Jasmína část 18. Autor: Ondřej

Hodnocení

Domů jsme dorazili před druhou hodinou a trezor byl samozřejmě stále zavřený. Zoufalá Jasmína se zamkla v koupelně s pevným předsevzetím, že odtamtud nevyleze dřív, než se jí podaří toho nevábného nákladu zbavit. Když jsem se na ni dobýval, tvrdila, že by někde něco mohla zamazat a ven ji nedostanu ani za nic. Po mém dalším naléhání sice dveře otevřela, ale seděla na sklopeném prkénku toalety jako hromádka neštěstí a statně odmítala mé návrhy, že pod ni něco podložím, může si jít sednout do křesla v hale a dívat se na televizi

"Ne! Ne a ne! Nepřesvědčuj mě! Budu tady čekat třeba do smrti, ale ven mne takhle zmazanou nedostaneš! A nekoukej tak na mě. Běž prýýýč!!!"

Uvařil jsem čaj, přinesl ho nešťastné vězenkyni do koupelny a když mne znovu vyhnala, odešel jsem držet stráž k nemilosrdné kasičce, která nám dnes způsobila tolik komplikací. V patnáct hodin to v ní jemně zabzučelo, cvaklo, já uchopil víko a to se bez odporu otevřelo. Ze sametového podkladu na mne šibalsky hleděly klíče od Jasmínina zabezpečení. Byli jsme zachráněni. Tedy, hlavně Jasmína. Na displeji svítil čas 07.00. V Kalifornii teď asi zrovna vstávají.

S klíči cinkajícími v ruce jsem vítězoslavně vstoupil do koupelny.

"Mám tě odemknout?" zeptal jsem se.

"Ne. Já sama. Nechci, abys mě takhle viděl. Dej to sem a běž."

Vyhnala mne z koupelny, zase zamkla dveře a za chvíli už jsem slyšel jen šumění nekonečně dlouhého sprchování. Když po více než půlhodině ustalo, Jasmína se vynořila ve svém starém froté županu, mokré vlasy měla omotané osuškou a ve tváři stále obtisknutý výraz hlubokého zoufalství.

"Máš to tam všechno nacpaný v igelitovým pytli. Běž to vyhodit do popelnice. Všechno. Já už to nechci ani vidět. Tu naši smlouvu vypovíme a budeme zase žít normálně."

Vlastně mne tímhle rozhodnutím nepřekvapila. Už od rána jsem tušil, že něco podobného hrozí a situace posledních hodin mé obavy jen posílila. Byl jsem smutný, že se má předtucha naplnila, cítil v sobě strašlivou prázdnotu a neurčitý žal. Ještě včera večer to vypadalo, že mé sny se staly skutečností. Že prožiji se svou ženou nekonečnou řadu vzrušujících dní, měsíců a roků… A najednou se všechno zhroutilo. Kasička jedna pitomá. Kdybych jen dával trochu větší pozor, vyčítal jsem si.

"Tak běž to vyhodit. Já to myslím úplně vážně," upomínala mne Jasmína smutným hlasem. "Já tě, Ondřeji, mám sice hrozně ráda, ale sám uznáš, že tohle po mně nemůžeš chtít. Úplně mne to znemožnilo. Přede mnou, před tebou, před všemi lidmi z práce… Běž ty věci vyhodit a necháme těch experimentů."

Ztěžka jsem se zvedl, v koupelně vyzvedl napěchovaný pytel a vypravil se k popelnicím. Otevřel jsem kontejner a s těžkým srdcem se chystal rozloučit s balíkem milovaných, i když posledními událostmi poskvrněných a zneuctěných součástí Jasmíniny garderoby. Mám, nemám, uvažoval jsem chvíli. Nakonec jsem víko zase zavřel a zamířil i s pytlem zpátky k domu. Schovám ho ve sklepě. A až budu sám doma, zkusím ty věci vyprat - alespoň mi na ty tři šťastné dny zbude vzpomínka.

Domů jsem se vrátil s provinilým pocitem a doufal, že Jasmína na mně nic nepozná. Nepoznala. Byl už zase zavřená v koupelně a když jsem se zajímal, co tam dělá, sdělila mi skrze dveře, že má hrozný strach, že to na ni znovu přijde a nestihne doběhnout na záchod. Takhle uplynulo celé odpoledne i večer. Na chvíli se vynořila, nervózně poseděla v křesle nebo na pohovce a po několika minutách znovu zamířila do bezpečí toalety. Začínalo být jasné, že po tom strašlivém zážitku trpí traumatem, které jsem sám pro sebe pojmenoval fekalofobií.

Zpočátku na mne její počínání působilo legračně, ale když se přiblížila desátá hodina večerní a problém neustával, začalo mne znepokojovat.

"A to jako pokaždé to…? Něco děláš?" zeptal jsem se, když se asi podvacáté vyplížila z koupelny a nervózně usedla vedle mne na pohovku.

"Co? To víš že ne. Jen jednou tak trochu. Jinak nic. Ale mám pokaždé děsný strach, že to bude doopravdy a že to zas nestihnu."

"A co budeš dělat v noci? To budeš každou čtvrthodinu vstávat a pro jistotu běhat na mísu?"

Neurčitě pokrčila rameny a žalostně na mne pohlédla. Vzpomněl jsem si, že ve skříni čeká na svou příležitost balík plenkových kalhotek a také ty vinylové ochranné kalhotky. Ale neodvažoval jsem se tohle řešení Jasmíně navrhnout. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, Jasmína se tvářila zoufale a soucit s ní mi nakonec dodal odvahy jí ten problematický návrh učinit.

Nadechla se, otevřela ústa… a přisvědčila: "Tak to přines. Asi to tak bude lepší."

...::: Tip pro Vás: Červené silikonové rty :::...
Sexshop Sexujte.cz

Zaobalil jsem Jasmínin líbezný rozkrok i hebounký baculatý zadeček do plenek, přetáhl přes ně růžové igelitové kalhotky a podal jí průhlednou noční košilku, aby si ji oblékla.

"Počkej," zarazila mne. "To by takhle bylo moc vidět. A já se za to stydím."

Odběhla ke skříni, vyndala z ní lososově růžové hedvábné pyžamo, rychle navlékla přes hlavu top a natáhla kalhotky.

Když hedvábí se šustěním klouzalo po igelitem obalených bocích, projela mými útrobami svíravá křeč touhy a smutku. Jak je okouzlující, lákavá i nedostupná zároveň… A jak by to mohlo být krásné, kdyby…

"Myslíš, že to je hodně znát?" ptala se a zkoumala při tom svůj obraz v zrcadle.

"Co znát?"

"No, že mám v kalhotkách plíny."

"Ale vždyť doma…" pokoušel jsem se odpovědět, ale samozřejmě mne vůbec nevnímala.

"Jo, je to vidět," konstatovala. "Radši si ten kabátek aspoň vytáhnu přes vrch."

Vyhrnula si horní díl pyžama, povytáhla kalhotky výš do pasu, několikrát dlaní poplácala naducané bříško a spustila šosy kabátku dolů. Znovu se prohlížela v zrcadle a zadumaně přejížděla dlaní po hladké látce, pod kterou bylo přece jen trošku znát její ochranné vybavení.

Zaplavila mne vlna závisti. Představil jsem si, jaké pocity teď asi uvnitř prožívá. Plenami vyvložkovaný rozkrok, utěsněný igelitovými kalhotkami, celé tělo zahalené v hedvábí, které hladí pokožku a zpočátku možná i trochu studí, dlaně přejíždějící po matně lesklé látce, pod kterou jde určitě zřetelně nahmatat tu nepoddajnou vinilovou folii…

Napadla mne úplně bláznivá myšlenka. A bezděčně jsem Jasmíně navrhl, že se ze solidarity můžu ustrojit stejně jako ona. Pohlédla na mne s nepředstíraným údivem.

"Cože?! Ty sis pořídil takovouhle výbavu taky pro sebe?"

"Ale kdepak," uklidňoval jsem ji. "Myslel jsem si, že abys mi půjčila něco svého…"

"Co? Půjčila? Ty ses' snad zbláznil!" vykřikla. "Přeci tady nebudeš chodit v dámským prádle jako nějaký úchyl! A… ani by ses do toho nevešel," dodala o poznání smířlivěji na vysvětlenou.

"No já jen myslel, že by ti to třeba pomohlo, kdybys v tom problému nebyla sama," zalhal jsem zrudlý hanbou.

"Tak to teda… nepomohlo! Dost na tom, že takhle musím kvůli tobě blbnout já, a ještě bych se měla dívat, jak se můj manžel producíruje po bytě v dámském prádle. Ne ne! To teda ne! To už by na mně toho fakt bylo moc najednou."

"Ale já myslel jen do postele. Jen na noc že bych se ustrojil do něčeho pěkného. Přes den ne," pokoušel jsem se uklidnit situaci a má duše plakala nad zmařenou příležitostí.

"Bóže," spráskla Jasmína ruce. "A nechtěl by sis' taky náhodou na noc obléct podprsenku, nasadit korzet a natáhnout punčochy. Myslím aby to bylo komplet, víš? To už asi ne, viď? To už by pro tebe tak pohodlné nebylo, že? Obzvlášť kdybych tě utáhla stejně důkladně, jako ty včera mě. Mlsně pozorovat cizí utrpení je bezpochyby zábavnější, že?"

Musel jsem si přiznat, že tahle představa mi nebyla až tak nepříjemná, jak si zřejmě myslela. Bylo to, pravda, trošku ujeté, ale… Jasmína náhle zmlkla a chvíli se na mne zkoumavě dívala. Až jsem dostal strach, že právě čte mé hříšné myšlenky.

Nebylo tomu tak. Opřela si ruce v bok, nadechla se. A zcela nečekaně udeřila z úplně jiného směru:

"Ondřeji! Doufám, žes' ty věci odpoledne opravdu vyhodil. Podívej se na mě. A nelži!"

"Já… jo," koktal jsem, jsa zaskočen tou nenadálou otázkou.

"Ondřeji! Podívej se mi do očí! Ondřeji! Jak to s tím bylo?! Přiznej se!"

Dostala mě. Tak jako ostatně vždycky. Přiznal jsem všechno podle pravdy, Jasmína se znovu nadechla a já očekával zákonitý výbuch hněvu.

Nedostavil se. Chladným a nezvykle panovačným hlasem mi oznámila, že když jsem byl k její zaneřáděné garderobě odpoledne tak ohleduplný, jistě ji teď rád přinesu ze sklepa a všechno ještě večer důkladně vyperu. Samozřejmě v ruce, protože v pračce by se to poškodilo.

"Když máš ty mé hadříky a krunýře v takové oblibě, jistě to pro tebe nebude žádný problém. Aspoň mi můžeš dokázat, jak moc mě máš rád. A doufám, že všechno vypereš velice pečlivě, aby tam nezůstala ani skvrnka. A musíš si doopravdy pospíšit, protože čím víc to zaschne, tím hůř se ti to bude prát. Vyprav se, prosím, okamžitě do sklepa a já ti zatím napustím vodu do vany."

...::: Tip pro Vás: Souprava pro bondáž Pink Passion Bondage Kit :::...
Sexshop Sexujte.cz