Public Disgrace
Czech Bitch
Public Disgrace
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Jasmína

část 20.

Autor: Ondřej

Hodnocení

1234567

Celé dopoledne jsem se na nic nedokázal pořádně soustředit. Návštěva střídala návštěvu, nenašel jsem jedinou chvilku, abych Jasmíně zavolal a poptal se po jejím zdraví. Byl jsem z toho neuvěřitelně nervózní. Volávali jsme si pravidelně několikrát denně, jak už to u zamilovaných blouznivců bývá, a teď už bude určitě smutná, že jsem se tak dlouho neozval.

Konečně nadešel čas oběda a příval návštěvníků na chvíli ustal. Svalil jsem se do křesla za psacím stolem, otočil se k němu zády, uchopil telefon a zíraje z okna vytáčel manželčino číslo. Předešla mne o zlomek vteřiny. Telefon začal vyzvánět a na displeji samozřejmě blikalo nejkrásnější jméno na světě: JASMÍNA. Ach ta telepatie.

"Tak jakpak se máš," ozvalo se ve sluchátku. "Právě mne napadlo, že už máš určitě pauzu a mohla bych ti zavolat, když se tak dlouho neozýváš."

"Nebudeš mi věřit, ale právě jsem vytáčel tvé…"

"Já ti věřím. Věděla jsem, že se mi právě chystáš volat. A tak jsem si řekla, že tě v tom předejdu. Abych ti dokázala své magické schopnosti. Jak jsem stále s tebou, i když spolu nejsme. Pořád si tě hlídám. Věříš tomu?"

"No…" zaváhal jsem s odpovědí.

"Jo jo jo. Je to tak. Nemysli si, že přede mnou něco utajíš. Jsem totiž tvoje malá čarodějka, víš?" smála se do telefonu.

"Tak, čarodějko! Nech té magie a radši mi pověz, jak se ti daří."

"No, docela to ujde. Už jsem si zvykla. Kdyby nebylo těch ranních problémů…" udělala významnou pauzu.

"Ale to se samozřejmě srovná," chlácholil jsem ji. "A tamto druhé? Jak jsi na tom?"

"No pořád stejně přeci. Ale já si na tom záchodě čtu, pro jistotu mám pořád ty plíny. Tohle mi zas tolik nevadí. Spíš mě tíží ta ranní nezpůsobilost."

Ach bože, pomyslel jsem si.

"A to to nedokážeš nějak přemoct?" zeptal jsem se, dozajista zbytečně.

"Co? Tu nezpůsobilost k milování?"

"Ale né, já myslím tamto druhé."

"To ani moc ne. Nezkoušela jsem to. Když to na mne přijde, tak poslušně vyrazím do koupelny…, no… a chvíli tam posedím. Samozřejmě zjistím, že nic, že to byl jen planý poplach… A tak se zase obleču a jdu zpátky do postele. Jak říkám, už jsem si zvykla."

"Ale Jasmíno, přeci nemůžeš trávit půlku života na záchodě," rozhorlil jsem se. "Tak zajedeme odpoledne k doktorovi a ten ti určitě něčím pomůže."

"Jo? Jenže já bych se styděla, protože…" a dál už jsem nevnímal, proč by se styděla, protože jsem měl pocit, že v kanceláři nejsem sám. No samozřejmě! Zimnice z marketingu stála tiše za mnou se složkou papírů v ruce, tvářila se velevýznamně a bylo jisté, že mne už drahnou dobu poslouchá. Možná už od začátku. Že já nezavřel dveře.

"Co je, co chcete?" osopil jsem se na ni.

"No, já přinesla ty opravené materiály, pane řediteli. Ale nechtěla jsem vás při tak nepochybně důležitém rozhovoru rušit," sdělovala s důrazem na slově "důležitém".

"Lásko, já ti zavolám za chvíli, jo," křikl jsem do sluchátka a zavěsil. Bože, pomyslel jsem si, co všechno mohla ta smějící se bestie slyšet? Co z té půlky dialogu vydedukuje. A nebylo náhodou rozumět i tomu, co říkala Jasmína? To by tak scházelo. Mám na tu mrchu být zlý? Nebo bude lepší ji teď víc nedráždit?

"Ukažte, Zuzano, dejte to jsem," řekl jsem nakonec neutrálně. "Já se na to podívám a za chvíli vám to přinesu."

Zimnice Zuzana ovšem dál postávala vedle mého stolu a neměla se k odchodu.

"Tak co je? Co ještě chcete?" zeptal jsem se jí, přemáhaje hněv.

"No, já jen myslela, jestli třeba nechcete s něčím pomoci… Když má teď vaše paní ty zdravotní problémy. Že bych k vám třeba zašla, ááá…" protáhla významně.

"Ale to nic není. Děkuju, zvládnem to sami," odpovídal jsem a cítil, že se mé sebezapření chýlí ke konci.

"Nic? To bych snad ani takhle netvrdila," prohlásila vítězoslavně. "Včera jsem mluvila s jednou její kolegyní z práce a…"

Tak. A je to tady, pomyslel jsem si. A ty seš doopravdy ta pravá, která se to měla dozvědět. No, co se dá dělat. Musím nasadit přívětivou masku a snažit se to nějak zaonačit.

"No, včera v té práci to doopravdy…"


...::: Tip pro Vás: Sextreme - Long Princess :::...
Sexshop Sexujte.cz


"…nebylo zrovna nejelegantnější, že?" dodala místo mě se špatně skrývanou škodolibostí. "Taky se to hned rozkřiklo po celém městě."

Ty mrcho, pomyslel jsem si, a ty to nepochybně už od rána roztrubuješ i tady u nás v podniku, že?

Zuzana pokračovala, jako by mi četla myšlenky:

"Ale já to tady samozřejmě nikomu neřekla. Zatím. Ani neřeknu. My spolu přece výborně vycházíme, že?"

Při těch slovech obešla psací stůl a zabořila mi ruku do vlasů. Zvrátila mou hlavu dozadu, přiblížila ústa k mému obličeji a pokračovala:

"Tak řekni, Ondřeji. Že spolu výborně vycházíme?!"

Bylo to nepokryté a nefalšované sexuální vydírání. Dívala se na mne lačně jak šelma na kořist, hluboce oddechovala potlačovaným vzrušením a celá se chvěla.

"Tak co? Vycházíme, nebo ne?!!!" přidala na důrazu.

"No, já myslím, že doposud jsme spolu…, tedy, až na několik drobností…"

"Houbeles," vykřikla. "Takhle já to nemyslím. Tak nedělej natvrdlého, Ondřeji. V tom smyslu, jak já myslím, spolu nevycházíme vůbec. A na to já nejsem zvyklá. Uráží mě to. Ale budeme spolu vycházet. Protože já to tak chci. Jinak si nepřej, co udělám."

Na potvrzení té hrozby škubla mou hlavou prudce dozadu, potom vlasy pustila, majestátně se napřímila, uhladila si rukama sukni na bocích a s provokativní pomalostí zastrkávala ohýbáním povytaženou bílou blůzičku za široký kožený pásek, jako by chtěla předvést své vyvinuté poprsí a útlý pas, který v jejím věku mohl leckoho příjemně zaskočit. Určitě taky nosí korzet, pomyslel jsem si. A určitě ne ledajaký. S bolestí v duši mi ten předmět připomněl opuštěnou Jasmínu, marně čekající na můj telefonát.

"Tak pa, brouku. Já se ti brzy ozvu. A nikomu ani muk, rozumíš?" pronesla ta usměvavá bestie na rozloučenou, udělala čelem vzad a sebevědomě odkráčela na svých dlouhých nohách ven z mé kanceláře. Kobyla jedna, komentoval jsem sám pro sebe ten vítězoslavný parádní pochod a představoval si ji v nejrůznějších choulostivých a pro ni ponižujících situacích, abych získal zpátky ztracené sebevědomí.

Chvíli jsem potom dumal, co si s tím vším počít, ale nic rozumného mne nenapadlo. Leda že bych ji zaškrtil. My se snad nakonec doopravdy budeme muset odstěhovat.

S hlavou zaplněnou starostmi jsem Jasmíně zavolal, že pro dnešek v práci končím a všechno si povíme až doma. Po cestě jsem usedavě přemýšlel, jak jí sdělit jobovku o ZZZ (Zákeřné Zimnici Zuzaně), ale brzy mi došlo, že bude nejlepší o tom nemluvit vůbec.

S velkým gustem jsem zato pokračoval ve vymýšlení ponižujících trestů pro Zuzanu a zaujalo mne to přenáramně. Mrcha jedna vyděračská. Pořádně ji v představách potýrám a zítra už si na mne nic nedovolí. Bude krotká jako holubička, protože budu vnitřně silnější.

Trápil jsem Zuzanu pomocí důmyslných postrojů a pevně utažených obojků, představoval si, jak ji takhle bezmocnou vedu na vodítku po ulici, doma na celou noc zamykám do výchovné komody a ráno, než zamíříme zpátky do práce, se musí poníženě doprošovat, abych jí vůbec dovolil něco na sebe obléci. Budu velkorysý. Dovolím jí prů-hlednou igelitovou pláštěnku, pod kterou bude její ponižující vybavení o trochu méně vidět.

Pomstychtivé myšlenky mne zaneprázdnily natolik, že jsem při příjezdu před náš dům málem přejel souseda, vystupujícího z auta.

Ani jsem se neomluvil, neboť má fantazie pracovala na plné obrátky a vymykala se jakékoliv kontrole. V extázi vytvářela sekvence neuvěřitelně reálných obrazů, které zapla-vovaly mou mysl jako vodopád. Seděl jsem omámený v autě a představoval si tu zákeřnou vyděračku v nejnemožnějších pozicích a polohách, vystavenou mé pomstě… Nedokázal jsem "TO" už ovládnout. I když jsem v duchu ze všech sil křičel: "Ne! Ne! Už ne. Už nechci."

Ale má vlastní mysl mi už dávno nepatřila. Ovládl ji démon. Před očima vyvstávaly čím dál bizarnější Zuzaniny obrazy, kterých jsem se už doopravdy začínal bát. Jako by mne uhranula. Brala na sebe nejrůznější podoby a s pohledem ukrytým za tmavými brýlemi určitě usilovala o mou duši. Přísně na mne dohlížela, cosi nesrozumitelného mumlala a mířila na mé čelo podivnou černou rákoskou. To je jistě woodoo, vyděsil jsem se.

Prosil jsem a sliboval, že budu ve všem poslouchat. Že spolu budeme vycházet tak, jak ona si přeje, Že svou duši odevzdávám do její moci…

Proboha, co se to se mnou děje, pro-blesklo mi hlavou v kratičké světlé chvilce. Že by mne ta ďáblice doopravdy očarovala?

Zřejmě pud sebezáchovy způsobil, že jsem proti té chiméře nečekaně vyrazil oběma rukama a zuřivě stiskl nenáviděné arogantní hrdlo, chráněné vysokým krčním korzetem. Ozval se příšerný jekot…

A já se vrátil do reálného světa. Mé ruce křečovitě svíraly tlačítko klaxonu, auto zběsile troubilo, lidé se vyděšeně otáčeli.

Tak! A už z těch bizarních myšlenek začínám doopravdy magořit. Musím si dát pauzu.

Zamkl jsem auto a vyrazil domů. K Jasmíně.


...::: Tip pro Vás: Roubík pro roztažení koutků :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...