla jsem složený, slonovinově zelenkavý tužší papír a v tu chvíli jsem věděla, od koho je. Očekávala jsem maximálně jednu stručnou ručně psanou větu, kam a kdy se mám dostavit. Ale držela jsem v ruce krásnou pozvánku, vyvedenou stříbrným ozdobným písmem, tak dokonalou, že by se dala adresovat i korunované hlavě. Nejdřív mě to nadchlo a pak rozčílilo. Nevím proč. Tón pozvání byl asi až příliš slušný, přišlo mi, že si ze mě dělá srandu. Představila jsem si, co všechno určitě zařídil a připravil, protože ho ani ve snu nenapadlo, že bych nemusela přijít... V obálce byl ještě jeden papír s rukou psanými podrobnými instrukcemi. Na hrubý rozbor jeho povahy podle písma bych ani nepotřebovala grafologa. Nakonec jsem oba papíry zastrčila zpátky do obálky a odložila jí milosrdně na stůl, pozvánka byla příliš dokonalá na to, aby skončila v koši.

Na přípravu svého troufalého plánu jsem měla velmi málo času. Oblékla jsem se tak, abych v případě potřeby nebyla v lese vidět, vzala s sebou mimo jiné i dalekohled a vyrazila. Jela jsem přesně podle přiložených instrukcí, ale o několik hodin později a o dva dny dříve. Doufala jsem, že zrovna dnes si vyrazí ke zřícenině co nejvíc lidí, abych byla v relativním bezpečí, kdyby došlo k nečekanému a rozhodně nechtěnému setkání. Zaparkovala jsem přesně tam, kde si Diatelo představoval. Jeho popis byl dokonalý, zřejmě bral v potaz můj orientační smysl. Byla jsem zvědavá, jak zřícenina vypadá. O její existenci jsem neměla nejmenší tušení a to bydlím půl hodiny jízdy odsud. Potkala jsem jeden zamilovaný pár, který byl tak zabrán do vzájemného okusování ušních lalůčků, že by nezaznamenal, ani kdyby tudy projel Santa Klaus se sobím spřežením. Když už jsem byla skoro nahoře, míjela jsem párek důchodců, nepochybně s vadou sluchu. Dobře to Diatelo vybral. Ani dneska se tu lidi téměř nevyskytovali. Co teprve v pátek v časném odpoledni, kdy jsou milenci ve škole nebo v práci a důchodci nakupují nebo obědvají. Přesto se mi zřícenina moc líbila. Oddávám se snění nezdravě často, ale tohle místo k tomu přímo vybízelo. Ze zvědavosti jsem prolezla všechny rozpadlé oddíly, výklenky, nakláněla se přes hradby a kochala se. Výhledem, počasím i pocitem budoucího vítězství. Vytáhla jsem vlastní obálku a chvíli mi trvalo, než jsem jí upevnila tak, aby nebyla na první pohled vidět. Pak jsem vzala dalekohled a pátrala po vhodném stromě, ze kterého by bylo dobře vidět sem a zároveň byl dostatečně daleko.

Vybrat ho nebylo tak těžké, dostat se k němu bylo horší, ale zvládla jsem to. Pomocí prádelní šňůry se mi na něj nakonec podařilo i vylézt. Jestli mě v tu chvíli někdo pozoroval, musel se dobře bavit. Pat a Mat byl v některých chvílích slabým odvarem mého počínání. Přemýšlela jsem, jestli tu mám tu šňůru nechat, ale nakonec jsem jí vzala s sebou, co kdyby mi jí mezitím někdo zcizil...

Ve čtvrtek jsem zůstala dlouho v práci, abych mohla v pátek odejít dřív. V noci na pátek se ochladilo, což mi vyhovovalo a foukal vítr, takže nebudu podezřelá ani s kapucou na hlavě. Neodvážila jsem se jít zkontrolovat umístění obálky osobně a v koruně stromu jsem se na chvíli vyděsila, že jí někdo vzal a zkazil mi celou srandu. Naštěstí jen slunce svítilo pod jiným úhlem a když se schovalo za mraky, identifikovala jsem kousek bílého papíru. Měla jsem dvě hodiny čas. Vytáhla jsem z batohu knížku a začala číst. Moc jsem se nesoustředila, ale přeci jen čas utíkal rychleji, než kdybych jen zírala do dáli.

Objevili se o půl hodiny dřív. Asi mě chtěli překvapit. čekala jsem Diatela, ale on poslal své dva věrné. Urazila jsem se. Oba dva zalehli k útesu, pod kterým vedla jediná přístupová cesta, po které bych byla bývala musela projít. Načež jsme se jali všichni čekat, až jim dojde trpělivost. Já jsem občas vzhlédla od stránek, nyní už naprosto klidná. Když se blížila celá, zvedl se jeden z nich a začal nervózně bloudit mezi polorozpadlými zdmi. Druhý sledoval cestu. Několikrát prošel okolo obálky a nic. To, že by jí nemuseli najít, jsem vůbec nezahrnula do svých plánů. Inu, co se dá dělat. Deset minut po celé se vyměnili a mezitím se o něčem dohadovali. Na tu dálku jsem neměla šanci zaslechnout jediné slovo. Teď už jsem dalekohled měla trvale na očích. Dvacet minut po celé konečně objevili obálku a oba naráz četli můj vzkaz:

S politováním Ti oznamuji, že se nemohu zúčastnit velkolepého víkendu ve Tvém sídle. Mám už, bohužel, jiný program. D.

Jeden vztekle rozhodil rukama a druhý vytáhnul mobil. V momentě, kdy ho odlepil od ucha, zavibroval můj telefon.

Přečetla jsem si krátkou zprávu: Něco jsi mi slíbila. D.

Kdyby tak věděl, že mám teď lepší přehled o tom, co se děje, než on sám. Nahrál mi na úžasnou smeč.

Moje okamžitá odpověď zněla: Lhala jsem. D.

Kupodivu přišla odpověď: smajlík.

Zasmála jsem se, i když mi po zádech přeběhlo mrazení. Kostky jsou vrženy...

Postavy odcházely. Bylo nepravděpodobné, že bych se s nimi potkala v lese, ale čekala jsem hodně dlouho. Kdyby věděli, že jsem celou dobu byla kus od nich a že jsem se bavila jejich počínáním... rozsápali by mě při nejbližší příležitosti na kusy. Jeden naštvaný chlap bohatě stačí. Kdyby to bylo bezpečné, chechtala bych se nahlas.

K autu zaparkovaném úplně jinde jsem šla mimo cestu, neustále jsem se ohlížela a snažila se nadělat co nejmíň hluku, což mi šlo docela dobře. Domů jsem jela oklikou. Večer jsem usínala s opojnými pocity euforie, vítězství a nepřemožitelnosti.

Další dny uběhly bez mimořádných událostí, až mě čekal prodloužený víkend. V pondělí a úterý byl svátek – Cyril a Metoděj a Mistr Jan Hus. Chtěla jsem vymalovat předsíň a docela jsem se na to těšila. Potřebovala jsem nakoupit jídlo a vůbec se mi nechtělo. Nesnáším kličkování mezi regály, které jsou rozmístěné tak, aby člověk musel projít celý obchod a cestou narazil na spoustu zbytečností a něco z toho koupil. Raději chodím do malých obchodů, ale občas si můj mlsný jazyk žádá rozmanitější výběr. Stála jsem nad regálem se sýry a vybírala a vybírala, když jsem periferním viděním zaregistrovala někoho známého. Otočila jsem se, ale dotyčný zmizel. Cestou k pečivu jsem neodolala obchodním trikům a koupila neplánovaně kus-kus. Když jsem ládovala do pytlíku své oblíbené houstičky a dumala, jestli svůj neplánovaný úlovek sním na slano nebo na sladko, zase se mi zdálo, že vidím někoho známého. Než jsem se otočila a zaostřila, už byl pryč. Podle seznamu jsem do košíku naházela zbytek věcí a šla zaplatit. Při tom jsem se neustále rozhlížela, ale už jsem nikoho povědomého nezahlédla.

Vyjížděla jsem z parkoviště a přede mnou přecházel nějaký chlap. Nepřidala jsem, ani neubrala, měl by to stihnout. Docela hezký chlap. Něco mu upadlo a on se pro to sehnul. Sundala jsem nohu z plynu. Udělal krok a zase mu to vypadlo. Zvedl dlaň v omluvném gestu a já jsem musela dupnout na brzdu. Ale usmála jsem se na něj, aspoň jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.

Náhle se za mnou otevřely dveře a než jsem stihla otevřít pusu nebo se otočit, ucítila jsem na krku chladné ostří. Dveře vedle mě se také otevřely, někdo nastoupil a zamával na muže před mým autem. Ten v klidu odkráčel.

„Jeď.“ Ozvalo se za mnou. Kieran.

Nepatrně jsem otočila při řazení hlavu doprava. Marco.

„Na semaforech doleva.“

Domů to bylo doprava.


...::: Tip pro Vás: Kovové skřipce na bradavky s kroužkem na penis :::...
Sexshop Sexujte.cz


Za necelých deset minut jsme zastavili na liduprázdné polní cestě vedle tmavě modrého kombíku s kouřovými skly. Poslední do party mi otevřel dveře a „pomohl“ mi vystoupit. Kieran také vystoupil a zůstal stát za mnou.

„Nemohl jsem se tě dočkat...“ vydechl Diatelo do mých rtů a pevně mi sevřel ramena. Takový přehnaný projev citu mi k němu nějak neseděl. Zlehka se rty dotýkal mých, sevření povolil a dlaněmi klouzal po mých pažích. Když mě držel za předloktí, ucítila jsem na jednom zápěstí chladný kov. Chtěla jsem se vysmeknout, ale proti čtyřem rukám jsem neměla šanci. Tak jsem aspoň ucukla hlavou. Prudce mi zajel rukou do vlasů, lehce mi zvrátil hlavu a divoce mě políbil znovu. Potřeboval mít poslední slovo. Kdybych o něm vůbec nic nevěděla, asi by mě jeho polibek vyděsil, teď mě jen napadlo, že po mě opravdu touží nebo má opravdu vztek. Ve výsledku to bude stejně jedno. Posadili mě do jeho auta dozadu doprostřed a zavázali mi oči šátkem. červeným. Ladil mi k šatům, i když to byla asi náhoda. Doufám, že to byla náhoda...

Diatelo řídil, Marco seděl z mé levé strany a po nějaké chvíli si z pravé strany přisedl Kieran. Mohla jsem se zeptat, co provedli s mým autem, ale nezeptala. Takhle jsem si ponechala naději, že ho posléze dostanu v pořádku zpět.

Seděla jsem jako pravítko, protože bylo nepříjemné opírat se o secvaknuté ruce, nohy jsem měla každou z jedné strany vyvýšeného středu, ale kolena jsem tiskla křečovitě k sobě, protože ty šaty, co jsem měla na sobě, nebyly příliš dlouhé. Vydržela jsem to chvíli a pak jsem si sedla trochu bokem, abych se mohla opřít. Měla jsem v plánu klid před bouří prodřímat.

Nejdřív mi položil ruku na stehno Marco a pak i Kieran. Roztáhli mi nohy od sebe, až jsem se dotýkala jejich stehen. Nechtěla jsem se ošívat, aby si to nevyložili jako pozvání, ale sedět naprosto nehnutě jsem nemohla vydržet dlouho. Bylo definitivně po dřímání. Už po cestě mi prostě museli dát najevo, kdo rozhoduje. I když měli nakonec celou dobu pouze položené ruce na mém stehně a nehýbali s nimi, moje myšlenky se neustále točily okolo tohoto faktu. Ví o tom Diatelo? Mám nahlas protestovat? Souhlasil by s tím? Nebo jim to rovnou nakázal či povolil? Já nechci! Co bude dál?

Zastavili jsme a Kieran i Marco vystoupili. Myslela jsem, že budu vystupovat taky, ale auto se znovu rozjelo a pak jsem slyšela klapnout zámky všech čtyřech dveří. Nemělo cenu se ani pokoušet odepnout si pás. Zanedlouho jsme sjeli ze silnice na polní nebo lesní cestu.

„Bojíš se?“ prolomil ticho Diatelo.

„Měla bych?“ odpověděla jsem nervózně, cítila jsem, že se na mě dívá ve zpětném zrcátku.

„Ano, udělalo by mi to radost.“ Přímý jako vždy.

„Ano, trochu.“ Přiznala jsem se.

„To mi stačí, o zbytek se postarám sám.“ Sebejistý jako vždy.

Když jsme konečně zastavili a on mě vytáhl z auta, poznala jsem jeho statek okamžitě podle vůně. Jak vůbec nedisponuji pamětí na tváře a jména, tak hlasy, styl chůze a nejrůznější čichové vjemy si většinou pamatuji léta. V obýváku mě posadil na gauč a začal systematicky přemisťovat můj nákup do svojí lednice. Když skončil, slyšela jsem, jak zamyká dveře a pak jsem ho ucítila blízko před sebou.

„Konečně sami...“ vydechl. Jenže to neznělo ani zamilovaně, ani něžně, jak by v této situaci teoreticky mohlo, ale spíš jako zavrčení. Roztáhl mi kolena od sebe a klekl si mezi ně na podlahu. Byla jsem vděčná, že nevím, kam se mi dívá.

„Těšila ses na mě?“ měl hravou náladu.

„Jak jsem se mohla těšit, když jsem nevěděla, že tě uvidím?“ znělo to jako omluva, potřebovala jsem, aby mi aspoň rozepnul ruce.

„Nemyslela sis, že na to zapomenu?“

„Ne.“ Připustila jsem rezignovaně a otráveně.

Bylo ticho. On nic neříkal, na něco čekal. Sundal mi ramínko od šatů. Okamžitě jsem se zabořila co nejhlouběji do sedačky i přes bolest v otlačených zápěstích.

„Ne, co?“ zeptal se klamně mazlivým hlasem.

Teď jsem pochopila, kam míří, ale nechtělo se mi do toho. Mlčela jsem o chvíli déle, než byl ochotný tolerovat. Sundal mi druhé ramínko. Protože nedisponuji hrudníkem, který by dokázal zabránit klouzavé látce, aby se sesunula po hladké podprsence, šaty jsem měla v tu chvíli u pasu. Jako by to nestačilo, sundal mi ještě šátek z očí. Jenže ne úplně, jen mi ho sesunul na krk.

„Ne, co?“ zopakoval tišeji, díval se mi do očí a prstem mi přejel přes celý hrudník těsně nad podprsenkou.

„Ne, Pane.“ Uhnula jsem pohledem a samu sebe přesvědčovala, že říct to, byla jediná rozumná věc, co jsem mohla udělat. Kdybych měla volné ruce, vrazila bych mu místo odpovědi facku.

„Těšila ses, až mě zase uvidíš?“

„Ne, Pane.“ odpověděla jsem naštvaně.

„Lžeš.“ řekl klidně.

Pokračování příště...


...::: Tip pro Vás: Set mini důtek :::...
Sexshop Sexujte.cz


Nádhera

Maggie

   (1.4.2009 10:47)
Díky za další pokračování. Tenhle příběh jednou zažít... :) Už se těším na další díl.

Nádherné pokračování

Polyxena

   (29.3.2009 23:52)
Ahoj Diano, opět mi ráno cinkl telefon, že je nové pokračování povídky. S úsměvem a se zatajeným dechem jsem četla další pokračování. Dokážeš udržet napětí a také nahled. Máš bohatou fantazii. Prosím, pokračuj, protože už teď se těším na další pokračování. Opět jsi mi rozzářila dnešní den. Děkuji ;).
|< << 1 >> >|
 | 10 | 20 | 50 | 
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...