The Training Of O
Czech First Video
Bound Gods
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Pergamen

část 27.

Autor: Diana

Hodnocení

1234567

„Děje se něco?“ Většinou se probouzím velmi rychle, takže jsem se prudce posadila a při tom hlavou zavadila o jeho nos.

„Sakra.“ zaklel potichu, „Néé.“

„Tak co je?!“

„Chceš se projet na koni?“

Na tuhle otázku neznám jinou odpověď než: „Jasně.“

To, že je noc a venku tma jako v pytli mi nevadilo a navíc to nebyl můj problém. Bleskově jsem se oblékla. Když jsme vyšli ven, nebyla už úplná tma, obloha začínala blednout. Diatelo vyvedl ze stáje dva osedlané koně. Tomu říkám perfektní servis! Vedl svého grošáka a pak ještě něco tmavě hnědého nebo černého. Asi náhrada za „dobrovolně“ vypůjčeného Ramsese. Byla jsem zvědavá, co je to za koně. Diatelo mi vrazil do rukou otěže obou dvou a nařídil, abych se rozkročila. Otázka na původ koně mi odumřela na rtech. Vycvičená předchozími zkušenostmi jsem skepticky čekala, čím mi to osladí, ale on poklekl a nasazoval mi chrániče na lýtka. Vytřeštila jsem oči do tmy v němém úžasu. All inclusive?

Pak šel dokořán otevřít vrata, já jsem zavřela dokořán otevřenou pusu a on mi nasadil ještě helmu. Jenže mi pod ní až k nosu uvázal tenký černý šátek. Musela jsem vypadat jako Zorro. Na rozdíl od něj jsem ale zůstala bez průzorů.

„Jak se jmenuje?“ ptala jsem se, když mi pomáhal do sedla. Nerada bych se byť nepřímo dotkla našeho včerejšího hosta, tak jsem nakonec zvolila tuto naprosto nevinnou variantu.

„Black.“

Aha. Ten Black nebo ta Black? Se zavázanýma očima bych pod sebou radši měla kobylu. Což by ale nemusel úplně dobře snášet jeho hřebec.

„Jen Black?“ ptala jsem se dál nenápadně.

„Black Lord, když to musíš vědět.“

„Hřebec?“ zděsila jsem se.

„Bojíš se, zlato?“ trochu si mě dobíral. „Se mnou ti nic nehrozí.“ Konejšivě mě poplácal po zádech, když také nasedl.

Připnul mého koně na lonž a vyrazili jsme. Hned za vraty jsme zatočili doleva, asi na lesní pěšinu, která vedla okolo zahradní zdi.

„Valach.“ řekl po dlouhé chvíli Diatelo. Uklidnilo mě to.

„Tvůj?“ ptala jsem se po další dlouhé chvíli, kdy jsem si hryzala rty, ale moje zvědavost mi prostě neumožňovala vydržet zticha a nepátrat. Přeci bych měla vědět, komu se budu zpovídat v případě... jakýchkoli neočekávaných událostí.

„Sehni se, půjdeme pod větvema.“ nařídil mi místo odpovědi. Sklonila jsem hlavu.

„Ještě víc.“ Myslela jsem, že si ze mě utahuje a nechce odpovídat, ale vzápětí mi záda ohoblovaly docela silné větve. Můj kůň v klidu šlapal dál a to, že mu visím rukama za krk a zubama za hřívu, gentlemansky přešel.

„Můžeš se narovnat, naklušeme, ať jsme tam dřív.“

„Kde?“ ujelo mi.

„Nech se překvapit.“

Black měl krásný, pravidelný, pohodlný klus, ale já měla pocit, jako bych seděla na koni poprvé. Já vím, že se při výuce někdy jezdci zavážou oči, aby více vnímal koně tělem a držel rovnováhu, ale po mně to naštěstí nikdy nikdo nevyžadoval. Nemám bohužel rovnováhu danou od pána Boha, mám jí tvrdě vydřenou. Když se rozdávala, tak jsem chyběla. Teď jsem musela nějak věřit koni víc, než jsem zvyklá a pocit to byl prapodivný. Po nekonečně dlouhé době, kdy mě opustila počáteční ztuhlost i jakékoli jiné pocity, protože jsem na ně takhle brzy po ránu neměla sílu, zavelel Diatelo krok a pak stát.

„Sundám ti ten šátek, ale chci, abys měla zavřené oči. Uděláš to pro mě?“

Beze slova jsem přikývla, ohromená způsobem, jakým mě o to požádal.

„Před námi je malý úsek lesní cesty do kopce. Odepnu tě, zvládneš cval se zavřenýma očima?“

„S tebou mi nic nehrozí, ne?“ myslela jsem to jako vtip. Zbláznil se?!

„Když bude nejhůř, můžeš je otevřít.“

Diatelo vyrazil a můj kůň za ním. Ty potvory jsou prostě stádní zvířata. Mé beznadějné: „Počkej!“ úplně zaniklo v dusotu kopyt. Bylo to šílenství, pořád jsem Blacka brzdila, měla jsem strach, aby nenajel na Diatelova hřebce a ten ho nepokopal. Ale slyšela jsem, jak se nám Diatelo vzdaluje, tak jsem ho pustila, ať běží, jak umí. Cválali jsme do kopce, pak se terén srovnal a i přes zavřená víčka jsem zaregistrovala, že je kolem nás víc světla, les asi skončil.

Diatelo vzápětí zavelel hlubokým, klidným hlasem: „Kluuus.“ A Black sám od sebe poslechnul. Neměly by náhodou mít povely jezdce přednost před povely někoho dalšího? Popošli jsme ještě kousek a Black se zastavil.

„Otevři oči.“

Daleko před sebou jsem uviděla kopečky v ranním oparu a mezi dvěma z nich vycházelo slunce. Stáli jsme na vyvýšené louce, z jedné strany holé, s úchvatným výhledem, z druhé strany les, ze kterého jsme se přiřítili. Miluji východy slunce, pocit, že je přede mnou ještě celý den. V létě jich moc neužiji, protože mi většinou chybí dostatečná motivace, abych při východu už byla někde na nějakém kopci. Fascinovaně jsem se rozhlížela okolo a všimla si, že les za mými zády se ještě na jedné straně trochu zvedá a kouká z něj zřícenina. Větší romantika už nastat nemohla.

„Dáme závody?“ zeptal se, když viděl směr mého pohledu.

„Jasně.“

„Kdo bude poslední zpátky tady na louce, čistí koně a kydá.“ navrhl Diatelo.

„Máš hřebce a znáš ho.“ zkusila jsem vyjednávat. Mluvila jsem pomalu, ohromená nádherou okolo sebe a při tom pohledem ani na chvíli neuhnula od zříceniny.

„Dám ti náskok.“ Také se díval dopředu a mluvil vážně a pomalu. Vypadali jsme jako dva Indiáni.

„Jak velkej?“ ožila jsem, začínalo mě to vážně zajímat, ale smála jsem se, protože už jsem nemohla udržet seriózní výraz náčelnice.

„Dost velkej.“ Velký náčelník vyprsknul hned po mně.

„Dobře.“ Myslím, že jsem se na jeho velkorysost mohla spolehnout.

Diatelo pobídl koně a loudavým krokem s prověšenými otěžemi se pomalu přesouval k lesu. Já jsem byla celá napjatá a natěšená, čekala jsem, že každou chvíli vyrazíme tryskem vpřed. Došli jsme v poklidu až k lesu. Podíval se na mě a ukazoval mi cestu na hrad:

“...vede tudy...tamhle zahýbá...nahoře je kamenná brána...“ vnímala jsem ho jen napůl, protože jsme se během jeho výkladu, byť krokem, vzdalovali od kýženého směru na úplně opačnou stranu, někam dolů s kopce.

„Kam jdeme?“ už jsem to nevydržela a skočila mu do řeči.

„Nasnídat se, ne?“ podíval se na mě nechápavě. „Ty nemáš hlad?“ ptal se překvapeně.

Jistěže mám! Ale teď na jídlo nemám myšlenky!! Rozčilovala jsem se v duchu. Pokračovali jsme dolů vedle sebe, vyšli jsme z lesa, po obou stranách bylo pole a před námi vesnička. Podívala jsem se na něj, napůl pobaveně, napůl vyzývavě, jestli to dobře promyslel, brát mě mezi lidi.

„Dneska už ti to nestojí za to, zítra tě odvezu domů.“ odpověděl na mojí nevyslovenou otázku. Zašklebila jsem se, měl pravdu. Navíc pro mě měla tahle výprava zvláštní atmosféru, kterou jsem nechtěla narušit. Projeli jsme celou vesnicí, okolo cedule a já se v duchu radovala, že se doma podívám do mapy a hned budu vědět... Zastavili jsme až daleko za cedulí u zavřené hospody. Diatelo uvázal oba dva koně k chatrnému zábradlí, mně ukázal na stoly, které stály venku a zabouchal na dveře. Vybrala jsem si jeden s výhledem na náš cíl, posadila se a s napětím čekala, co se bude dít. Dveře se otevřely a vyšel Marco s tácem plným dobrot. Překvapená jsem se pustila do jídla, ani nečekala na pobídnutí. Diatelo jedl a okázale ignoroval všechny moje otázky, které se mi draly na jazyk. Neumím jíst potichu a když se rozdávala zvědavost, šla jsem dvakrát. Jak se jmenuje ta zřícenina? Když už vím jméno vesnice, které jsem pochopitelně v tu chvíli už nevěděla, můžu snad vědět jméno zříceniny, no ne? Ta hospoda patří Marcovi? Pracuje v ní?

Před nadcházejícím sportovním výkonem jsem se nechtěla přejíst, takže jsem se pouze normálně nasnídala. Když Diatelo pochopil, že víc už jíst nebudu, pomohl mi do sedla a dal mi dobrou radu:

„Kdo bude dřív na louce, vyhrává.“

„Jasně.“ Sice jsem ho slyšela dobře, ale poslouchala úplně špatně. Black vycítil mojí nervozitu a začal hrabat kopytem. Skvělé! Není nic úmornějšího než pobízet líného koně k rychlejšímu pohybu do kopce. Někdy mívám pocit, že bych se nadřela méně, kdybych tam to nebohé zvíře donesla na vlastních zádech.

„Máš náskok, než to dojím a dopiju.“ Hodil bradou ke stolu.

Po asfaltu přes vesnici jsem šla krokem, ale svižným. Opět jsem si přečetla jméno vesnice a snažila se ho znovu zapamatovat. Na polní cestě mezi poli jsem naklusala. Blackovi se najednou vůbec nechtělo, ale já jsem nekompromisně trvala na svém. Neustále jsem se ohlížela, ale Diatelo opravdu držel slovo a dal mi slušný náskok. Když jsem vjela do lesa a cesta se začala klikatit, donutila jsem ho nacválat. Stoupla jsem si do třmenů, abych odlehčila jeho zádům a neustále ho povzbuzovala. V prudším stoupání v zatáčce sám od sebe přešel do kroku. Ulomila jsem větev, on se praskotu trochu polekal, čehož jsem zneužila a znovu ho pobídla do cvalu. Od té chvíle šlapal jako hodinky, větev v mé ruce bezpochyby zaregistroval. Když jsem projížděla branou, byla jsem si téměř jistá, že vyhraji. Dolů jsem se cvalem bála, takže jsem jen klusala, rozhodnutá cval zkusit, kdyby mě Diatelo doháněl. Ale nebylo po něm vidu ani slechu. Když jsem s vítězoslavným úsměvem vjížděla na louku, byla jsem si naprosto jistá, že mám halucinace.


...::: Tip pro Vás: Pouta s obojkem :::...
Sexshop Sexujte.cz


Diatelo tam v klidu s koněm stál a nechal ho popásat.

Nahoře na hradě vůbec nebyl! Nemohl být! Zákonitě bychom se museli potkat, k čemuž nedošlo. Pobídla jsem koně do trysku a připravovala se, jak mu to vytmavím. Kousek před ním jsem zpomalila, protože mi konečně došla pointa. Vyhrává ten, kdo bude dřív na louce! A když mi ukazoval cestu na hrad, říkal vede tudy, né pojedeme tudy... A to jsem u byla vděčná, že mi dal náskok!

Úplně jsem viděla, jak v klidu dojídá, pak prohodí pár slov s někým známým a nakonec beze spěchu nasedá a klusem se přesouvá na louku, zatímco já běhám po lese jako šílenec a můžu duši vypustit při honbě za vítězstvím, o které jsem se předem připravila svojí nepozorností.

„Blahopřeji.“ Pravila jsem uznale, když jsem prudce zastavila pár kroků od něj. Smál se. Popošel s koněm ke mně a chtěl mě políbit. Moje uznání a pokora ale nejsou bezbřehé, takže jsem se zaklonila. On chtěl Blacka chytit za uzdu, ale já jsem patami prudce pobídla a vyrazili jsme cvalem dopředu. Jak byl rozehřátý, reagoval okamžitě. Diatelo mě ale s odpočatým koněm rychle dohnal.

„No tak... no tak, zastav.“ přemlouval mě. Zastavila jsem, ale chytit se nechala. Kůň vycítil, že mu skopičiny nejen projdou, ale že jsou dokonce žádoucí, takže pohazoval hlavou a vesele uskakoval.

„Mám se ti omluvit?“ ptal se mě a měl co dělat, aby nevyprsknul smíchy.

„Ne, Pane.“ Odpověděla jsem přeslazeně.

„Tak se nechovej jako malá.“

„Odpusť, Pane, ale vůbec ti nerozumím.“ pitvořila jsem se.

Opět jsem mu vyklouzla, měla jsem podezření, že i ten kůň na něj má vztek a dělá mu to natruc.

„Ty jezinko jedna hubatá, stůj.“

Na povel jsem ztuhla a Black také, oba zdánlivě uvolnění, ale uvnitř napjatí a v očekávání. Diatelo se skláněl ze sedla a chtěl mu připnout lonž, ale on trochu pootočil hlavu. Přísahám, že jsem v tom až na myšlenky byla naprosto nevinně. Diatelo popošel a já jsem Blacka dloubla do žeber nohou, kterou neviděl.

„Ale no tak,“ zlobila jsem se při tom naoko, „slyšel jsi páníčka, musíme stát.“ Black dál tancoval na místě a neuměle předváděl prvky vysoké španělské školy. „Nějak se mi to vymklo z rukou, vůbec toho koně nezvládám!“ stěžovala jsem si a dál testovala Diatelovo sebeovládání.

„Diano, já tě varuju, půjdeš domů pěšky.“ Trpělivost mu právě došla a já jsem uvažovala o tom, že poslechnu, ale při našich „námluvách“ jsme se dostali až na kraj lesa a z něj vyrazil zajíc. Na mého rozjařeného koně tenhle impuls zapůsobil tak mocně, že jsem měla co dělat, ho zastavit. Diatelo okamžitě zneužil situace, chytil mojí uzdu, seskočil a stáhl mě ještě ohromenou leknutím dolů. Nejdřív mě políbil, aby bylo jasno.

„Můžeš si vybrat. Buď pojedeš domů přehozená přes sedlo nebo půjdeš pěšky.“

„Ale já za to nemůžu, že se lekl! Sám jsi to viděl!“

„Máš smůlu, drahá. Nebudu brát v potaz žádné polehčující okolnosti.“

„To je nespravedlivý!“

„Tak jak, na koni nebo pěšky?“

Zkoušel jet někdy přehozený přes sedlo? Vždyť to nejde vydržet! To je pozice jen do filmu a jen pro mrtvoly.

„Pěšky.“ vyprskla jsem.

„Popros.“ usyknul. Věděla jsem, proč se zlobí.

Klekla jsem si na kolena, proti čemuž nic nenamítal a začala procítěnou litanii.

„Óóó, můj Pane všemohoucí, prosím odpusť mi mé opomenutí, jsem jen hloupá žena, bytost podřadná-„

Za to, že jsem vynechala jeho titul jsem se už víc omluvit nestačila.

„Ještě slovo a seřežu tě.“ Mlčela jsem, ale v duchu zvažovala, jestli mi ten pocit vítězství za to náhodou nestojí. Nic tu s sebou totiž neměl.

„Doma a tak, aby to bylo dobře a dlouho vidět.“ Varoval mě, ale já jsem nechápala, v čem tkví jeho hrozba. „Nechtěla bys jít do práce ve skafandru, že ne?“ pokračoval s gustem dál, když viděl, že mi to nedochází. Vzhledem k všímavé povaze mých kolegyň (jedna detektiv amatér a druhá psycholog amatér) a ročnímu období něco podobného nepřicházelo v úvahu.

„Ruce, doma si to vyřídíme.“ Poručil mi, když si z mé napjaté tváře přečetl odpověď.

Jet na koni přes lesy, přes hory a přes doly člověka unaví, ale jít tu samou trasu pak ještě pěšky člověka úplně vyždíme. Diatelo držel v ruce lonž, za kterou mi přivázal ruce a do nich mi ještě strčil Blackovy otěže, aby se příliš neunavil vedením jednoho dvounožce a jednoho čtyřnožce najednou. Uznávám, byl by to trochu logistický oříšek s bezpečnostními úskalími, ale on by to jistě zvládl. Black šlapal odevzdaně za mnou a přátelsky mě popostrkoval čumákem. Naštěstí ne tak intenzivně, abych upadla. Vyrážela jsem s tajným úkolem zapamatovat si cestu.

Na statek jsem dorazila bez úkolu, bez iluzí a bez nálady. Na dvoře Diatelo sesedl, rozvázal mě a s úsměvem mi podal otěže svého koně.

„Ukážu ti, kam vozím hnůj.“

Ach bože!! Ta naše praštěná sázka! Už se nikdy nebudu s nikým o nic sázet a už vůbec ne s ním. Jestli zítra ráno vstanu z postele, bude to zázrak. Nejdřív jsem vyčistila jednoho koně, pak jsem vykydala a nakonec vyčistila druhého, abych dlouho nenamáhala stejné svaly, protože už snad nebyl žádný, který by mě nebolel.

„Máš hlad?“ zeptal se, když jsem polomrtvá hlady a vyčerpáním prohledávala stáj, abych našla mrkev nebo jablka.

„Ano, Pane.“ snažila jsem se, aby to znělo pokorně.

„Běž se umýt, pak do kuchyně najíst,“ řekl s důrazem na slůvko pak, „a přijď dolů“.

Copak jsem sociálně negramotná, abych se šla takhle rovnou najíst? Ale spolkla jsem všechny kousavé poznámky.

„Máš na to třicet minut,“ dodal polohlasem, když už odcházel, nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem mu dobře rozuměla.

Bleskově jsem se umyla, abych měla čas se v klidu najíst a za půl hodiny jsem sestupovala do schodech do sklepa. Když jsem vešla, seděl na svém trůně a hrál si s důtkami. Pomalu jsem zavřela dveře a opřela se o ně. V místnosti bylo šero, mihotalo se tam jen pár svíček. Ukázal rukojetí před sebe. Jelikož jsem stála o to, aby se jeho rozpoložení maximálně vyjasnilo, svezla jsem se na kolena a na místo určení dolezla sama od sebe po čtyřech a před ním zůstala sedět na patách. Prohlížel si mě, jakoby mě nikdy neviděl a přemýšlel, co si se mnou má vůbec počít. Věděla jsem, že mě chce jen zdeptat pohledem, protože po cestě domů měl na úvahy času dost, ale stejně mi to nepomohlo, abych se cítila lépe.

„čekám.“ Procedil skrz zuby, to že jsem si sama od sebe klekla, na něj neudělalo žádný dojem. Na co čeká? Pak jsem donutila svůj mozek logicky uvažovat.

„Omlouvám se, Pane.“ vypravila jsem ze sebe patřičně pokorným a únosně zoufalým tónem. Bála jsem se jeho hněvu a hlavně stop, které by po něm mohly zůstat.

Ticho.

Po čtyřech jsem dolezla až k němu a otřela se mu tváří o nohavici.

„Odpusť, Pane, zlobila jsem.“ Stále nic neříkal a já už jsem byla docela bezradná. „Prosím.“ dodala jsem kajícným tónem, „Už budu hodná.“ předla jsem, lépe už to neumím.

Vstal, málem mě srazil.

„Dobře,“ řekl konečně, „slibuju, že ti neublížím víc, než zakryje tričko a šortky.“

Cože?! Já nechci! Věděla jsem, že další prosby by ho jen otrávily. Teď už jsem to nemohla nijak ovlivnit.

Pokračování příště...

...::: Tip pro Vás: Bičík na koně s průhledným madlem :::...
Sexshop Sexujte.cz


Myslím, že ...

Ashitaka Yoko

   (7.3.2009 11:41)
Dianě se by se to i docela líbilo, kdyby byla schopna si to přiznat. Problém je spíš v tom, že podle ní to není morální a správné a snaží se ignorovat a zapírat své pocity i city k Diatelovi. Jinak nezbývá, než autorce pogratulovat k velmi povedenému dílu, které není ani přes svou rozsáhlost dlouhé a nudné a stále udržuje čtenáře v napjetí, co bude dál. Gratuluji :-)

řekla bych,

Peeta

   (1.3.2009 15:17)
že tohle může rozhodnout jen Diana :-).

líbí/nelíbí

tobytja

   (23.2.2009 2:10)
No vzhledem k tomu, že pořád uvažuje o útěku, to spíš vypadá, že se jí to nelíbí. Je to z toho dost zřejmé. Jasně tam bylo napsáno, že tam NECHCE strávit ještě další dva víkendy. Kdyby se jí to líbilo, proč by se bránila potřebě říct si o orgasmus, což jí mělo zajistit pokračování?

Také díky...

Diana

   (21.2.2009 11:38)
Děkuji všem za názory a za chválu, ta je pro mě značně motivující.

také díky!

yves

   (18.2.2009 15:23)
ano, líbí se to jí a líbí se to taky nám. Skládám s ostatními poklonu za úžasnou povídku a udržení napětí v tolika dílech! :-) Díky

..

Peeta

   (17.2.2009 8:47)
Nepřijde mi, že by se jí to nelíbilo ;-) :D.

super

tobytja

   (17.2.2009 1:27)
Ale jinak je to super série. Jen je mi líto Diany, že je nucena to dělat proti své vůli, že se jí to nelíbí. To mi na tom vadí, to je mi proti srsti. Jinak by to bylo naprosto dokonalé

sázka

tobytja

   (17.2.2009 1:24)
Tu minulou sázku (odvezení domů) Diatelo prohrál. Nedonutil Dianu, aby přiznala, že to chce. Donutila ji k tomu Elinor. Navíc porušil svůj slib, takže nemá právo ji tam už dál držet. I když psychopat jako on to asi neřeší. Teď po výprasku aspoň bude mít Diana "důkazní materiál" pro policii :-)

Super

Xim

   (11.2.2009 4:42)
čtu tohle už od začátku a musím složit autorce poklonu. Opravdu brilatní povídka.

Díky

:-)

Peeta

   (10.2.2009 9:28)
Mám tuhle povídku moc ráda. Tak děkuji tomu, kdo to píše za příjemné čtení :-).
|< << 1 2 >> >|
 | 10 | 20 | 50 | 
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...