Everything Butt
Sex And Submission
Sexually Broken
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Pergamen

část 18.

Autor: Diana

Hodnocení

1234567

Když jsem se v neděli ráno probudila, byla jsem v jeho posteli, sama. Měla jsem dobrou náladu, venku svítilo slunce a včera jsem si vydobyla malé vítězství, což mě blažilo. Slastně jsem se protáhla, shodila ze sebe oblečení a šla se osprchovat. Obojku jsem se neodvážila dotknout. Neměl zámeček, ale nechtěla jsem pokoušet své štěstí. Když jsem vyšla v županu z koupelny, zavřené dveře na schody mi sdělovaly dvě věci: Diatelo je v ložnici a dveře přede mnou jsou zamčené. A bylo by zbytečné se o tom přesvědčovat lomcováním za kliku. Vešla jsem a přitiskla se zády ke dveřím, abych byla co nejdál od něj, co nejdál od pocitů, které ve mně probouzel.

Seděl na kraji postele, kolena od sebe a lokty se o ně opíral. Když jsem vešla, líně zvedl hlavu a odhadoval mojí náladu. Snažila jsem se tvářit neutrálně, pokud něco takového vůbec svedu. Každopádně nepromluvil, jen mi ukazovákem poručil postavit se těsně k posteli mezi jeho chodidla. Naštvalo mě to.

„Dobré ráno i tobě, Pane.“ Odtušila jsem sarkasticky a šla si stoupnout na místo.

Vpil se do mě pohledem jako raněné zvíře a skrz zuby cedil, jako bych to z něj páčila:

„Mám na tebe strašnou chuť.“

Měla jsem nutkání podotknout, že jsem si toho za tu dobu, co tu jsem, už stačila všimnout. Ušklíbla jsem se znechucením a shodila župan z ramen, takže jsem před ním stála jen v obojku. Myslím, že pohled, který to gesto provázel, byl jednoznačný. Dělej si se mnou co chceš, mně se to každopádně líbit nebude. Pak odejdi, nejlépe navždy...

Podíval se na mě a ve tváři měl naprosto nečitelný výraz.

„Obleč se, až budu chtít, abys byla nahá, tak ti to poručím.“ Vrátil mi veškeré mé znechucení zpět. Nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči a otevřela pusu. Tak co tedy sakra chce? Oblékla jsem si zpátky župan.

„Kolik jich máš nastřádaných?“ ptal se ledabyle a hladil mi konečky prstů na rukou.

„Žádnou.“ Vypravila jsem ze sebe přeskakujícím hlasem.

„Skutečně?“ ptal se se směsicí ironie, úžasu a náhlého rozpomenutí se.

„Ano, Pane.“ Odpověděla jsem přidušeně a intenzivně vzpomínala.

„S tím bysme měli něco udělat.“ řekl zamyšleně. „Mám nápad.“ Oznámil mi radostně a asi očekával, že budu sdílet jeho nadšení.

„Skutečně?“ vrátila jsem mu to.

„Pojď za mnou.“ Byl už zcela zaujatý tím, co vymyslel. Nebo tím, co už měl připravené ještě před tím, než sem vlezl. Chytil mě za ruku a táhl z pokoje, jako kdyby mi chtěl ukázal tajemství. Cestou dolů jsem se snažila utáhnout si pásek, aby se mi župan nerozevíral. Skončili jsme před nějakou komorou v přízemí, zůstala jsem mezi dveřmi, protože místnůstka byla malá. Vzal něco z jedné police a vtiskl mi to do náruče. Pak ještě něco a když viděl, jak tam nechápavě stojím a zírám, neodpustil si úšklebek:

„Tak dělej nebo ti s tím mám pomoct?“

Zadívala jsem se na věci ve svém náručí – triko a jezdecké kalhoty naprosto neurčité barvy, značného stáří, ale čisté. Oblékla jsem si triko, to na mě trochu plandalo a kalhoty, původně pánské, ale praním se zdrcly téměř na mojí velikost. Ještě že mi visely až na kyčlích, rozkrok byl tak o něco níž, než by měl být, jinak bych se z toho pocitu asi vztekla. Diatelo si mě vážně prohlídnul od hlavy k patě a pak vyprsknul smíchy.

„Běž si nahoru pro podprsenku a ponožky.“

U sebe v pokoji jsem váhala nad kalhotkami, ale pak jsem došla k závěru, že je nejmenoval záměrně. Dole na chodbě kopnul do mých plátěných tenisek, aby mi naznačil, že jsem úplně pitomá, když chci jít ven v ponožkách.

„Takový teplo zase není, Dianko.“ Podotknul starostlivěji než moje babička.

Skončili jsme ve stáji. Do ruky mi vrazil čištění, otevřel jeden box a strčil mě dovnitř s očima v sloup. Já... my... někam pojedeme? Budeme závodit? Takhle si mám něco nastřádat? Začala jsem se strašně těšit! Pro ten adrenalin bych mu byla ochotná slíbit, že nezdrhnu a ve finále by mi bylo jedno, kolik jich bude, protože by to za to určitě stálo. Stejně jsem byla zvědavá, jak se pojistí. Myslím, že mě by ještě oželel, ale starostí o koně by mohl předčasně náhle zešedivět. Něco dělal v sedlovně a když se jeden grošák krásně leskl a měl čistá kopyta, šla jsem vyčistit druhého. Diatelo mezitím sedlal čistého koně. Byl hotový nějak brzy a netrpělivě řekl:

„Jdeme.“

„Už to bude, já jen – „

„Rozuměla's?“

Podal mi ještě helmu, tenkou bundu na zip, do ruky mi vrazil otěže a poslal mě ven až k vratům. Tak jsem šla. Nervózně jsem se ohlížela, Diatelo pozavíral všechny dveře a šel za mnou. Pořád měl kraťasy. Na ty teda za prvé, rozhodně nebylo počasí a za druhé, jak v nich chce jet? Proč nemá dlouhé kalhoty? Na co ten provaz v ruce? No, jestli si myslí, že za ním poběžím na vodítku, tak se plete. Pak mi došlo, že to je lonž, už jsem tady začínala blbnout. Takže bude držet na provaze koně. Dívala jsem se na karabinku na konci, jestli bych jí mohla sundat za jízdy. Asi těžko. Ale kde má koně? Diatelo otevřel branku ve vratech a nechal nás projít. Šel za mnou a říkal mi kam mám jít. Proč nemůže jít vedle mě? Připadala jsem si divně, nechtěla jsem se pořád otáčet, tak jsem aspoň šeptala své dojmy koni. Ten měl hlavu těsně vedle mého ramene, přivíral oči a asi mě vůbec nevnímal. Došli jsme ke starému lomu, mezi stromy za chatrčí byla malá loučka, po obvodu měla vyšlapanou cestičku. Jízdárna. Diatelo převzal koně a nabízel mi svojí paži, aby mi pomohl do sedla. Jak galantní... díky, ale zvládnu to sama, chtělo se mi podotknout, jenže sedlo... chybělo. Ten odporný chlap mě vystresoval natolik, že jsem si vůbec nevšimla, že kůň, kterého vedu, má jen deku. Bez jeho pomoci bych se na hřbet vůbec nevyškrábala.

Začali jsme chodit v kruhu okolo Diatela, který držel lonž a bič. Z toho biče, i když byl lonžovací, mi nebylo zrovna moc dobře po těle. Navíc po dosednutí na hřbet se mi kalhoty přilepily na tělo a myšlenka na ten prapodivný pocit mě nechtěla opustit. Když viděl, že už jsem se přestala nervózně vrtět, nestřílím nevraživými pohledy po konci biče a ruce mám v klidu, začal na mě mluvit. Opravoval moje chyby, ty, kterých jsem si vědoma, ale i ty, o kterých jsem netušila. Už mě to v kroku přestávalo bavit a tak když jsem zaslechla „klus“ a kůň po minimální pobídce zareagoval, mé srdce plesalo. Klusala jsem schválně pomalu, jenže Diatelo chtěl rychlejší tempo. Bez sedla to ale strašně drncá, neměla jsem třmeny, takže jsem nemohla vysedat, abych to zmírnila. Snažila jsem se to vysedět, ale nedalo se to. Když mě začalo píchat v boku, přešla jsem do kroku.

„Stát!“ ozvalo se náhle, jako kdyby byl před námi chřestýš. Kůň strnul snad ještě dřív než dozněl hlas jeho pána. Diatelo přišel kousek blíž a když jsem se na něj podívala, vážně mi oznámil:

„To bylo poprvé.“ Zamrazilo mě v zádech, zabodla jsem oči dopředu před sebe a snažila se neklepat.

„Krok.“

Rozešli jsme se a za okamžik zazněla znovu pobídka do klusu. Jestli mě chce zničit, tak to opravdu nebude dlouho trvat.

„Vysedej,“ poradil mi. A jak asi, bez třmenů?!

„Musíš se držet pořádně kolenem a zvedat se jen od kolen nahoru.“

To snad nemyslí vážně! Ono to jde, samozřejmě že to jde, jenže jak dlouho se to dá vydržet! Dva, tři, čtyři kroky, než člověk najde třmen, poté, co mu vypadla noha! Zatnula jsem zuby a kolena, nemám ve zvyku na koni odmlouvat a taky jsem příliš paličatá, abych přiznala nahlas, že už nemůžu. Snažila jsem se, což muselo být vidět. Po necelých třech kolečkách mě nechal zpomalit do klusu, který se dá vysedět. Zato trval na tom, že budu sedět jako svíce, kolena nebudu cpát dopředu, budu mít hlavu nahoru, očima na zem ani nezabloudím - dívat se budu koni mezi uši, budu se tvářit vesele, budu mít holeň v klidu a budu mít prošlápnutou patu.

Nezdá se, že držet vlastní špičku, pouze se zátěží plátěné boty, nad úrovní vlastní paty, by mělo být nějak náročné. Opak je pravdou. Za chvíli mi začalo být horko, takže jsem si bundu uvázala okolo pasu. Pochopitelně při stále stejném tempu, ani by mě nenapadlo žádat na takový úkon nějakou úlevu. Je ale pravda, že jsem nemusela téměř vůbec pobízet dopředu, grošák šlapal jako hodinky a krásně skláněl hlavu dolů, takže kdyby se teď Diatelo na místě propadl, nejlépe do pekla, klidně bych sama poctivě trénovala dál.


...::: Tip pro Vás: ElectraStim - náhradní kabel :::...
Sexshop Sexujte.cz


Na jeho poslední příkaz jsem nereagovala, protože chtěl už asi potřetí, abych se narovnala. Už jsem byla narovnaná dokonale, takže v tomto případě to asi znamenalo vystrčit prsa. I to jsem udělala, ale on stále nebyl spokojen. Kdy pochopí, že to nebude vypadat tak, jak si představuje, protože na to prostě nemám proporce? Uslyšela jsem hvizdot a ucítila, jak mně něco přistálo na rameni a sjelo po ruce dolů. Lonžovací bič! On ho použil na mě! Dovolil si se mě dotknout bičem na koně!! Mizera!!

„Zavři tu pusu, přestaň lapat po dechu a udělej to.“

Moje rozběsněné oči šlehly do jeho naprosto klidných a soustředěných zraků.

„Měla ses dívat mezi uši, to je podruhé.“ zaznělo stroze.

Přikovala jsem oči mezi šedé uši a přemýšlela, jak se mu za tohle pomstím.

„Dej ruce za záda.“ Zazněl docela netrpělivě další příkaz. Pustila jsem otěže a ledabyle složila ruce za své boky.

„Lokty k sobě.“

On se snad zbláznil! Snažila jsem se ze všech sil, až byl konečně spokojen.

„Teď zůstaň takhle, jen chyť rukama otěže.“

Byla jsem zalomená v zádech, lopatky mi drhly o sebe a udržet tuhle pozici mě stálo docela dost energie a soustředění.

„Tak je hodná.“ Pochválil mě Diatelo pyšně.

Byla jsem vzteky bez sebe, protože na koni používám stejný tón i slova. Jestli se při tom to nebohé zvíře cítí takhle... Mimoděk jsem škubla otěží a grošák dal zcela oprávněně najevo svou nevoli pohozením hlavy. Zamumlala jsem něco konejšivého, on se uklidnil a poslušně klusal dál. Seděla jsem na něm odhadem lehce přes půl hodiny, bolely mě snad všechny svaly a zdaleka to nevypadalo, že by se blížil konec.

Nechal mě chvíli vydechnout v kroku, ale o to důsledněji trval na všech detailech.

„Tak co, už jsi rozhýbaná, uvolněná?“ ptal se dvojsmyslně.

Když už se mi povedlo zapomenout na částečnou absenci mého spodního prádla, on neváhá a připomene mi to.

Rty mu zvlnil úsměv, odpověď nečekal. „Tak nacválej.“

Tak na tohle jsem se těšila. Stačilo stisknout nohy, jednou trochu víc a nepatrně se zaklonit a kůň vyrazil vpřed nádherným, pravidelným, houpavým tempem. Cval je pro mě bez sedla pohodlnější než s ním, ovšem málokdy má člověk najednou k dispozici vhodného koně, prostředí, čas, počasí a náladu na podobné skopičiny. Už to bude několik let, když nepočítám zbrklý úprk před několika dny, kdy jsem se modlila, aby už to skončilo dřív, než se stihnu zabít, co jsem naposledy prožívala fantastické pocity svobody, létání a úžasu. Tenkrát to bylo v zimě, řítila jsem se ve sněhové vánici přes pole...

Kdyby tu nebyl Diatelo, začnu se smát radostí nahlas... tenkrát to naštěstí nebylo slyšet do vesnice, protože vál silný vítr. Alespoň jsem zavřela oči a nechala otěže lehce prokluzovat mezi prsty. Byl to naprosto nepopsatelně nádherný pocit. Diatelo minimálně tušil, co se mi odehrává v hlavě a rozhodl se to respektovat, protože nic neříkal.

Po chvíli jsem oči otevřela, protože romantika se pomalu rozplývala. Nemohla jsem popadnout dech. Diatelo nevypadal, že by se chystal dát rozkaz ke zpomalení tempa. Mírně se usmíval a spokojeně mě pozoroval, tak jako já se ráda podívám na pěkného chlapa při cvalu, protože tak nějak vynikne postava a navíc mě fascinuje sledovat, když se jezdec a kůň stanou jednou bytostí.

Vydržela jsem to ještě chvíli a když hrozilo, že vyplivnu plíce, tak jsem koně stáhla. Poslechl neochotně.

„To bylo potřetí.“ Ozvalo se do ticha.

Byla jsem jistá, že by mě nechal cválat klidně do noci, dokud bych nepadla já nebo kůň, jen abych měla další vroubek. Trest už měl bezpochyby dávno vymyšlený. Zbývalo k němu nashromáždit jen dostatečný počet bodů.

Přikázal mi přejít do kroku, otočit se a nacválat na druhou ruku. Těch několik okamžiků v kroku mi stačilo, abych se trochu vzpamatovala, takže jsem vydržela docela dlouho kroužit okolo Diatela, ve finále ovšem nikoli tak dlouho, jak si představoval on. Kdybych mohla zase aspoň na pár vteřin přejít do kroku...

„Už nemůžu.“ Zkusila jsem smlouvat a nezapomněla jsem se při tom dívat koni mezi uši.

„Cválej.“ Přišla strohá odpověď.

Vydala jsem zvuk, který byl napůl protest, napůl naléhavá prosba.

„Klus... “ zavelel.

Podívala jsem se na něj, překvapená a vděčně se usmála.

„To bylo počtvrté, drahá.“ Měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Krucifix!“ zaklela jsem a stočila pohled zpátky.

„Neklej.“ Napomenul mě a smál se.

„Nejsme přeci na golfu... Pane.“ nedala jsem se.

„Nacválej.“

čert aby to spral!! Zhluboka jsem se nadechla a v duchu se smiřovala s pátým vroubkem. Kupodivu mě za chvíli nechal přejít do kroku a zastavit. Tentokrát bych ještě mohla, tak co se děje? Chytil koně a odváděl mě na druhý konec loučky, kde byl také vyšlapaný kruh. Na zemi ležely tři kavalety do vějíře. Byly natřené na bílo a o hodně delší, než normálně. V klusu nebyl naprosto žádný problém, přejít ty klády přesně v místě, ve kterém si představoval Diatelo. I když jsem si špatně najela, dalo se to ještě srovnat. Horší to bylo ve cvalu, i když mi to lonž hodně usnadňovala. Přesně najet a udržet stejné tempo vyžadovalo maximální soustředění. Nabírala jsem další trestné body, ale musím uznat, že Diatelo byl při udílení velkorysý. Když jsme skončili, nechal mě sedět a koně vedl domů. Ani když jsem ještě neuměla jezdit, jsem nesnášela, když někdo vedl mého koně. Teď mi to ale nevadilo, přišla jsem si jako královna. Koně šel obstarat sám, mě poslal domů, abych se umyla a počkala v pokoji.

Po horké sprše jsem se snažila co nejvíc protáhnout namožené svaly, abych zítra ráno mohla slézt z postele svépomocí. Při tom jsem si broukala nějakou melodii, dneska se mi to moc líbilo. Diatelo mě našel roztaženou na podlaze a mě něco varovalo, že to, co mi chce, se mi nebude líbit. Sedl si ke mně na podlahu a já jsem se také posadila. Úsměv mi zmizel z tváře a já jsem nevěděla, jestli se mám tvářit jako vstřícná kooperující bytost, ochotná k rozumným kompromisům nebo jako naštvaná saň ochotná tak leda zabíjet.

„Chci prokázat Marcovi laskavost,“ přejel mi klouby prstů po tváři, „přemýšlím, jestli mu tě půjčím na pár hodin“ Na pár hodin? Marcovi?! On snad zešílel! „nebo jestli mi pomůžeš s obědem... “

Byla jsem si jistá, že pod „pomocí s obědem“ si každý představujeme něco diametrálně odlišného, nicméně to pořád znělo méně nebezpečně než varianta A. Neodvážila jsem se promluvit, protože se mě na nic neptal.

„Hm, myslím, že oběd bude lepší.“ Prohlásil na konec. Tvářila jsem se skepticky. „Posloužíš jako stůl, drahoušku.“

Představovala jsem si, že budu někde klečet, v zoufale nepohodlné pozici, dlouhé minuty, možná hodiny a nakonec padnu vyčerpáním. Všechno bylo jinak, jako vždycky...

Pokračování... bude


...::: Tip pro Vás: Svorky na bradavky s řetízkem :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...