Device Bondage
KINK Unlimited - All of Kink
TS Pussy Hunters
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Krása internetu

Autor: Sarah

Hodnocení

1234567

První noc

Sedím v kavárně a čekám na přítele. Nejde... Už má asi čtvrt hodiny zpoždění, takže přemýšlím, co se mohlo stát. Nechci mu volat, abych nevypadala jako stíhačka. To nesnáší. V tom mne osloví muž, který sedí u vedlejšího stolku. „Dobrý večer madam, mohu si přisednout?“ S pohledem na hodinky (už asi vážně nepřijde) a s úsměvem odpovídám: „Ale jistě, jen si sedněte.“ Zve mne na drink, což odmítám a nechám se tedy pozvat na kávu (jsem odpovědná řidička). Povídáme si jen tak o různých obyčejných věcech...

říká že rád fotí. Prý má možnost fotit i ve starých hradech a zámcích. Teď prý má k dispozici zrovna jeden takový malý zámeček poblíž města a jestli se prý nechci podívat... Zvědavost (a také trochu vztek na přítele, že nepřišel a ani nezavolal) mne přesvědčila, abych na to kývla. Po chvilce jízdy (každý svým vozem) jsme zajeli na nádvoří malého zámečku ukrytého v lese.

Zvědavě se procházím zámkem. Nikdy jsem nebyla v tak velké budově v tak malém počtu lidí, je tu tak ticho... Takový klid... Muselo by to být krásné tady žít, v tom nádherném tichu klidně odpočívat a jak by se v něm asi krásně klidně spalo...

Vcházíme do další z ložnic. Ale jaké překvapení – za lůžkem s nebesy je složena hromada železa a dřeva. Při bližším pohledu zjišťuji, že jsou to staré středověké mučící a trestné nástroje. Vyděšeně na ně hledím: „Co to tady dělá? To sem jistě nepatří, že?“ obracím se v otázce na svého průvodce. „Ale jistě. Ten zatracený správce. Už to mělo být sbalené a připravené pro jednu výstavu, kam to půjčujeme. Pěkně za to dostane vynadáno, to si za rámeček nedá, co mu povím! Ale když už to tu je, nechcete si to prohlédnout? Jsou to skutečně nástroje ze středověku – pěkné stáří, asi tak 500-600 let...“

Pomaličku se k té hromadě věcí přibližuji. Tak trochu mne děsí a trochu láká, to je ta morbidní a zvrácená stránka v nás, lidech. Násilí páchané na jiných lidech nás v podstatě vzrušuje, mrazí nás přitom v zádech, když si to představujeme... Rukou přejedu po jedné z věcí. Myslím, že to byla součást středověkého pranýře. Dřevo je na dotek skutečně cítit stářím a přesto si zachovalo svoji pevnost a sílu.

„Je to zajímavý pocit, viďte? Dotýkat se tak starých věcí...“ řekne můj společník.

„Ano, to skutečně je... Je až děsivé, co si lidé dokázali vymyslet na jiné lidi... Jen aby z nich vymohli nějaké šíleně nesmyslné přiznání a pak je mohli zavřít nebo popravit nebo dokonce upálit... Brrrrrrrrr!“ úplně se otřesu hrůzou.

„Chtěla byste ten pocit zažít na vlastní kůži?“ s nevinným úsměvem se mne zeptá můj průvodce.

„Já... Nevím, to snad raději ani ne... Musí to být děsivé...“

„Ale jděte. Jste dospělá a moderní žena, přece se nebojíte,“ to už drží v ruce zvedací část pranýřové klády a s úsměvem mi jemně tlačí hlavu do žlábku. Tak mne to vykolejilo, že jsem ji tam položila a naprosto bez odporu jsem si nechala na správná místa umístit i ruce. A než jsem se nadála a zmohla na jakýkoliv odpor, zaklapla horní část na své místo a on ji zajistil. Byla jsem zavřená v kládě a nemohla jsem nic, snad jen kopat nohama...

„Hej! Co to děláte! Já to nechci, hned mne pusťte!“ křičím a snažím se z toho nějak vycloumat ven...

Za to sklidím ovšem jen jeho veselý smích: „Z toho se nedostaneš kočičko... Dlouho jsem na tebe čekal a chystal se na tuhle chvíli a teď tě tu konečně mám a jsi celá jen moje. A já si s tebou mohu dělat všechno, co jen budu chtít. A ty to ještě ráda strpíš a ráda mi budeš sloužit, uvidíš...“

Na půl vztekle a na půl vyděšeně na něj koukám... „Co tím myslíte, že jste na mne dlouho čekal?“ začínám tušit, že to bude asi horší než to vypadalo (a že to vypadalo hooodně zle).

„Sleduji tě už pěknou dobu panenko. A proč myslíš, že ten tvůj dnes nepřišel? Dostal vzkaz od tebe z práce, že musíš na nečekanou zahraniční cestu a nejméně 14 dní budeš pryč. A v zaměstnání si zase myslí, že sis vzala dovolenou. Jsi v mé moci – nejméně 14 dní tě nebude nikdo hledat. Proč také? Občas příteli napíšeš SMS a on bude spokojeně čekat, až se vrátíš...“ směje se mému rostoucímu zoufalství a blíží se ke mně.

„Co to děláte? Nechoďte ke mně! Proč jste si mne vlastně vybral a k čemu...? Sice se ptám, ale nejsem si jistá, že chci slyšet odpověď.

Zase ten smích... „Protože jsi pěkná a pyšná panička. A já strašně rád takovým pyšným paninkám stírám z tváře jejich pýchu a dělám z nich poslušné otrokyně... To tě tady čeká. Budeš mi po vůli a ráda, jen si nemysli. A navíc si tohle všechno natáčím a budu to mít schované. To kdyby sis snad myslela, že po 14 dnech spolu končíme. Kdepak – jakmile zavolám, tak pěkně poslušně přiběhneš a budeš připravená splnit všechno, co mi na očích uvidíš. Jinak to video dostane spousta lidí, kteří tě znají, a to by asi pak byla jiná zábava, nemyslíš?“ s výsměšným úsměvem se mi dívá z blízka do očí a já stojím jako zkamenělá.

„To byste neudělal... že ne?“ do hlasu i do očí se mi vkrádá prosebný výraz...

„Ale udělal! Když nebudeš poslouchat! Aspoň bys byla pak skutečně jenom moje. Moje na sto procent a možná i na víc, poslušná, vychovaná otrokyně...“ při těch slovech se ke mně blíží zezadu... Nemohu se ohlédnout, takže netuším, co má v plánu. Najednou ucítím, že mi vyhrnuje sukni nad pás. Má tak ničím nerušený pohled na můj zadeček. Hned na to mi jedním rychlým pohybem strhne kalhotky na zem. To mne (bez ohledu na jeho výhrůžky) rozpálí a já sebou začnu házet a kopu nohama. Třeba se mi povede ho alespoň jedno strefit...

„Aleeee... Tak kobylka by chtěla kopat... No to s tím budeme muset něco udělat...“ když slyším v jeho hlase ten výsměšný tón, jsem ještě vzteklejší. Když v tom ucítím, že mi jeho ruka svírá pravou nohu nad kotníkem a silou ji tlačí do strany ke kraji pranýře. Nemohu s tím nic dělat, má hroznou sílu. Ale stejně se snažím svou nicotnou silou proti jeho ruce bojovat. Jenže najednou to cvakne a já cítím kolem kotníku a pod kolenem chladné železo. Asi tam byly připravené okovy a já si jich nevšimla. Stejnou cestou je za chvíli (přes můj usilovný boj) upoutána i druhá noha a já jsem teď už definitivně a naprosto bezbranná. Mohu tak leda trošinku hýbat pánví, což mne rozhodně neuklidňuje. Začínám tušit, co všechno mne může čekat.

Zase za sebou uslyším jeho smích. „Tak jsme se pobavili kobylko a teď je čas na práci. Očividně jsi zatím nepochopila, kde je tvoje místo, takže ti to budu muset trochu ujasnit. A abys v tom měla naprosto jasno, pěkně si tě upravím pro svoje potřeby...“ po těch slovek za sebou slyším chřestění různých kovových věcí. Asi hledá v té hromadě, co potřebuje... Pak slyším zvuk otevíraných dveří skříně... Ach ne, to není všechno, on má zásobu i jinde! Do očí mi vytrysknout slzy. Snažím se je zadržet, nechci, aby viděl, že pláču. Jenže se mi to nedaří.

V tom uslyším jeho kroky, ruka mi přejede po zádech až mne z toho mrazí. Pak mne zamrazí ještě víc, protože prudkým pohybem roztrhne moji halenku na zádech, knoflíčky zepředu nevydrží ten tah a všechny se utrhnou. Pak vezme nůžky a rozstřihne rukávy. Najednou mám na sobě jen podprsenku. Že to jen jen krátkodobý stav je mi v ten moment už naprosto jasné. A také že ano, nůžky odstřihnou obě ramínka a rozepjatá podprsenka padá na zem. Jsem teď zcela a úplně nahá. To už pláču zcela nezakrytě a zkouším ho uprosit: „Prosím Vás, pusťte mne... Já to nikomu neřeknu jen mne prosím pusťte. Neubližujte mi prosím...“

„To víš, že to nikomu neřekneš... Každý by se pak totiž mohl podívat na to pěkné video puso. A to bys určitě nechtěla, že?“ výsměšně se na mne dívá a já zoufale vrtím hlavou... „No tak dost řečí nebo bude hůř!“ přísně se zadívá směrem k jedné skříni. Je teď otevřená a v ní jsou vyrovnány řady rákosek a různých bičů a plácaček. Vyděšeně zírám, velikost té skříně je ohromná a její náplň tím pádem také.

Zatímco jsem tím šokem celá ztuhlá, přistupuje ke mně blíž. V rukách drží změť různých kovových a kožených věciček. Netroufám se ani odhadnout na co na všechno jsou. Odkládá si to všechno na moje záda. Bože to je tak ponižující! Nejen že tu stojím nahá a spoutaná bez možnosti pohybu, ale ještě používá moje záda jako odkládací stolek na věci, které chce použít na moje mučení. Hrůza!

Ucítím jeho ruce na prsou... Nejdříve je hladí a pečlivě prohmatává, potom chytne do prstů bradavky a silně je stiskne. Zaúpím bolestí. „To je pěkné, viď čubko? Že se ti to líbí?“ posměšně se ptá a pokračuje v drcení bradavek mezi prsty. „Ale to není všechno, uvidíš, mám připraveny i lepší věcičky na výcvik své poslušné děvky,“ pouští bradavky a bere něco z mých zad. Vzápětí ucítím na bradavce šílenou bolest. Aaaaaaaaa! Neudržím se a přímo zařvu bolestí. A vzápětí druhá bradavka a zase můj bolestný křik. „Pěkné, viď čubko? Hezké ozdoby ti pán koupil, že? No jen se na sebe podívej...“ bere mou hlavu do rukou a nastavuje ji jedním směrem. A tam je obrovská obrazovka, na které v detailu vidím svoje prsa a na bradavkách jsou přicvaknuté obrovské svorky a na nich visí a kývá se závaží. Netuším jakou má váhu, ale ta bolest je strašná. Slzy mi tečou po tvářích, což po chvíli uvidím také, když kamera opustí detail a najede na celek.

„Tak se teď pěkně dívej čubko! Jestli si všimnu, že se nekoukáš, dostaneš výprask, na který jen tak nezapomeneš!“ odchází zase za moje záda, teď ho ovšem dobře vidím na obrazovce. Celá vyděšená (Výprask? Ten jsem nedostala ani jako malá...) zírám na obrazovku. Teď je vidět detail pomůcek na mých zádech, je to hrozné, tolik věcí, které všechny nejspíš skončí na (nebo v) mém těle a všechny budou nejspíš strašně bolet...

Bere do ruky další svorky. Kam mi je chce proboha dát? To ale za chvíli zjistím, kamera totiž opouští celek a najíždí v detailu na kundičku. Ach bože, tam neeeeeeee! Sotva si to stačím pomyslet, když už cítím ten drtivý stisk na jednom z velkých pysků a na obrazovce vidím, že svorka je spojená řetízkem s další svorkou. řetízek můj mučitel vede kolem stehna a připínáš další svorku. Aaaaaaaaaaaaaaa to je hrozná bolest, to se nedá vydržet... Křičím a jemu se to očividně líbí. Rychle totiž provádí na druhé straně totéž. Kromě bolesti tak cítím, že mám kundičku do široka rozevřenou a tím pádem dokonale přístupnou. A kdyby jen cítím, já to dokonce vidím – obrazovka ukazuje vše v dokonalém provedení.

Ovšem to není zdaleka vše, co sis pro mne nachystal. Tím jsem si jistá při dalším pohledu kamery na moje záda. Ani si netroufám odhadnout, co k čemu slouží, hlava mi v zoufalství klesá dolů a než si stihnu uvědomit, co jsem provedla, zahřmí nade mnou jeho hlas: „Tak ty nebudeš poslouchat?!? člověk tady pracuje na tvém blahu a výchově a ta se ani nekoukáš! To ti spočítám ty děvko!“

Zoufale se začnu omlouvat: „Prosím, promiňte mi to, já už jen neudržela hlavu nahoře, ráda se budu dál dívat...“


...::: Tip pro Vás: ElectraStim - smyčky Fabric Cock and Scrotal Loops :::...
Sexshop Sexujte.cz


„No to si piš, že se budeš dívat a ráda. O to se totiž postarám. A to nevíš, jak má správná čubka mluvit se svým pánem?!? Noooo...?“

Přemýšlím, co by tak asi ode mne mohl chtít a docela rychle mi to dochází... Jenže se mi to nechce vyslovit. „Prosím za prominutí... p... pane.“ Tak a je to venku. Uleví se mi. Jenže to asi nebylo naposledy, co jsem musela říct něco tak v rozporu s mým já...

„No proto! Však já si z tebe ještě udělám poslušnou čubku!“ s těmi slovy mizí z dohledu kamery. Nemám tušení kam a proč šel, ale tuším, že se to brzy dozvím. I když nejspíš dost nerada. A také že ano. Vrací se a míří k mojí hlavě. V rukách nese nějakou šílenou konstrukci z drátů potažených kůží... Rychle a pevně mi to připevní na krk, uvědomuji si, že je to vlastně jakýsi korzet pro krk, drží hlavu nahoře, nedovoluje s ní ani trochu hýbat a k mému úděsu mi do toho poutá i bradu a nakonec i nos... Díky tomu mám teď hlavu nasměrovanou přesně na obrazovku a ústa široce dokořán, nemohu je zavřít a nemohu ani srozumitelně mluvit a dokonce nemohu ani pořádně polykat sliny... To zjistím sice až za chvilku, ale o to to je děsivější zjistění. Postaví se přede mne a měří si mne pohledem... „No už vypadáš k světu čubko. A aby ses hned poučila o tom, kde je tvoje místo a jaký je tvůj jediný úkol, přistoupíme k další fázi výcviku.“

Přistupuje ke mně a rozepíná si kalhoty... Moje ponížení se dál stupňuje. Je mi jasné, co po mně bude chtít. A také že ano. Do široce otevřených úst mi rychle a bezohledně vráží svůj obrovský penis a začíná mi šukat pusu. Ne, nedá se to říct jinak. Tak je hrubý a bezohledný, tvrdě přiráží až na mandle a já zoufale přemáhám dávení. Také se usilovně snažím dýchat a neudusit se. Naštěstí je brzy hotový, ale co jsem nečekala (a mohla jsem) je fakt, že se mi vystříkal do úst. „A teď to pěkně spolykej čubko. Je to pro tebe vzácná pochoutka, to si dobře zapamatuj.“ Stojí proti mně a kouká, jak se skoro dusím, když se snažím spolknout všechno, čím mne teď „poctil“... Když mám ústa zase prázdná, strká mi penis před ústa a poroučí: „Olízat do čista děvko!“ Moc mi to v tom šíleném postroji nejde, ale snažím se. Když je spokojen, odchází zase za má záda.

Najednou uslyším hrozný zvuk, je mi jasné, že to byl svist biče. „Nesplnila jsi můj příkaz čubo, takže tě čeká ten výprask. Slíbil jsem ti to a sliby se mají plnit, viď?“ zase se mi vysmívá. Prásk, dopadne první rána na můj bílý zadeček. Aaaaaaaaaaaa křičím... A on se spokojeně směje. A další rána, a další a další... následují jedna za druhou. A já už jen souvisle křičím a on se stále jen směje a pokračuje ve výprasku. Po době, která mi přišla jako nekonečná, konečně přestává. To už mám zadeček v jednom ohni, záda samý šrám a pár ran zaručeně úmyslně umístil i přes kundičku a přes prsa. Zvláště tato místa bolí v pravdě šíleně. Obchází mne a prohlíží si svoje dílo. „Vidíš, takhle to dopadá, když není čubka poslušná. Já to nedělám rád, víš, ale poslušnost je ctnoct, které se prostě musíš naučit.“ Odkládá bič a bere do ruky nějakou nádobku, maže mi záda, děsně to pálí, ale po chvíli už to jen chladí a to už je příjemné.

Jenže to samosebou není konec mého trápení, tedy pardon, výcviku. Přechází opět za má záda. Sklání se a zkoumá zblízka mou kundičku a zadeček. Rukou rychle a tvrdě proniká dovnitř kundičky. „Ale podívejme se, panenka je pěkně vlhká.“ Komentuje s úsměškem. „Že by se ti u pána nakonec vážně líbilo čubinko? No odpověz pánovi, jak se sluší!“

S nehybnými ústy se mi mluví vážně jen těžce a skutečně velmi nesrozumitelně. O tom, že bych snad na tuto otázku chtěla odpovědět kladně, ani nemluvě. Nicméně vím, že pokud to neudělám, tedy spíš pokud se o to nepokusím, dopadne to se mnou ještě hůře. A tak, ač nerada, pokusím se odpovědět, co nejlépe to jde: „A... ...a...e.“ A snažím se to naznačit kýváním hlavou, jenže ani to mi v tomhle obojko-korzetu moc nejde.

„No sice ti není rozumět, ale věřím, že se ti u mne líbí čubinko. Já jsem totiž ten nejhodnější pán, kterého si mohla dostat, o tom se jistě ještě přesvědčíš.“ Jeho úsměv už se pro mne stává symbolem něčeho hrozného, co přijde v budoucnosti a čeho bych se měla raději bát... „Ale dost řečí, nezdržuj pána od práce!“ zahrozí mi a plácne mne rukou přes zadek. Normálně bych to nejspíš ani necítila, ale teď po výprasku mi z té rány vyhrknou další slzy do očí.

Na oko si toho nevšímá a znovu se sklání ke kundičce a zadečku. Vjíždí prstem do kundičky, chvíli mne uvnitř dráždí, zasouvá víc a víc prstů... „Hmmmm, myslím, že když budeš chvilku trénovat, dostanu do tebe celou ruku. Jsi skutečná děvka, máš jí pěkně vytahanou. A já se postarám, aby to tak i zůstalo. No spíš se postarám, aby to bylo ještě lepší...“ Pak vytahuje ruku a jeden z mokrých prstů mi bez varování vráží do análu. Auuuuuuuuuuu! Zase už křičím... to byla naprosto nečekaná a hrozná bolest. „Aha, takže v análu jsi panna, no to brzy změníme čubinko...“ Vytahuje prst ven. „No a protože jsi v tomhle směru panna, budeš se muset i pěkně vyčistit.“ Netuším, co tím myslí, ale děsí mne to. Zase někam odchází.

Při návratu nese dva pro mne obrovské kýble a nějakou hadici. V jednom kýblu je voda, je až do poloviny plný. Je to dobře vidět, protože je průhledný. Zvedá ho na jednu ze skříní nade mnou. Nízko nade dnem má tento kbelík kohout, na ten nasazuje hadici a já začíná tušít nejhorší... čeká mne klistýr a podle velikosti kbelíku, skutečně drasticky velký klistýr. Nemílila jsem se, druhý kbelík dává pode mne, otvírá kohout a nechává z něj vytéct trochu vody. Potom zavře druhý ventilek, který je přímo na hadici, a bez okolků mi ji začne strkat do análu. Zoufale se pokouším zmítat, za což si vysloužím další ránu přes zadek. Bolest je to pořád dostatečně velká na to, abych svůj odpor raději vzdala. Pro změnu se soustředím na to, abych se co nejvíce uvolnila.

Když je spokojen s upevněním hadice v mém análu, pouští znovu vodu. A já cítím, jak do mne teče a jak mne plní. Začíná se mi nadouvat bříško, což sleduje s potěšením. Dokonce mne po něm poplácá. To mi rozhodně moc dobře neudělá. Cítím jak se mi voda přelévá ve střevech. Mám pocit, že snad musím puknout.

Když do mne nateče veškerá voda, kterou přines, vyndá mi ze zadečku hadici a zručně a rychle ji nahradí análním kolíkem. Ten vzápětí zajistí latexovými „kalhotkami“, které se dají na bocích pevně utáhnout pomocí spon. Což také hned udělá. Cítím se jako nafouknutý balon...

„Taak čubinko, pochopilas kdo je tady šéf?“ Zoufale se snažím dát najevo, že ano kýváním hlavy a nesrozumitelným mumláním. „No dobře, dobře, tak já ti to sundám a chci slyšet správnou odpověď!“

Sundavá mi ten hrozný korzeto-obojek na krk a hlavu. Polykám a poslušně odpovídám: „Vy jste tady šéf Pane.“ Doufám, že to bude stačit...

Tváří se spokojeně. „Hodná čubička...“ Pohladí mne po hlavě jako pejska. „Tak já to s tebou tedy zkusím po dobrém.“ Odchází, abys mi při návratu přinesl na krk skutečný obojek. Upevní mi ho na těsno kolem krku a zamkne na zámeček. Pak připne vodítko. „Teď tě uvolním čubinko a chci vidět poslušnou fenečku, jasné?!?“

Poslušně pípnu: „Ano Pane.“ Sice se mi do téhle role rozhodně nechce, ale co mám proboha dělat jiného?!? Nemám zatím kam a jak utéct. Je rozhodně silnější a nejspíš i rychlejší. Rozhodně teď, když mám břicho plné vody...

Potěšeně kývá hlavou... „Tak je to správné čubinko.“ Odpoutá mi nohy, takže je konečně mohu dát zase trochu normálně... Už jsem skoro dostávala křeč. Potom otevírá pranýř a dovoluje mi z něj zvednout hlavu a ruce. Nesměle se optám: „Mohu se prosím trochu rozhýbat Pane?“

Směje se... „No to můžeš subinko. Dokonce budeš muset víš?“ Nechápavě na něj koukám a trochu si rozhýbávám ruce a kroutím krkem, co mi obojek dovolí (moc to nejde, je pěkně vysoký).

„Tak to by stačilo, čubinko! Teď se budeš chovat jako správná fenečka. Doufám, že víš, co tím myslím...?“ výhružně se na mne kouká a v ruce si pošvihává bičíkem.

Chvilku otálím, ale při pohledu na ten bičík nijak moc dlouho. Opatrně (naplněné bříško mne dost zpomaluje) klekám na všechny čtyři a zvedám k němu oči... Chci se ujistit, zda jsem pochopila správně.

„No vidíš, že to jde. Šikovná čubička. A teď si budeme trénovat základní povely čubinko. Tak třeba... K noze!“ a otáčí se ode mne pryč. Honem utíkám ke jeho noze a sedám si u ní jako pejsek (tedy aspoň v to doufám). „Lehni!“ zazní další pokyn. Pokusím se zaujmout správnou polohu jako pejsek, když dostane tento povel. Snad je spokojený, protože hned velí „Sedni!“ Takže zase hezky sedím.

„No vidím, že jsi šikovná čubinka. Skoro jako by tě už někdo trénoval. Ale já vím, že to tak není. Takže asi budeš talent od přírody. Vybral jsem si opravdu dobře, viď čubi? Tak se spolu trošku projdeme, co říkáš?“ nečeká ode mne žádnou odpověď (kdo také kdy slyšel odpovídat pejska?) a vyráží ke dveřím. Vstávám a snažím se mu na čtyřech stačit. Není to nic snadného. Zvláště při tak plném bříšku. Ale naštěstí se nade mnou asi trošku slituje a jde zvolna... Vycházíme z pokoje ven, drží mne na vodítku a já poslušně lezu po čtyřech vedle něj. Při tom mi pěkně cinkají závažíčka na prsou. A připomínají se tak při každém pohybu.

Vede mne pořád dál a dál až na nádvoří. „No jen pojď pěkně ven čubinko, však určitě potřebuješ vyvenčit neee?“ už zase se mi směje. Pomalu a opatrně lezu po vydlážděném nádvoří. Vede mne úplně dozadu kde je bláto a také (jak si potom všímám) i něco jako kompost.

Sklání se ke mně a sundavá mi latexové kalhotky, pak vyndá i anální kolík. Plácne mne po zadečku: „No tam šup, čubinko, hezky se vyvenči!“ Hledím na něj zoufale, to se jako bude dívat?!? Ale potřeba už je skoro nesnesitelná, takže po chvíli popolezu tak daleko, jak mi vodítko dovolí, a s úlevou se zbavím vody, kterou do mne napustil. A protože káva měla také svůj dopad, tak se i vyčůrám. Je mi pak o hodně lépe. Akorát se teď cítím hrozně špinavá... Bahno a kompost a možná i trochu obsahu mých střev...

Nejistě a rozpačitě se k němu vracím. S úsměvem se na mne kouká... „Copaaak čubinko? Něco ti vadí? Tak to páníčkovi pověz...“ Nejistě se na něj koukám, ale tváří se, že to mohu říct... „Moc ráda bych se umyla Pane. Šlo by to prosím?“ a prosebně se na něj koukám. Jeho úsměv se ještě rozšířil... „A od kdy fenečky mluví, co?“ Zoufale sklápím hlavu, naletěla jsem. No co se dá dělat.

„Ale že jsi byla dneska taková učenlivá, tak tě možná nechám umýt. Pojď čubi.“ Tahem za vodítko mi dává znát, že ho mám zase následovat. Poslušně lezu po všech čtyřech a ani se netroufám odhadnout co bude. Vcházíme zpátky do budovy zámku. Jdeme dlouhou chodbou až k malé místnosti, která je celá vykachlíkovaná. Dovede mne doprostřed místnosti. Vodítko upevní k háku ve stropě, pak odněkud vyčaruje několik provazů a těmi mi přiváže ruce i nohy pevně k okům v zemi. Nohy připoutá pod koleny i v kotnících a pěkně je od sebe roztáhne. Takže kundička i anál jsou pěkně přístupné. Odchází někam za má záda. A já klečím roztažená jako hárající čuba, čekající na jakéhokoliv psa a cítím se na dně. Copak tomu všemu nebude nikdy konec? Copak už toho dnes nebylo dost? Vždyť už jsem víc mrtvá než živá, všechno mne bolí a cítím se tak, že by mi mrtvé možná bylo lépe. A když si uvědomím to video, které se natáčí, je mi ještě zoufaleji...

Najednou mi na zadek dopadne prudký proud studené , ba přímo ledové, vody. Stojí a pomaličku mi tím proudem myje postupně celé tělo. Zvlášť si dává záležet na kundičce, zadečku a prsou. Když vodu zastaví, přijde ke mně a v ruce má takovou tu drsnou houbu na prokrvení kůže. Pečlivě mne s ní vydrhne, a to naprosto všude. Opět se zdrží zejména na kundičce, zadečku a prsou. Navíc mne pořádně vytahá za svorky na bradavkách. Mám pocit, že se musím zbláznit bolestí. Aaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu! A znovu vidím, jak je spokojený, když křičím bolestí. Chtěla bych se ovládnout, aby z toho neměl takové potěšení, ale to se prostě nedá. Když jsem celá rudá od jeho drhnutí, odkládá houbu a znovu se vrací s hadicí. Celou mne zase pomaličku opláchne prudkým proudem vody. Mám pocit, že je to nekonečné, ale najednou vodu vypíná a vrací se ke mně s ručníkem. Pomaličku a silně mi osuší celé tělo. Potom mne odpoutá, odepne vodítko od stropu a zavelí: „Vstaň!“ Poslušně vstávám a on mne tahem za vodítko vede za sebou. Vracíme se zpět do toho „úžasného“ prvního pokoje. Na obrazovce znovu uvidím náš obraz, napadá mne, kolik je tu asi dalších lidí, co ovládají ty kamery... Když nás dokáží pořád sledovat... Ale moc času na tyhle myšlenky nemám.

„Kleknout!“ přijde další příkaz. Poslušně si klekám na zem před něj. Ale asi ne nejlépe, protože následuje úder bičíkem přes prsa. „Správná čubka klečí před pánem s rukama za hlavou a s pěkně vypnutýma prsama! A kolena pěkně od sebe ať máš přístupnou kundu děvko!“ Honem napravuji svou pozici. Teď už je spokojený. Přistupuje blíž a sundavá závažíčka ze svorek na prsou... Je to úleva. Zase se tak spokojeně usmívá... A mi oběma rukama naráz sundá svorky z bradavek. AAUUUUUUUU! Hrozná šílená bolest mi projede celým tělem. Směje se stále víc... A natahuje ruce po svorkách na kundičce. Teď už vím, že to bude zase šíleně bolet, tak se na to připravuji... Zatínám si nehty do rukou a svírám zuby. AAAAAAAAAUUUUUU! Bolest byla ještě horší a byla vzápětí následována další po sundání druhého páru svorek. Ale pomaličku odeznívá a já si říkám, že teď už bych snad mohla mít klid. Jenže při pohledu na jeho úsměv tuším, že to tak nebude.

„Pěkně tady počkej čubinko!“ přikazuje a odchází mimo můj dohled. Za chvíli se vrací a něco nese schované za zády. Obchází mne zezadu, abych ho neviděla. „Zavři oči a nekoukej!“ Ani mne nenapadne to neudělat. Poslušně zavírám oči a čekám, co přijde. Ucítím nějaké lehké doteky kolem prsou a najednou cítím, jak mi je něco zvedá a stahuje ze stran. Musí trčet pěkně dopředu. Potom se zase začne něco dít dole... Cítím tlak na obě dírky, něco vlhkého a velkého se tlačí do obou dírek. Auuu, bolí to... Pak najednou ucítím jak mi kolem pasu zapíná nějaký pás a od něj vede patrně další pás, který mi oba kolíky (co jiného by to mohlo být?) pěkně zatlačil dovnitř.

Cítím, jak mne obchází dokola a kochá se svým dílem. Také cítím jak mne uvnitř drtí ty dva kolíky. Je to hrůza... „Tak otevři oči čubinko a pěkně se prohlédni jak ti to sluší...“ Poslušně otevírám oči a zírám na obrazovku. Vidím na ní sebe vystrojenou jako děvku... Mám na sobě jakousi podprsenku, která prsa obepíná dokola, stahuje je a nutí je tak trčet pěkně pevné přímo dopředu jako rohy býka... Vidím, jak mám naběhlé a tvrdé bradavky... A kolem pasu mám nějaký gumový postroj, který (jak jsem správně odhadla) drží ty kolíky uvnitř... A na krku mám pořád ten obojek... Je mi do pláče...

Chodí kolem a pořád si mne prohlíží... něco si brblá... „Pořád to není ono, čubko! Něco ti ještě chybí! Ale já to hned napravím!“ Zase odejde a něco hledá ve skříních. Za chvíli se zase zezadu přiblíží a nakáže mi zavřít oči. Poslušně to udělám. A zase jen cítím, jak mne něco svírá kolem hrudníku a postupně se to utahuje čím dál víc... Skoro nemohu dýchat, otevírám ústa a lapu po dechu. Pak ještě ucítím, že mi připíná řemeny (asi pouta) na zápěstí a kotníky.

„Tak se zase podívej a chci slyšet pochvalu čubko!“ Poslušně otevřu oči a zírám. Mám na sobě černo-červený korzet utažený tak, že mám pas jako středověké krásky. Nad ním trčí moje prsa a pod ním ten postroj. A na zápěstích a kotnících masivní kožená pouta, rovněž černo-červená. Stejný je i ten obojek... Jsem celá v kůži a latexu v barvách černé a červené... A vypadám jako děvka vystavená v bordelu na nalákání zákazníků. Je mi hrozně, cítím se ponížená až na samo dno, tohle bych si já sama na sebe nikdy nevzala a navíc aby mne v tom ještě někdo viděl a teď si to tenhle chlap ještě natáčí... Je to hrůza! Slzy mám na krajíčku.

„Nooo...? čekám na tu pochvalu děvko! Koukej projevit trochu vděku za tu dřinu!“ zase se mi připomene. Zoufale sbírám síly k té strašlivé lži, co musím vyslovit. Olíznu si rty... „Je to moc krásné Pane. Moc Vám děkuji za to, že jste si dal tu práci a udělal mne tak krásnou.“

Chvíli na mne potichu kouká a usmívá se... „Pokochala jsi se dostatečně? Teď totiž přijde ten poslední zlatý hřeb, víš?“ Vyděšeně se na něj podívám a on vytáhne zpoza zad něco kovového... Je to několik různých plíšků (spíš plechů) spojených řetízky. Nechápu co to je. Jde ke mně a několika rychlými pohyby mi to navleče kolem pasu a přes kundičku. Pak nasadí zámek.

„To aby tě třeba nenapadlo se chtít zbavit těch kolíků krásko... Klíček si odnesu s sebou víš? A ty tu na mne budeš muset hezky počkat. Možná tě odemknu až se vrátím. Ale možná také ne... Něco k jídlu a k pití máš v téhle skříni.“ Vede mne k ní za vodítko. „Když už nevydržíš a budeš muset na záchod, musíš tak jak jsi a pěkně tady do kbelíku, jasné?!?“

Pak mne dovede ke kruhu ve zdi a připoutá mne k němu řetězem od obojku. Zase na zámek, jak jinak. Odejde k další skříni a vrátí se s dvěma silnými řetězy a obrovskými zámky. Těmi mi k sobě spoutá ruce před tělem a nohy. Mohu dělat asi tak dvaceticentimetrové krůčky a ruce od sebe také dál nedám.

„Tak já si teď půjdu domů odpočinout po té námaze s tebou a tvým výcvikem a ty tu na mne hezky poslušně počkáš, jasné čubi? A aby ses nenudila, tak ti na obrazovce poběží pořád dokola záznam dnešní lekce. Aspoň si to všechno pěkně zapamatuješ a budeš zítra hodnější. Tak hezkou dobrou noc a odpočiň si na zítra. Budeme pokračovat, neboj! No vidíš, málem jsem zapomněl... Vždyť ty nemáš žádné jméno. A moje otrokyně musí mí jméno. Hmmm, copak s tím uděláme... Jakpak se ti líbí jméno Sarah čubičko? Hezké viď? Jsem já to ale hodný pán, dám ti takové krásné jméno... No tak si to pěkně zapamatuj. Ode dneška jsi otrokyně Sarah a budeš na to slyšet, jinak si nepřej ty následky! Dobrou noc Sarah a hezky se vyspi“ a s tím svým věčným a mnou proklínaným úsměvem odchází. Z obrazovky se na mne valí detaily mých intimních míst a mého ponižování a já se rozpláču. A v tom pláči někdy usínám, abych se zase probudila svými výkřiky bolesti. A tak to jde znovu a znovu pořád dokola...


...::: Tip pro Vás: Mini bič s drahokamy :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...