Public Disgrace
Fucking Machines
KINK Unlimited - All of Kink
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Pergamen

část 2.

Autor: Diana

Hodnocení

1234567

"Elinor!!" zaúpěla jsem a chtěla pokračovat v litanii.

"Ticho! Mlč!" a už mě tahala na postel.

"Ne! Prosím tě, ne!" úpěla jsem.

"Co je ti? Vždyť jsem ti to říkala. Musíš vydržet ještě tohle a dneska už ti dá určitě pokoj."

Položila mě na postel na svázané ruce na záda a vyhrnovala mi sukni a spodničku.

"Elinor! Já nemůžu! Tohle opravdu ne." křičela jsem.

"Přestaň!" sykla Elinor a uhodila mě do tváře. "Teď to nesmíš zkazit."

"Já to nevydržím." zatínala jsem vzteky zuby.

"Vydržíš. Musíš. Mysli si, že jsi u gynekologa."

"Cože?"

"Ještě jsi tam nebyla nebo co?" na podřízenou teď Elinor vypadala příliš vztekle.

"Samozřejmě že byla."

"Tak o co jde?"

"Já tam chodím dobrovolně pro svoje zdraví."

"Tohle taky uděláš kvůli svýmu zdraví." Nechápavě jsem na ní civěla. "Kvůli svýmu duševnímu zdraví, jinak zažiješ věci o kterých se ti zatím ani nesnilo, ale mohlo by tě to pak ve snech otravovat dost dlouho, jasný?"

"Ano," zašeptala jsem vyčerpaně.

"Ještě chvíli a budeš to mít dneska za sebou, mysli na to."

"Ano, " opakovala jsem jako omámená. Točila se mi hlava.

Elinor mi roztáhla nohy a vyhrnovala sukně nahoru.

Cvakly dveře.

"Je připravená, Pane." pokorně pronášela Elinor.

"Cukala se hodně?" ptal se s nadějí v hlase.

"Ne, Pane, vůbec se necukala." Tušila jsem, že má teď sklopené oči, aby jí do nich neviděl. Vlastně ale ani moc nelhala.Fyzicky jsem skutečně příliš odporu nekladla.

Šel k posteli a sedl si k mým kotníkům, cítila jsem, jak se pod ním prohýbá matrace. Zálibně si prohlížel moje vlhká stehna a ještě zakrytý klín. Elinor mi stiskla paži a zaryla mi nehty do kůže. Byla jsem rozhodnutá vydržet užjen kvůli tomu, abych jí nezklamala. Dotknul se mého kotníku a fascinovaně ho hladil přes punčochu. Zachytila jsem jeho pohled. Očima mě vyzýval, abych se vzepřela. Takhle to nebylo ono. Chtěl mě vyprovokovat k nějaké nepředloženosti. Věděla jsem to. Pokračoval po vnitřní straně lýtka výš. Plynule, pomalu. U kolene jsem se zprudka nadechla. Na chvíli se zarazil, ale pak opět pokračoval. Stisk Elinořiny ruky zesílil. Když se dotknul holé kůže nad lemem punčochy, opustil mě všechen rozum. Prudce jsem skrčila kolena, vyšvihla se na bobek, přeběhla postel a skočila na zem. Na paži jsem měla škrábance od Elinořiných nehtů, ale vůbec jsem je necítila.

Diatelo seděl na posteli, držel se za bradu, do které jsem ho praštila kolenem a z očí mu metaly blesky. Elinor vypadala velice smutně. Začala jsem křičet: "Neumíte se bavit normálně? Jste úchylové! Všichni!! Okamžitě mě pusťte!!! Jsem ochotná na všechno zapomenout jako na nedorozumění. Mně nikdo nebude poroučet, co mám dělat!! Jsem tu nedobrovolně a jestli s tím nepřestanete, půjdete do vězení!!" Rozčilením jsem se celá klepala.

Dveře byly zamčené, utekla bych nejdál do koupelny. Nemohla jsem dělat nic jiného než stát a čekat. Jestli jsem je teď nepřesvědčila o naprosté nezpůsobilosti a neochotě se na tomhle šílenství jakkoli podílet, tak jsem se silami u konce.

Diatelo se po mém monologu podíval vítězoslavně na pobledlou Elinor: "Já jsem to věděl. Věděl jsem to !! Je naprosto úžasná!" Pak se prostě zvedl a mezi dveřmi dodal: "Postarej se o ní. Zítra si jí odvezu k sobě."

Opět cvakly dveře. Elinor pobledla ještě víc.

Opřela jsem se o studenou zeď. Chtělo se mi omdlít.

"Blahopřeju, vítej mezi námi." znělo to vyčítavě, pobaveně a možná trochu ironicky.

"Elinor pomož mi utéct, teď." Venku se stmívalo.

Elinor pomalu zakroutila hlavou. "Jednak je to proti pravidlům a jednak bych to mohla šeredně odskákat."

"Tak utečeme spolu."

"Ale já odsud nechci utíkat, mně se tu líbí."

"Ale mně ne!" zařvala jsem, jakoby za všechno mohla Elinor.

Ta jen pokrčila rameny. "Snažila jsem se. Kdybys mě poslechla, byla jsi teď volná. Třeba se ti to nakonec začne líbit."

"S tím nepočítej!" řvala jsem dál.

"Já s tím nepočítám, ale Diatelo ano!" i Elinor zvedla hlas. "Tak přestaň jančit a přemýšlej. Čím víc se budeš vzpírat, tím větší bude jeho chuť tě ovládnout, Diano. Líbíš se mu. A on umí čekat. A nakonec dostaneto, co chce. Jeden orgasmus zmůže víc než bití a pouta." potutelně se usmála.

"Nepočítej s tím, že se nechám udělat!" křičela jsem a nad otevřeností mé odpovědi mi zůstal rozum stát. Zrudly mi tváře.

"No, uvidíš sama. Být tebou, tak si to užiju. Stejně nakonec uděláš to, co bude chtít."

"Neudělám." musela jsem mít poslední slovo.

"Přinesu ti něco normálního, v čem se dá spát." Vrátila se za chvíli i s věcmi, rozvázala mě, počkala, až si obléknu bleděmodré prádlo, bleděmodré tričko a černé bokové "tepláky", přikryla mě tlustou peřinou aodešla. Dlouho jsem nemohla usnout a i poté, co se mi to konečně podařilo jsem spala přerušovaně. Vzbudila jsem se brzy ráno a ne a ne znovu zabrat. Dneska je pondělí. Měla bych být v práci. Převalovala jsem se vztekle po posteli. Hodiny jsem nikde neviděla. Nakonec jsem vstala, šla do koupelny, umyla se a vykoukla z okna. Sráz dolů a v dáli zasněžená pole. Tudy cesta nevede. Chodila jsem po pokoji jako tygr v kleci. Jsou dveře stále ještě zamčené nebo ne? Všude bylo ticho. Pomalu, tiše jsem našlapovala směrem ke dveřím. V zámku zarachotil klíč. Odskočila jsem na postel, lhostejně sedíc a zírajíc před sebe, když se otevřely. Diatelo.

"Ty už jsi vzhůru? Myslel jsem, že budeš ještě spát. " pravil překvapeně, ale přívětivě. Nepovažovala jsem za nutné odpovídat.

"Neumíš mluvit?" řekl tiše. Nebyla to otázka. Byla to hrozba. Teď vypadal naštvaně.

"Evidentně jsem vzhůru" řekla jsem otráveně, zcela ignorujíc jeho rozkaz i náladu.

Přišel až ke mně. "Nenuť mě, abych ti ubližoval, tak hloupá přeci nejsi, aby sis nezapamatovala to, co jsem tě včera naučil." varoval mě.

Postavila jsem se, nebylo mi příjemné, jak na mě shlížel shora. "Pochopitelně si to pamatuju, ale nehodlám v tom pokračovat." odpověděla jsem klidně a hleděla mu do očí. Vzduch v místnosti jiskřil napětím. V očích mu blýskalo. Radostí? Hněvem?

Povzdechl si. "Opravdu to dělám nerad. Ale myslím, že to není tak složité, oslovovat mě Pane. Musíš si to zapamatovat." Šel zpátky ke dveřím a zavolal. Do pokoje přišli tři muži. Stála jsem klidně dál.

"Deset ran." řekl jen. Poklesla mi dolní čelist, něco takového jsem nečekala ani v nejmenším. Byla jsem naivní. Chytili mě, vzpouzející mě dovlekli ke sloupku postele a přivázali mi ruce nad hlavou. Jeden z nich vzal do ruky bič a začal. Nebolelo to tak, jak jsem se obávala, ale strašně mě to vyděsilo. Oni si dovolili na mě vztáhnout ruku! Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem v šoku. Odvázali mě a já jsem se sesunula na podlahu. Diatelo si kleknul ke mně a v ruce držel kovová pouta a změť provazů. Naprosto bez odporu jsem si nechala zacvaknout ruce do pout, svázat nohy a přes oči dát šátek. Pomalu mi docházelo, že na to, co se se mnou bude dít, mám mizivý vliv. Dění v dalších chvílích jsem téměř nevnímala. Někdo mě zabalil do spacáku a deky a odnesl.

Pak mě hodili přes hřbet koně, hruška sedla mě tlačila do žaludku. Chtělo se mi zvracet. Pak mě konečně někdo sundal a odložil na rovnou plochu. Nade mnou něco zaklaplo a okolní zvuky už jsem neslyšela tak dobře. Za chvíli naskočil motor. Byla jsem v kufru auta. Auto se rozjelo.

Pokusila jsem se vykroutit z pout, ale jen jsem si odřela zápěstí. Křičela jsem, až jsem ochraptěla.

Kopat moc nešlo, ale taky jsem to zkusila. Nakonec mě uspala únava a jemné drncání auta. Probudilo mě až to, že jsme zastavili. Byla mi zima. Motor stále běžel a zase jsme se rozjeli.

Neměla jsem nejmenší časový odhad. Jeli jsme hodinu, půl, dvě? Podařilo se mi sesmeknout šátek z očí. V kufru byla víceméně tma. Opět jsme zastavili a motor ztichnul. Pak se dlouho nic nedělo. Měla jsem strach, že na mě zapomněli nebo že se jim něco stalo a já tu umřu hlady nebo zimou. Zpanikařila jsem a snažila se zase vykroutit. Marně.

Konečně se víko otevřelo. Vydechla jsem úlevou. Všechno je lepší, než nejistota. Uviděla jsem modré nebe a nade mnou se skláněl chlap.

"Ty sis přivezl ženskou! A neměla mít náhodou zavázaný oči?" houkal někam za sebe.

Odpovědi jsem dobře nerozuměla. Vytáhl mě z kufru ven a v náručí mě nesl přes dvůr, po několika schodech ke dveřím a chodbou do obýváku. Posadil mě na gauč. Rozbalil mě z deky a ze spacáku ven, rozvázal mi nohy, ale pouta na rukách mi nechal. Bylo tam teplo a z kuchyně vonělo čerstvé pečivo. Postavil mě na nohy a odvedl do kuchyně. Pak odešel zamknout dveře z obýváku na chodbu. Dlaždice na podlaze příjemně hřály do nohou. Na stole byla snídaně. Jídlo! Na tváři se mi usadil úsměv. Měla jsem zoufalý hlad. O topení u okna stál opřený Diatelo. Můj úsměv pohasnul.

"Myslím, že se ti včera nelíbilo, když jsem tě krmil."

"Ne." tvářila jsem se zarputile. Nemohla jsem to slovo říct. Čekal. Připomínal mi kočku, která jen tak leží, pohybuje rytmicky ocasem a vypadá, že jediné, co chce, je povalovat se na slunci. Ve skutečnosti čeká na nejvhodnější okamžik k útoku.

"Ne, Pane," vypravila jsem ze sebe skrz zuby s veškerým sebezapřením, kterého jsem v tu chvíli byla schopna.

"Tak se dneska najez sama." odpověděl klidně. Vypadal spokojeně jako předoucí nažraná šelma.

Vztáhla jsem k němu spoutané ruce.

"Máš hlad?"

"Ano."

Šlehnul po mě pohledem.

"Pane." Asi si nezvyknu.

"Tak jez."

Hrdost jsem odložila stranou a pustila se do jídla. Šlo mi to jako psovi pastva. Málem jsem zvrhla horký čaj. Pouta opatlala v marmeládě. Na cornflakes jsem si nechala zajít chuť, protože lžíci bych nezvládla. Možná s trochou cviku. Ale ne když se na mě díval. Když jsem dojedla, hned to vypadalo všechno lépe, pozitivněji.

"Tak, teď si tě konečně v klidu prohlédnu." Zamrazilo mě v zádech. Dovedl mě zpátky do obýváku. Na jedné stěně byl ke zdi přidělán svícen z černého kovu. Vypadal hezky. Dovedl mě až k němu, nadzvihl mě a ruce mi pověsil na jedno rameno toho svícnu. Bylo dost vysoké, musela bych vyskočit, abych ruce vyvlékla. Ten svícen už se mi nelíbil. Zkusila jsem se pověsit za ruce, jestli ho celý nevyvrátím ze zdi. Jen jsem si odřela zápěstí. Diatelo se posadil do křesla a díval se na mě jako by mě viděl poprvé v životě. Jeho oči po mně přejížděly jako paprsek. Pomalu, otevřeně, bez náznaku jakékoli omluvy. Na mém dlouhém štíhlém krku si představil obojek. Z černé kůže s modrým filcem, aby mi ladil k tričku a kalhotám. Obojek na dívčím krku ho vždycky spolehlivě dostal.

Nemohla jsem to vydržet, jak mě hladil očima. Nesvlékal, hladil. Chtělo se mi omdlít, ruce mě brněly, nemohla jsem se pořádně nadechnout a stála jsem vlastně na špičkách.

"Trochu života do toho umírání." vyštěkl na mě. Jen jsem pozvedla obočí.

Vzal za stolku bič, rozmáchl se a vzduchem zasvištěla rána. Neublížil mi, ani se mě nedotknul. Poděšeně jsem na něj zírala a už to asi nevypadalo, že omdlím.

"Chci tě vidět v pohybu." díval se mi do očí. Uviděl v nich nejistotu, nevěděla jsem, co to pro mě znamená. Tázavě nadzvedl obočí a zvedal ruku s bičem k další ráně.

"Ano, Pane."

Ruka poklesla. Objal mě v pase, nadzvednul, já jsem přehodila ruce přes rameno svícnu a už jsem stála na zemi. Příjemně voněl. Držel mě o chvíli déle než bylo nutné. Ošila jsem se.

"Musíš si zvyknout na mé ruce na svém těle. Nakonec mě budeš prosit, abych se tě dotýkal jen já." šeptal mi do ucha.

"Jistě, Pane." ušklíbla jsem se. Mému vzdoru se jen usmál.

"Projdi se." Pokynul mi rukou do pokoje směrem ke kuchyni.

"Ano, Pane." cedila jsem skrz zuby. Když jsem obešla pokoj, náhle změnil téma.

"Musím uvařit oběd, pojď, odpočineš si."

Cože? Oběd? Uvařit? Ano. Vidina mých volných rukou se mi rýsovala před očima. Budeme vařit!! Usmála jsem se.

"Ne, zatím nejsi natolik poslušná, abys tu mohla chodit s volnýma rukama." odhadnul naprosto přesně, na co myslím.

Strkal mě do schodů do patra. Příště na to budu muset jít rafinovaněji. To jsem tak snadno k přečtení? Škoda. Určitě by se našel v kuchyni nůž - velký a ostrý. Odvedl mě do pokoje v patře. Položil mě na postel. Sedl si vedle mě a rozepnul mi ruce. To nadšení snad nedokážu zakrýt. Od rána jsem měla ruce svázané a zápěstí odřená, jak jsem se snažila vyprostit. Tohle byl opojný pocit. Třela jsem si zápěstí - volná.

"Protáhni se." rozkázal.

Tohle můj mozek opět nějak neuměl zpracovat. Nicméně tělo mechanicky plnilo rozkaz. Vstala jsem z postele, mávala rukama okolo sebe a protahovala si záda.

"Pojď sem."

Měla jsem jít. Nevím, proč jsem nešla. Ty dveře byly tak blízko. Sáhla jsem na kliku a ony se otevřely. Vyběhla jsem na chodbu a běžela dolů ze schodů. Dveře z obýváku na chodbu jsou zamčené, ale v kuchyni je přece okno. Málem jsem nevybrala zatáčku do kuchyně. V ponožkách to na plovoucí podlaze zoufale klouzalo. To drobné zdržení mu pomohlo. Téměř mě chytil, ale sám také uklouznul. Běžela jsem k oknu. Otevřela jsem ho, lezla při tom na topení a zjistila, že je to výš, než jsem předpokládala. Mé druhé zaváhání bylo poslední. Chňapnul po mně a strhnul zpátky. Ocelovým stiskem sevřel moje zápěstí a druhou rukou pomalu zavíral okno. K domu vedlo pár schodů, obývák byl v přízemí, ale kuchyň měla okna na druhou stranu a byla o dost výš. Z obýváku by se dalo skočit, z kuchyně pouze v sebevražedném úmyslu. Ten jsem zatím neměla.

Cuknul mým zápěstím tak, že mi málem vytrhnul ruku z ramene. Vzpírala jsem se, kopala, cukala a křičela. Vyvlekl mě z kuchyně a zařval: "Marco, Kierane!"

Do obýváku vběhli dva muži. Kieran mě nesl z auta, byl o dost větší než já. Přesto jsem se nemínila vzdát. Vzpírala jsem se, kopala jsem, křičela a Marca jsem kousla do ruky. Napřáhl se k ráně.

"Ne! " Diatelo mu paži zadržel. "Vyřídím si to s ní potom."

"Čubka jedna, kdes jí vyhrabal?" nadával Marco.

"Dlouho mi unikala, ale nakonec jsem jí dostal." pravil Diatelo pyšně.

Všichni oddechovali námahou, já asi nejvíc. Podařilo se jim mě vystrkat až nahoru do patra a nikdo z nás nesletěl.

"To není pravda! Nikomu jsem neunikala!" bránila jsem se.

"Tak ona se nechá chytit a pak takhle vyvádí?"

Nemělo cenu se dál hájit. Už bez odporu jsem se nechala položit na postel. Diatelo mi rychle přivázal jednu ruku ke sloupku postele.

"Už jí zvládnu, dík."

"Kdyby tě přestala bavit, řekni, nemám teď do čeho píchnout."

Celá jsem zrudla.

"Dobře, zamyslím se nad tím." odpověděl mu Diatelo klidně a při tom mě provrtával očima. Přivázal mi i druhou ruku. Odešli.

"Co to mělo znamenat?"

Hystericky jsem se začala smát. "Chtěla jsem utéct."

Plesknul mě přes tvář.

"Pane." zašeptala jsem skrz zaťaté zuby.

"Dobře, pokračuj."

"Prostě utéct - Pane." dodala jsem s opovržením.

"To jsem pochopil, ptám se na to divadlo potom. Přeci sis nemyslela, že přepereš tři chlapy?"

"Chtěla jsem to zkusit, Pane." vyštěkla jsem. Samotnou mě překvapilo, že jsem vlastně říkala pravdu. Ano, chtěla jsem se zkusit poprat s pěkným chlapem. Stačil by mi klidně jeden. Marco zrovna odpovídal mé definici pěkného chlapa. Diatelo se rozesmál.

"A uspokojilo to tvoje představy?"

"Cože?!"

"Hmm?"

"Nechtěla jsem se zkusit poprat, chtěla jsem zkusit utéct!" křičela jsem vzteky bez sebe. "Pane!!" Zmítala jsem se v poutech. Nevěřil mi, protože se smál. Popouzelo mě to. Chtěl mi připoutat i nohy. Uhýbala jsem, ale povedlo se mu chytit mi jeden kotník a uvázat. Když se natahoval po druhém, kopla jsem ho vší silou. Uhnul na poslední chvíli, místo brady to odneslo rameno.

Skočil po mně a zalehl mě celou svou vahou. Byl těžký a přes moje i jeho kalhoty jsem cítila, jak je vzrušený. To poznání mi vyrazilo dech. Ještě víc se ke mně přitisknul pánví.

Odsekával jednotlivá slova: "Nepokoušej mojí trpělivost víc, než je zdrávo, Diano. Kdo si hraje s ohněm, musí počítat s tím, že se může popálit." Jeho vlasy mě šimraly na spáncích. Obličej měl blízko mého. Na chvíli jsem měla dojem, že mě políbí na ústa. Neudělal to. Sesunul se níž a začal mi líbat krk a dekolt.

"Nee..." zakňourala jsem nesouhlasně.

"Zlobila jsi." hladil mě po rameni a líbal stále níž. "Chtěl jsem, aby sis odpočinula, ale protože jsi zlobila, budeš tu odpočívat bez trička a bez kalhot. A budeš při tom přemýšlet o svém chování. Teď tě odvážu a ty se necháš svléknout." Oznamoval mi to klidným, vemlouvavým hlasem. Bylo mi naprosto jasné, že kdyby se rozhodl svléknout mě celou, nic mu v tom nezabrání. Ale vyslovit nahlas souhlas s takovouhle šíleností se mi příčilo. Pokývala jsem odevzdaně hlavou. Sednul si a probodával mě očima.

"Ano, Pane." zašeptala jsem sotva slyšitelně.

Začal mě pomalu rozvazovat. Mnohem radši bych tu teď byla přivázaná. Ta myšlenka mě šokovala. Když jsem byla konečně volná, cítila jsem se hrozně.

Odhrnul mi vlasy z dekoltu, sklouzával rukou níž a pak mi začal vyhrnovat tričko. Ošila jsem se.

"Když jsi měla odvahu postavit se třem chlapům, musíš vydržet i tohle."

"Oni mě ale nesvlékali, Pane." vyprskla jsem zlostně.

"Můžu tě ujistit, že to ani neměli v úmyslu. Nikdo ti nikdy prostě jen nestáhnul kalhoty, co?"

Zrudla jsem a odvrátila pohled. Byla jsem s komunikací v koncích. Vždycky má slova nějak překroutil, nedal se zaskočit.

"Na něco jsem se tě ptal..." pronesl polohlasně, klamně a nebezpečně mírným hlasem.

"Ne, Pane." špitla jsem.

"Na schodech jsi to taky nikdy nedělala?"

"Ne, Pane."

Kdybych mohla, tak se propadnu.

"Jestli chceš, obléknu tě a otevřu tyhle dveře....?"

"Ne, Pane" řekla jsem pevně.

"Mám tě tedy radši svléknout, Diano? Mám?"

Bože to ne. Když už jsem si myslela, že to horší nemůže být, tak si vymyslí tohle. Tázavě na mě hleděl.

"Ano." procedila jsem nesrozumitelně skrz zuby. "Pane." to už bylo zřetelné.

"Neslyšel jsem tě. Odpověz mi celou větou, Diano."

"Radši svléknout, Pane." Lezlo to ze mě jako z chlupaté deky.

"Opravdu to tak chceš?"

"Ano, Pane." zaúpěla jsem.

"Celou větou."

"Chci radši svléknout, nic mi neučiní větší potěšení. Spokojen - Pane?!"

"Ano." zapředl.

Přetáhnul mi tričko přes hlavu a pak mi sundal i kalhoty. Něžně mi hladil odhalenou kůži. Došlo mi, že cokoli bude chtít, nakonec dostane. Moje tělo nebude výjimkou. Modlila jsem se, aby zůstalo jen u toho těla. Abych to přežila ve zdraví. Duševním zdraví. Elinor to věděla. Litovala jsem, že jsem jí neposlechla. Ležela jsem jen v prádle na cizí posteli s cizím chlapem, volná a nebyla jsem schopná se pohnout. Měla jsem strašný strach a přitom mě to celé velmi vzrušovalo.

Ve chvatu, který jsem nechápala, mně uvázal ruce i nohy ke sloupkům postele, třískly dveře a byl pryč. Musel odejít rychle, jinak za sebe neručil.

Dole v kuchyni zapnul kameru a monitor. Nemohl mě nechat bez dozoru, protože si nebyl úplně jist, jestli bych se nebyla schopná uškrtit nebo tak něco. Občas zazoomoval na můj obličej. Čekání mi přišlo nekonečné. Vzteky jsem zatínala zuby. Zmítala jsem se v poutech. Vařil a stále po očku sledoval monitor. Usnula jsem. Bylo to pro mě vyčerpávající. Zažívala jsem něco, o čem jsem měla jen matné tušení, že to existuje a teď jsem zjišťovala, že se mi to líbí. Radostně si pískal, s vývojem událostí byl nanejvýš spokojen. Asi za hodinu byl oběd připraven. Bylo okolo poledne, když jsem se vzbudila a snažila jsem se dostat k uzlům zubama, abych je mohla povolit, ale všechno mé snažení bylo naprosto zbytečné. Všechno mě bolelo. Nejvíc odřená zápěstí. Také mě neskutečně rozčilovalo, že nemám tušení, kolik je hodin. Konečně se otevřely dveře. Měla jsem radost.

"Jsi ráda, že mě vidíš?"

"Ano jsem, Pane." usmála jsem se.

"Byla jsi tu hodná?"

Záludná otázka. No, pokoušela jsem se, ale nic se nepovedlo, a důležitý je výsledek.

"Ano byla, Pane."

Usmál se. "Dobře, dostaneš najíst. Můžeš jít do koupelny a pak přijď dolů." Začal mě odvazovat.

Rozzářil se mi obličej. Jídlo!

Nechal mě samotnou. Protáhla jsem si celé tělo a když jsem se vrátila z koupelny, na posteli ležely "moje" kalhoty a nějaké jiné tričko - růžové. Na něm bylo kolečko černé pružné krajky s velkou vyšívanou růžovou kytkou. Podvazek? Oblékla jsem si tričko - bylo víc na tělo a mělo větší výstřih než to původní. Ale byla jsem ráda, že si mám co obléct. Co s tím podvazkem? Vzala jsem ho do ruky a sešla dolů.

V kuchyni bylo na stole prostřeno jen pro jednoho. Zarazilo mě to. Nebude mě zase krmit, že ne? Nervózně jsem žmoulala ten kus krajky.

"Ty nevíš, co s tím?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Ukaž pomůžu ti." Vzal mi to z rukou a obešel mě.

Když jsem to ucítila na krku, vztekle jsem to strhla.

"Vzdoruješ?" jeho hlas byl jako ocel, oči chladné a výraz nezúčastněný.

Zhluboka jsem se nadechla a přesvědčila sama sebe, že o nic nejde. Tohle bez obtíží snesu. Věděla jsem, že se pohybuji na velmi tenkém ledě, testovala jsem jeho sebeovládání jako asi ještě nikdo. Mohl by ze mě vzteky servat všechno oblečení. Mohl by i jiné věci. Podala jsem mu to zpátky do ruky. Beze slova si to vzal zpět a připnul mi to na krk.

"Nezasloužíš si jíst jako člověk. Tak mi budeš dělat fenu. Když budeš poslušná, dostaneš najíst. Když ne, budeš o hladu. Psy krmím jednou denně." varoval mě. Byl vzteklý.

Proč jsem si strhávala z krku ten zatracený kus krajky? Proč?

"Klekni si. " Poslechla jsem okamžitě.

"Pozice."

Nepochopila jsem to, což věděl dopředu a udělal to schválně.

"Bude to?!"

"Co?" ptala jsem se třesoucím hlasem.

"Feny nemluví." vztekle do mě strčil až jsem se svalila na dlažbu.

"A nenosí ani oblečení." Krve by se ve mně nedořezal.

"Vstávej a svlíkni se." zazněl značně netrpělivě další rozkaz. Z linky vzal do rukou černý provaz.


...::: Tip pro Vás: Saténová oboustranná maska na oči (fialová) :::...
Sexshop Sexujte.cz


Přestala jsem přemýšlet a mechanicky splnila rozkaz, třásla jsem se strachy. Sundala jsem si tričko a kalhoty. Když jsem si chtěla sundat tu krajku z krku, zarazil mě.

Za loket mě táhnul blíž k oknu.

"Máš zápěstí sedřený skoro do krve. Pěkně jsi se zřídila." vyčítal mi.

Ještě před několika minutami bych vyštěkla: Já? Já jsem se zřídila? Snad vy, ne?! Teď jsem se neodvažovala skoro ani nadechnout.

"Budu muset přinést něco jiného. " Černý provaz odložil na okenní parapet a odcházel.

"Ani se nehni." vyštěkl.

Na stole bylo na talíři jídlo. Kousky masa v nějaké omáčce a rýže. Měla jsem hlad. Napadlo mě natáhnout ruku a dát si kousek masa do pusy. V tu chvíli se Diatelo objevil ve dveřích. Spadnul mi kámen ze srdce, že jsem nestačila pozvednout ruku.

Posadil se na židli a přitáhl si mě k sobě. Zápěstí mi zlehka natřel nějakou mastí. Pak mi nasadil široká kožená pouta vypodložená jemnou kůží a za zády je spojil řetízkem, který uzavřel zámečkem. Mohla jsem dát zápěstí 10-15 cm od sebe. Odstrčil mě od sebe.

"Sedni si na paty." Okamžitě jsem poslechla.

"Kolena od sebe. Narovnej se." Udělala jsem to.

"Kolena víc od sebe." Kopnul mě špičkou palce do vnitřní strany stehna.

" Narovnej se pořádně, vystrč prsa." Udělala jsem, co požadoval.

Dlaždice na podlaze sice příjemně hřály, ale tlačily mě do kolen. Oči jsem měla sklopené a snažila se vydržet bez hnutí. Ta odporná věc na mém krku neškrtila ani neškrábala, ale věděla jsem, že jí tam mám. Ten pocit se cpal do všech mých myšlenek. Zálibně si mě prohlížel, teď byl konečně jakž takž spokojen.

Začal jíst. Pochopila jsem, že dneska budu o hladu.

"Vypadáš pěkně." Ten kompliment mě vůbec nepotěšil.

"Už se těším, až tu budeš příště sedět nahá." Zbledla jsem, začala se mi točit hlava a dělaly se mi mžitky před očima. A pak se mi začaly po tvářích kutálet slzy. Nenáviděla jsem se za to. Ale dívat se hladová na to, jak se někdo cpe, mi přišlo jako pošlapání veškeré mé důstojnosti.

Nehledě na to ostatní. Trhla jsem sebou v dušeném vzlyku. Vážně se na mě zahleděl, pak vyskočil ze židle. Příšerně jsem se lekla. Postavil mě, popadl do náruče a odnesl do obýváku. Opět jsem naprosto nechápala, co se děje. Na gauči mě celou zabalil do deky a kolébal mě v náručí. Při tom mi šeptal konejšivá slova.

"Byla jsi moc statečná, ovečko." šeptal mi do vlasů.

Nic jsem nechápala.

"Jsi úžasná, mám z tebe takovou radost, tolik jsi mě potěšila..."

Nechtěla jsem těšit vůbec nikoho, chtěla jsem domů a tam tiše zemřít v koutku.

Překvapila jsem ho. V jednu chvíli nevinná jako jehně a zrovna tak zranitelná, v druhé chvíli se porvu se třemi chlapy, kteří mají co dělat, aby mě zvládli. Konejšil mě na klíně a usmíval se mi do vlasů. Byl si vědom toho, že teď musí projevit dost něhy na to, abych mu důvěřovala a zároveň dost rozhodnosti na to, abych se ho bála. Něžně mě hladil po vlasech a po ramenou, moje vzlyky postupně ustaly. Natočil můj obličej tak, aby mi viděl do očí. Měla jsem je sklopené. Hladil mě hřbetem ruky po tváři. Tohle se nedalo snést. Starostlivě mi upravoval deku, která mi sklouzávala z ramen, protože jsem měla ruce za zády a nemohla to udělat sama.

"Už je to lepší?" zeptal se něžně.

Netušila jsem, co mám odpovědět.

"Chci domů." znovu jsem se rozvzlykala.

"To už jsme vyřešili." odpověděl nečekaně chladně.

Nedal se zmanipulovat. Ani slzami ne. Zvrátila jsem hlavu dozadu, celá se uvolnila a nasadila apatický výraz. Tohle musí dorazit každého chlapa, bylo to na pár facek. Ale to by teď byla velká chyba. Navíc věděl naprosto přesně, čím zruší apatický výraz na mé tváři. Posadil mě do rohu gauče a odešel do kuchyně pro plný talíř. Neušel mu záblesk v mých očích, když se ke mně blížil s jídlem. To, že bych v rámci hraní apatické role odmítla něco pozřít, naprosto nepřicházelo v úvahu. Dokonce ani když jsem věděla, že mě bude zase krmit.

Nemohl se teď smát, ale měl co dělat, aby zakryl pobavení. Slupla jsem celý talíř, moc mi to chutnalo, ale bylo toho nějak málo, tak jsem koukala hladově dál. Vrátil se do kuchyně pro další porci a vzal s sebou i sklenici s vodou, ve které rozpustil jednu rozdrcenou tabletu na spaní. V hlavě se mu začal rýsovat plán...poměrně obtížně uskutečnitelný....ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly.

Zhltla jsem druhý talíř a vypila celou sklenici vody. On vzal nádobí a šel ho do kuchyně umýt.

Bylo mi příjemně po dobrém obědě, teploučko v měkké dece....

Ta postel, na které jsem ležela byla hrozně nepohodlná. Chtěla jsem se otočit na bok, ale měla jsem přivázanou ruku. Ach bože, už zase? Kdy mě přijde odvázat? Něco mě v té ruce pálilo a svědělo. Chtěla jsem se druhou poškrábat, ale ta byla také znehybněná. Pak jsem zase usnula. Probudila mě bolest v zádech. Ležela jsem nějak zkrouceně. Jestli se neotočím, tak umřu. Rukama nešlo hýbat. Škubala jsem s nimi a nic. Pomalu jsem otevřela oči. U postele svítila malá lampička. Okolo postele byla bílá ohrádka. Co to je? Mžourala jsem do tmy pokoje a snažila se zhodnotit situaci. Peřina byla bílá. Já jsem byla nahá. To mě moc nepřekvapilo. Ale nade mnou se na stojanu houpal infuzní vak a z něj vedla hadička do mé ruky! Chtěla jsem začít křičet, ale v ústech jsem měla sucho a nevyšel ze mě ani hlásek. Otevřely se dveře a někdo šel k posteli. Když byl konečně v dosahu světla z lampičky, zjistila jsem, že je to žena v šatech sestřičky. Na co si to zase hrají?

"Odvažte mě." zasténala jsem.

"Jste v nemocnici." oznámila mi starostlivě.

"Cože? Kde?"

"V nemocnici." zopakovala trpělivě.

"Co tu dělám?" V momentě jsem byla zcela bdělá.

"Spadla jste z koně, pamatujete si to?"

Ale já jsem z koně nespadla, z toho mě přeci sundali. "Ne, já jsem nespadla."

Usmála se. "Na cétéčku naštěstí žádné známky zranění nemáte, ale našli vás v bezvědomí, tak to je normální, že si to nepamatujete."

"Kde mě kdo našel?"

"Odpočívejte." uklidňovala mě.

Byla jsem odpočatá až až. Cítila jsem se naprosto zdráva.

"Co Meluzína?"

"Kdo?" podívala se na mě podezřívavě.

"Ten kůň."

"Myslím, že říkali, že je v pořádku, byli se tu za vámi hned podívat, ale před chvíli jsme je poslali domů."

"Můžete mi odvázat ty ruce?"

"Ano, snad ano." souhlasila váhavě.

"Můžete mi zrušit tu infusi?"

"No, to ne."

"Dobře, kolik je hodin a co je za den?" zjišťovala jsem dál.

"Je pondělí, něco po jedenácté v noci."

Když mě odvázala, otočila jsem se na bok, ruku nataženou, aby mohla kapat, podle mého naprosto zbytečná, infuse. Co tady budu do rána dělat? Připadalo mi, že mám tolik energie, že bych mohla štípat dříví. Nakonec jsem chvílemi pospávala. Hlavou se mi honily myšlenky jedna za druhou. Něco se mi zdálo? Byla jsem na druhé straně "tunelu"? Bylo to tak živé, pamatuji sito docela dobře...tedy minimálně do chvíle, kdy jsem klečela v kuchyni na dlaždicích, pak už to bylo víc a víc mlhavé...

O týden později....

Dnes jsem konečně byla v práci. Tak jsem prý spadla z koně. Nějaký anonym upozornil na bezvládné tělo ve sněhu. To, že jsem byla jen lehce podchlazená, ale teoreticky jsem tam měla ležet přes noc a být zmrzlá, nikdo neřešil. Všichni byli rádi, že jsem to přežila. Když jsem ještě v nemocnici trvala na tom, že jsem z koně nespadla, uklidňovali mě, že je to normální a možná se mi paměť vrátí. To byl také důvod, proč si mě tam nechali tak dlouho i když mi vůbec nic nebylo. Nakonec jsem tedy připustila, že si ten pád prostě nepamatuji a pustili mě domů. Samu sebe jsem přesvědčila, že moje "vzpomínky" byly jen bláznivou hrou mého podvědomí a nikomu jsem svojí verzi už nevnucovala. Nic jsem neřekla ani Tereze.

Chodila jsem do práce a "vzpomínky" se mi vracely občas ve snech. Bylo krásné jaro. Byl květen, všude všechno kvetlo, zelené lístečky na stromech rašily a ptáci zpívali. Jedno květnové úterý jsem šla z práce, úsměv natváři a uvědomila jsem si, že jsem dlouho nejezdila na Meluzíně. Na koni jsem sice jezdila jednou týdně, ale jinde a jen najízdárně. Dostala jsem chuť projet se vonícím lesem, tryskem po louce záplavou kvetoucích pampelišek a nechat si padat nahlavu kvítky ze stromů. Zavolám Tereze a domluvím se s ní. Dovolenou, kterou budu mít už od příštího týdne, strávím sice na chalupě a jezdit budu každý den, ale teď jsem se potřebovala projet po lese, nejlépe hned. Odemkla jsem domovní dveře a vyzvedla poštu ze schránky. Když jsem čekala na výtah, třídila jsem dopisy, protože mi sem ještě chodila většina pošty mých rodičů. Vyjela jsem nahoru, odemkla dveře svého bytu a položila poštu na dvě hromádky - jednu pro rodiče, jednu pro mě. V ruce mi zbyla ještě poslední obálka. Zavřela jsem dveře a otočila jí, abych mohla přečíst, pro koho je. Na obálce nebyla známka, ani město, ani ulice, bylo tam jen jméno - jedno slovo - Diana. Zírala jsem na tu obálku a musela se opřít o zeď. Nebylo to písmo nikoho z mých přátel. Obálka byla z drahého slonovinově zelenkavého papíru. Otevřela jsem jí. Uvnitř byla kartička z toho samého papíru, jen tvrdšího. Bylo tam napsáno:

Nepojedeš se někdy projet? Stýská se mi.

D.

Plynule jsem se sesunula podél zdi na zem. Z Meluzíny jsem nespadla. A nic se mi nezdálo.

Musím to ohlásit na policii. Teď hned. Vyskočila jsem rychle ze země, až se mi zamotala hlava. Pak jsem si uvědomila, že vlastně nevím, kde tady policie sídlí. Stejně jako dopravní? Asi bych to měla nejdřív zjistit. Tak jsem opět zavřela dveře a opřela se zase o zeď. To nemůže být pravda. Co jim řeknu? Ukážu jim tu kartičku. Je docela nevinná. Někomu se po mě stýská a ptá se, kdy pojedu na koně. Vlastně ne na koně, kdy se pojedu projet. To není trestné. Ale mělo by být, myslela jsem si. Nikdo mi nevyhrožuje. Musela bych jim objasnit, co se mi stalo. Viděla jsem se v živých barvách, jak líčím znuděnému policistovi, který je nejlépe mladší než já, jak mě jistý Diatelo (už to jméno!!) unesl, psychicky terorizoval, omezoval mojí osobní svobodu a trápil mě hlady. Ne, to nepůjde. Tohle nejsem schopná sdělit ani svým blízkým. Navíc by dříve nebo později vyšlo najevo, že jsem měla úraz hlavy a byla v bezvědomí. Podle lékařské zprávy. Nikdo mi nebude věřit, že se to stalo. Dříve nebo později skončím u psychiatra. Ještě jednou jsem si přečetla slova na kartičce. Došlo mi, že musí znát moje skutečné jméno a adresu, i když to nešlo poštou, musel někdo přesně vědět, do jaké schránky to má hodit. Jestli ale věděl moje jméno a adresu, nebyl jistě problém zjistit cokoli dalšího, co chtěl vědět. Tereze jsem nezavolala.

V práci jsem se ty poslední tři dny nemohla soustředit. Těšila jsem se, až vypadnu na chatu, daleko, pryč z tohoto města. Konečně byl pátek. Napětí posledních dnů ze mně spadlo, když jsem sedla do auta a vyrazila směrem na sever. Měla jsem před sebou 10 dní dovolené, tj. 16 dní volna! Bylo zoufalé vedro, byla jsem unavená a tak jsem jela pomalu, ono to stejně o moc rychleji nešlo, protože na mnoha místech opravovali silnici. Jela jsem skoro pořád v koloně. Asi v polovině cesty jsem si všimla, že za mnou jede tmavě modré velké auto - kombík s kouřovými skly. Ten se musí uvnitř vařit, ale pak mě napadlo, že má určitě klimatizaci, takže je na tom vlastně lépe než já. Dalších 45 minut jel stále za mnou. Začala jsem propadat panice. Někdo mě sleduje. Zastavila jsem při nejbližší příležitosti, vyndala z kabelky mobil, dala si ho na dosah ruky a napila se vody. Kombík pokračoval dál. Vynadala jsem si. Jsem paranoidní, už mi z toho hrabe a potřebuji oddech. Opět jsem se zařadila do řídnoucí kolony, po modrém kombíku pochopitelně ani stopy. Musela jsem se smát sama sobě.

Za posledním městem, v lese, kousek před mým cílem se mi zase zdálo, že za mnou jede tmavé auto. Zpomalila jsem a hypnotizovala zpětné zrcátko. Nic. Nikdo nikde. Na poslední velké křižovatce jsem rychle odbočila z hlavní na vedlejší nahoru dokopce. Byly tam 4 možnosti, ani na jednu silnici nebylo vidět daleko. Pro jistotu jsem v lese za první zatáčkou počkala, jestli za mnou někdo náhodou nepojede. S každou další minutou jsem se uklidňovala a vnímala víc klid a vůni lesa. Když ani po 10minutách nebylo po nikom ani vidu ani slechu, pokračovala jsem dál. Odbočila jsem ještě dvakrát na menší a menší cesty a za dalších 10 minut jsem zaparkovala před chalupou. Slastně jsem se protáhla na zápraží. Byl úžasný podvečer amě čekalo celých 16 dní volna. Začala jsem nosit věci z kufru do chalupy.

Tmavě modrý kombík s kouřovými skly pokračoval po hlavní dál a odbočku do kopce minul. U první polní cesty zastavil. Z auta vystoupili tři muži v černých brýlích. Dva z nich vyndali z kufru kola, zacvakli nohy do pedálů a vraceli se po hlavní zpět k odbočce do kopce. Třetí z nich si sedl zpátky do auta a zkontroloval, zda má zapnutý a nabitý mobil.

Když Marco a Kieran dorazili k chalupě, lil z nich pot. Kola položili do trávy vedle zaparkovaného auta. Opatrně šli k chatě. Jeden zespoda, jeden zeshora. Oba dva uslyšeli jasný hovor.

Stála jsem opřená zvenku o roh chalupy, kde byl nejlepší signál a volala domů:

"Ano, mami, cesta byla hrozná, jsem úplně vyřízená. Ano, jsem v pořádku, asi pudu dneska brzy spát. Ano, užiju si to tu. Ahoj."

Tak matce jsem zavolala, teď ještě musím zavolat...ježíš! Nedala jsem zmrzlé věci do mrazáku! Otočila jsem se, chtěla jsem briskně vyskočit na vrchní schod u dveří, jak mám ve zvyku a zarazila jsem se. Na zápraží stál chlap. Vcyklistickém. Strašně jsem se lekla. Pak jsem si uvědomila, že se taky leknul a vypadá ustaraně. Proboha, nestalo se něco?

"Potřebujete něco?" zeptala jsem se starostlivě.

Usmál se. Přišel mi povědomý.

"Ty mě nepoznáváš?" Sundal si sluneční brýle.

Došlo mi, koho vidím před sebou a zareagovala jsem docela rychle. Otočila jsem se na patě a chtěla pádit dolů po louce k nejbližší chalupě. Srazila jsem se s Marcem, který šel zespoda. Vrazila jsem do něj takovou silou, že ač to čekal, málem jsme upadli. Můj výkřik zdusili oba dva najednou svými dlaněmi. Vzpírající se, chroptící, kopající mě dovlekli dovnitř. Tam mě Marco držel a Kieran opatrně vyndával z kapsy malé pouzdro. Otevřel mi ho před očima. Uvnitř bylo několik tablet a natažená stříkačka. Přestala jsem se cukat.

"Buď budeš spolupracovat nebo do tebe budeme muset nacpat tohle - ukázal na tabletu a kdyby ani tohle nešlo, pak - " vzal do ruky stříkačku.

"Co to je?" huhlala jsem se s úzkostí v hlase do Marcovi dlaně.

"Já nevím, ale budeš po tom spát." zazubil se. Mohlo to být cokoli.

"Tak co?" ptal se nedočkavě. V očích mu plály ohníčky. Sadista jeden. Chtěl si to užít. Takovou radost mu neudělám.

"Budu hodná."

"Škoda." zašklebil se a stříkačku i s pilulemi zavřel zpátky do pouzdra.

Marco vytáhl pouta a sepnul mi ruce za zády. Kov chladil na zápěstích.

"Kde všude máš věci, co jsi sem přivezla?"

"Na co to potřebujete vědět?" ptala jsem se nechápavě.

"Odjíždíme pryč, tak ať se tady to jídlo nezkazí." máchl rukou ke stolu s jídlem.

Snesli všechny moje věci zase zpátky na hromadu doprostřed místnosti, vypnuli lednici a ptali se, co je ještě potřeba udělat před odjezdem. Řekla jsem jim to, nestála jsem o to, aby to tu někdo vykradl nebo tak něco a unaveně se ptala: "Kam pojedeme?"

"Do pekla." odpověděl Kieran.

"Tak o tom nepochybuju." odsekla jsem ostře.

Marco mi zalepil pusu náplastí a při tom se mi za to omlouval, že mi moc nevěří. Byl to tak pěkný chlap, že jsem mu to snad i odpustila.

Chytil mě zezadu a řekl: "Teď půjdeme pomalu ven a žádné hlouposti."

Venku se začalo stmívat. Usadil mě na pravé přední sedadlo mého auta a připoutal mě bezpečnostním pásem. Na hlavu mi narval plátěný klobouček, takže jsem nic neviděla. Jedno kolo dali do auta, zamkli chalupu, někdo si sednul vedle mě a nastartoval. Můj orientační smysl je dost omezený i když mám k dispozici všechny ostatní smysly, takže v této situaci nemělo vůbec cenu se jakkoli snažit vnímat cestu. Sjeli jsme dolů na křižovatku, to jsem myslím ještě vnímala správně, ale místo doleva jsme odbočili doprava, takže i kdybych se mohla dívat na cestu, nebude mi to nic platné. Vzdala jsem to definitivně, uvolnila se a snažila se sedět co nejpohodlněji to šlo. Auto ale znova zahnulo a zastavilo.

Někdo otevřel dveře na mé straně, odepnul pás a tahal mě ven. Diatelo. Poznala jsem ho podle vůně. Otevřel kufr svého auta a tiše mi oznamoval: "Budeš úplně zticha, jasné?" Pokývala jsem hlavou. Nemělo cenu křičet, byli jsme v lese a náplasti jsem se chtěla zbavit. Sundal mi i klobouček. Bylo šero, ale poznala jsem tmavě modrý kombík. Kdybych dala na svoje pocity a intuici, nemuselo to takhle dopadnout. Pomohl mi do velkého kufru, starostlivě upravoval molitan za a pod mými zády a svázal mi kotníky k sobě. Pak se mu to nějak nezdálo, rozepnul mi pouta na rukách a sepnul mi je před tělem. Podle jeho péče jsem odhadovala, že pojedeme hodně daleko. Víko nade mnou zaklaplo.

Horečně jsem přemýšlela o svých možnostech. Napadl mě mobil. Kde je vlastně? Vypadl mi z ruky na schodech před chalupou. Kdy je šance, že mi někdo zavolá? Nejdřív zítra, když budu mít štěstí. Pak zjistí, že to neberu. Když jsem venku a mobil mám uvnitř, tak ho neslyším, to všichni vědí. Jak dlouho to budou zkoušet, než někoho napadne, že něco není v pořádku? Hm, za několik dní přijedou a nenajdou mě tam. Nemusí ani poznat, že jsem tam byla. Viděl mě někdo ze sousedů? To sotva, za tu chvíli. Co mě čeká do té doby, než mě najdou?

Nevím, jak dlouho jsme jeli, kolébání auta mě uspalo. Auto konečně zastavilo, ale mě vzbudil až zvuk otevíraného kufru. Diatelo mi rozvázal nohy a pomohl mi ven. Rozepnul mi pouta. Taková galantnost, pomyslela jsem si ironicky. Třela jsem si zápěstí a rozhlížela se okolo sebe. Byla krásná teplá, jasná noc a svítily hvězdy. Hned vedle kombíku stálo moje auto, Kieran z něj nosil moje věci do domu. Došlo mi, kde jsem. Sice nebyl sníh, ale tenhle dvůr s vysokou zdí okolo bych poznala kdykoliv. Litovala jsem, že jsem o svých "vzpomínkách" přeci jen někomu neřekla.

"Běž do obýváku, sedni si na gauč a počkej na mě." rozkázal Diatelo.

Otočila jsem se a šla k domu, nechtěla jsem odpovídat.

"Diano!?"

Otočila jsem se s tázavým pohledem.

"Už můžeš mluvit. (To, že mám být zticha jsem pochopitelně dávno zapomněla, byl to ode mně truc, nikoli plnění předchozího rozkazu). Můžeš i křičet, jestli chceš. Vůbec můžeš dělat to, co uznáš za vhodné." usmál se na mě lišácky. Ano, to tak. A následky na sebe nenechají dlouho čekat...

"Ano, Pane, děkuji za laskavost." pronesla jsem sladce.

Otočil se a začal něco rychle vytahovat z kufru. Naštvala jsem ho. Otrávila. Vůbec o nic jsem se za celou tu dobu nepokusila a ještě mu děkuji. Pokusím se to takhle vydržet co nejdéle.

Vešla jsem do domu, posadila se na gauč a rozhlížela se kolem sebe. Kieran s Marcem vybalovali moje jídlo v kuchyni a dávali ho do mrazáku a do lednice. Asi mě to mělo štvát. Bylo mi to jedno. Byla jsem zoufale unavená a bylo pozdě. Na stolku přede mnou byla změť věcí. Pak jsem mezi nimi zahlédla mobil. Jako ten můj. Proboha to byl můj mobil. Z kuchyně na mě sice bylo vidět, ale nevšímali si mě. Opatrně jsem ho vzala do ruky, byl vypnutý. Zapnula jsem ho. Srdce mi bušilo. Mám radši poslat zprávu nebo zavolat? Zpráva bude pomalá, ale tichá, zapípá až když už to bude jedno a hovor lze vyřídit rychleji, ale bude nahlas. Zprávu, rozhodla jsem se. Konečně naběhnul, ještě že nepíská, když se zapíná. Klepala se mi ruka.

Menu - ano, zprávy - ano, psát zprávy - ano....

"Ano, správně, napíšeme zprávu." zaznělo mi u ucha. Diatelo. Mobil mi vypadl z ruky, jak jsem sebou škubla. Galantně ho zvednul a mě zpražil vítězným pohledem. Udělal to schválně. Posadil se naproti mně s mým mobilem v ruce. Něco cvakal na displeji a nevěnoval mi nejmenší pozornost. Ujistil se, že v mém adresáři je někdo jako táta nebo máma, pak napsal zprávu a dal mi jí přečíst: "Mami, zapomněla jsem nabíječku, budu to zapínat jen občas a psát SMS. Pozdravuj všechny." Zbledla jsem jako křída. Moje poslední naděje pohasla. Za chvíli zapípala doručenka. Pak mobil vypnul. Všichni moji známí věděli, že si jedu odpočinout. Nikdo se nebude divit, že mám vypnutý mobil. Jediný, kdo by mohl, byla moje rodina.

Diatelo mě pozoroval bedlivým pohledem. Maximálně si užíval okamžik, kdy mi došlo, že strávím 16 dní v jeho spárech a nikdo mě nezachrání. Bude postupovat pomalu jako při krocení divokého zvířete. Měl na to spoustu času. Pomalu, kousek po kousku, si bude hrát, hladit, odměňovat,.... A potom...ano, potom pro něj udělám všechno, co bude chtít. Všechno. Všecičko. Došlo mi, že přijde chvíle, kdy mi bude vědomí, že budu po 16 dnech pravděpodobně volná, k ničemu, protože budu tak zoufalá, že mě neutěší ani tohle.

Mé úvahy přerušil jeho hlas ostrý jako nůž.

"Víš, co jsem ti říkal, že máš udělat?"

"Ano, Pane."

"Hmm?"

"Jít sem a posadit se. A čekat."

"Co jsi udělala ty?"

Věděla jsem kam míří a to byl teprve začátek.

"Hloupost, Pane."

Kupodivu ho to pobavilo. "Odpouštím ti, " pravil nečekaně. Zřejmě to překvapilo i jeho samotného. "Bylas hodná po cestě"dodal na vysvětlenou spíš pro sebe než pro mě.

"Děkuji, Pane." vydechla jsem opravdovou úlevou. Byla jsem rozhodnutá se maximálně snažit se mu zavděčit, zvlášť ze začátku, když do konce zbývalo ještě tolik času....

"Běž nahoru do svého pokoje a dobře se vyspi. Budeš chtít, abych ti přinesl večeři do postele?"

Taková starostlivá otázka! Mít v ruce kudlu, skončí v jeho hrudi. Když odmítnu, budu o hladu. Od oběda jsem nic nejedla. Když to odsouhlasím, bůh ví, co se bude dít.

"Ne, Pane." vypadlo ze mně po drahné chvíli. Přesto se usmál. Velmi se na mě těšil, stála jsem ho spoustu energie a peněz, pomohlo mu také několik náhod a teď si to mohl konečně začít vychutnávat. Když už jsem byla na schodech, dodal spíš pro sebe: "Dobrou noc, drahá." Usmíval se.

Pokračování příště…


...::: Tip pro Vás: Bič s 8 provazy :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...