Jasmína část 17. Autor: Ondřej

Hodnocení

Jasmína nebyla Miladiným vysvětlením dvakrát nadšená.

"Ty vogo (jo, doopravdy řekla "Ty vogo"), dyť už tam toho čůrání musí bejt spousta nasáklýho. Vůbec to nemůžu kontrolovat. Co když se už to další nevsákne? Co když mi to poteče ven po stehnech? Ty igelitové nohavičky zas tak moc netěsněj - kontrolovala jsem si to. A večer jsem toho docela dost vypila.

Ondřeji! Já zůstanu doma! A budu tu kasičku hlídat jestli se náhodou neotevře. Aby se zase třeba sama nezamkla."

Chvíli trvalo, než jsem Jasmínu přesvědčil, aby si vzala další plíny, na ně jedny z těch igelitových kalhotek a navrch pro jistotu ještě ty bílé elastické stahovací kalhotky, které mi poprvé ukázala v sobotu, než jsme odcházeli na ples. Byla teď pochopitelně o něco baculatější v bocích a tak jí ty stahovačky celkem parádně stiskly a všechno pod sebou důkladně přitiskly k tělu. Pomohl jsem jí s oblékáním, naházel na sebe šaty, na holení jsem už ani nepomyslel a pádili jsme k autu.

Když jsem zastavil před Jasmíninou kanceláří, moc se k vystupování neměla.

"No tak, buď statečná," vybízel jsem ji.

"Když já… Ondřeji, pojď tam se mnou… Nebo mě rači zavez zpátky domů."

Nakonec vystoupila a opatrně cupitala ke vchodu. Trochu zeširoka, "jako by ho tam eště měla", jak říkají voplzláci.

Zamával jsem ji a vyrazil do firmy. Už to stejně nestihnu, pomyslel jsem si.

Na poradu jsem dorazil deset minut po půl deváté. Ale nebyl jsem sám, zpozdil se i ředitel. Takže to prošlo. Netrpělivě jsem čekal, až skončíme a budu moci Jasmíně zavolat odněkud ze soukromí. Dvakrát už mi volala, ale nemohl jsem telefon z pochopitelných důvodů zvednout.

Po desáté jsem se s ní konečně spojil a vypadalo to celkem nadějně. Sice si stěžovala, že po ní všichni divně koukaj, ale asi to bylo spíš jejím vlastním rozpoložením než tím, že by bylo něco podstatného vidět. Až snad na ta ňadra. Prsa měla, pravda, docela zřetelně větší než dřív. Ale co, mohlo se to svést na "push up" efekt - třeba… Utěšoval jsem ji i sebe a rozloučili jsme se.

Měl jsem spoustu práce, ale nedokázal se soustředit. Neustále jsem myslel na to, jak to asi Jasmína zvládá a přiznám se, že to nebyly jen obavy, ale také… No, řekněme po pravdě spíš PŘEDEVŠÍM vzrušující představy, že se v tom novém vybavení musí pohybovat mezi známými i cizími lidmi, že pod sukní je tak pěkně zabandážovaná, že... Těch vzrušujících představ bylo víc než obav a těšil jsem se jak malé dítě na vánoční stromek, až svou pročůranou sešněrovanou manželku zase uvidím a obejmu.

O půl jedné volala znovu. Byl jsem zrovna na obědě a tak vybíhám s pípajícím telefonem do vestibulu, abychom mohli mluvit soukromě. Než jsem stačil otevřít ústa, ozval se v telefonu usedavý pláč. Mezi vzlyky jsem vyrozuměl cosi o nestihnutí či co a dost mě to vyděsilo.

"Co se ti stalo, medvídku? Proč pláčeš? Kde jsi, odkud voláš?" sypal jsem do telefonu vyděšeně jednu otázku za druhou.

"Ze záchoda, vzlyk, tady, vzlyk, tady z práce. Ondřeji, přijeď pro mě, vzlyk."

"A co ti je? Co se stalo?"

"Já, já, behehe, bhéééé" zaplakalo to usedavě v telefonu.

"Jasmíno, tak co je? Co se ti stalo?"

"Já, Ondřeji, já sem to nestihla. Já jsem se to snažila udržet, ale nešlo to. Bhéé A všichni to vi - vzlyk - vi-dě- vzlyk vi-dě-líí. Bůůůůůů…"

"Co viděli? Ten korzet? Nebo plínky? Nebo co?"

"No viděli, no, jak mi to stékalo… Po noze… A šaty mám taky od toho celý zamazaný… To je hrůůůza. Bůůůůůůůůů…"

Došlo mi, co se asi stalo. Jasmína mezi tím nabrala dech a pokračovala:

"Asi to je tím, jak mám celý bříško pořád stlačený tím korzetem. Nebo možná ty jahody… Nebo jak jsem pořád nervózní, že to někdo pozná. Bůůů… Ondřeji, to je strašný. Já za to nemůžu. Já jsem se tam před všema … pokakala. Úplně přede všema. V kanceláři. Všichni to viděli. Já tu nemůžu už pracovat. Bůůů… A jak se mám takle špinavá dostat domů? Ondřeji, přijeď pro mě. Vem mi něco čistýho na sebe. Nějakou sukni nebo něco. A taky něco na utření - tady sou jen hadry na podlahu. Vem to všechno sebou a přijeď."

"Jo, jedu. A jak se k tobě dostanu? Na kterým záchodě sídlíš?"

"Tady, u nás na patře. Já se tu zamkla. Zaťukej. A pospěš si už. Bůůůůůů…"

Tak tohle je doopravdy zlatý hřeb. Rychle jsem se v práci omluvil, hup do auta, frr domů, cpu do tašky vše potřebné, ode dveří se ještě vracím zkontrolovat trezorek. Co kdyby? Dost by nám to pomohlo…

Ale kdepak. Víko drží a nechce povolit. Klíče nevydá, ani kdybych v téhle kritické situaci prosil nebo vyhrožoval nevím jak. Dívám se na hodinky a je už skoro čtvrt na dvě. Bože, to to letí. Musím Jasmíně z auta zavolat. Že už jedu. Že už ji vysvobodím.

Jasmínin telefon vyzvání, ale nikdo ho nezvedá. Zkouším to znovu - nic. Začínám propadat panice. Co jen s ní může být? Vždyť má telefon určitě u sebe… Á, už volá zpátky.

"Promiň Ondřeji, já nevěděla, že jsi to ty. Mně sem furt někdo volá - asi aby se mi posmívali, tak to pro jistotu neberu. A kde vězíííš?? Já už to tu nevydržím," dodala plačtivě.

Na recepci mne naštěstí znali. Proplul jsem k výtahu bez vysvětlování a vyhnul se tak prohlídce zavazadel, která by byla dozajista doprovázena přinejmenším tázavými pohledy. Vyjel jsem o patro výš a opatrně sestupoval po schodech v naději, že nepotkám nikoho známého. Bylo nepochybné, že zpráva o Jasmínině hygienickém maléru se už rozšířila po celém patře rychlostí stepního požáru a dozajista bych nebyl ušetřen trapných projevů účasti nebo zlomyslných otázek.

Štěstí mi přálo. Chodba byla prázdná a já mohl začít hledat ty správné dveře. Našel jsem je poměrně rychle, rozhlédl se a opatrně zaklepal.

"Jasmíno, to jsem já, otevři."

...::: Tip pro Vás: Přísavky na bradavky Fifty Shades of Grey - Nothing but Sensation :::...
Sexshop Sexujte.cz

Chvíli se nedělo nic, potom v zámku cvaklo a dveře se pootevřely. Uplakaná Jasmína se šminkami rozmazanými po tváři vyhlédla úzkou štěrbinou ven, vysunula ruku a zašeptala:

"Dej mi to, rychle, ať nás někdo neuvidí."

"A nechceš nějak pomoct?" nabízel jsem se.

Zakroutila hlavou, uchopila obě tašky a potichu špitla:

"Já se hrozně stydím. Udělám si to sama. Ale počkej tu na mě."

Zaklapla dveře, zamkla a já zůstal stát na chodbě sám. Opřel jsem se o zeď a představoval si, jak teď asi Jasmína zápasí se svým problémem. Musí to pro ni být dost obtížné. Korzet jí určitě brání v ohýbání, přes velká ňadra tam dolů pořádně nevidí… Ale asi nezbývá, než ji jen litovat. Chápal jsem, že nechce, abych ji v tak choulostivé situaci viděl.

Minuty pomalu ubíhaly a já se právě chystal zaklepat a zeptat se, zda přece jen nemohu s něčím pomoci, když se otevřely dveře na vzdálenějším konci chodby, z nich vyšla vysoká žena a zamířila ke mně. Proti sluncem prozářenému pozadí jsem rozeznával jen siluetu, takže jsem nedokázal odhadnout, zda se známe, zda jsme se už někdy viděli. V prvním okamžiku jsem chtěl zmizet zpátky na schodiště, ale v obavě, že na sebe zbytečně upozorním, jsem nakonec statečně setrval na stráži před dámskou toaletou.

Žena doklapala na vysokých podpatcích ke mně a já si oddechl, že to není nikdo známý. Byla to pěstěná rusovláska ve středních létech, usmála se na mne širokými ústy, pozdravila a zeptala se:

"Hledáte někoho?"

Zíral jsem na ni a nedokázal vzrušením odpovědět. Nezpůsobil to ani tak smyslný úsměv širokých úst, ani perfektní postava s mohutnými ňadry, štíhlým pasem a kyprými boky. To všechno bylo samozřejmě přitažlivé, ale do transu mne přiváděl teprve obal toho dokonalého těla. Oblečení, které měla na sobě, či spíše jeho barevné ladění. Třpytivě bílá blůzička a purpurová sukně z matně lesklé prošívané látky, doplněná krátkou vestičkou ze stejného materiálu. Její nohy těsně obepínaly bílé lakové kozačky na tlusté podešvi, které sahaly vysoko nad kolena. Bože, to je kombinace. Nikdy před tím mne nenapadlo že tyhle dvě barvy - bílá s purpurovou - mne dokážou takhle postavit do pozoru. Že jsou pro mne tak přitažlivé. Tedy, alespoň pokud v nich je umístěn tak lákavý obsah. Okamžitě jsem si umínil, že musím pro Jasmínu obstarat podobný model.

"Tak pane, hledáte někoho?" zopakovala se stopou netrpělivosti a možná i podezření.

"Ne ne, děkuju. Jen tady čekám na… Na jednu známou. Na chvíli si ještě odskočila," pokynul jsem diskrétně ke dveřím toalety a začervenal se.

"Aha," usmála se koketně. "Tak hezký den." A nesla se na svých dlouhých bílých nohách k výtahu. Hleděl jsem za ní, hltal tu krásu vyvalenýma očima a doufal, že výtah bude někde daleko a hodně dlouho nepřijede. Mé zklamání, když bez povšimnutí minula dveře výtahu a začala sestupovat po schodech, zmenšila jen tím, že se na chvíli zastavila, mnohoslibně se na mne usmála a zlehka mi zamávala rukou. Pokynul jsem jí a pomyslel si, že to byl možná jen přelud. Nádherný lákavý přelud.

Dveře toalety se vzápětí pootevřely a Jasmína zašeptala:

"Byl tu někdo? Slyšela jsem, že s někým mluvíš."

"To nic, už je pryč," uklidňoval jsem ji. "Už jsi hotová?"

"Skoro, jen to tady sesbírám a sbalím."

Přibouchla dveře, už ani nezamykala a já se musím přiznat, že mé další myšlenky patřily více té rusovlasé krasavici nežli mé nebohé pokakané manželce. Když se Jasmína po další minutě opatrně vynořila ze dveří toalety, chtěl jsem ji na znamení pokání alespoň políbit, ale odstrčila mne, vrazila mi do rukou tašky, chytla mne za paži a mlčky táhla k výtahu.

"Nešahej na mě, nedotýkej se mě, já se strašně stydím. To je hrozný, Ondřeji," špitala s pláčem na krajíčku, zatímco jsme čekali, až přijede výtah.

Protože Jasmína odmítla projít přes recepci, sjeli jsme výtahem až do suterénu a odtud unikli z budovy postranním vchodem. Oklikou jsme se dostali k autu, rychle nasedli a zamířili k domovu. Jasmína mlčela, nervózně se rozhlížela kolem a teprve po drahné chvíli se mne otázala, zda to není cítit.

"Co jako? Jo, tamto. Ani ne," zalhal jsem, protože trošku cosi neobvyklého z ní cítit bylo.

"Aspoň že tak," ulevila si a upřeně hleděla na cestu.

"Ondřeji, zlobíš se na mně?" otázala se po chvíli ticha. "Já za to fakt nemůžu. To se nedalo… Ježíš, to je ostuda. Co když se o tom bude povídat po celým městě? To abychom se odstěhovali. Já se teď budu stydět někoho známého potkat."

"Ale prosímtě…"

"Jo a jo. A ty seš tím taky dost vinen. Odstěhujeme se a basta. Kdybys nezavíral ty klíče do toho trezoru… Myslíš, že se to otevře? Ježíš, Ondřeji, co když se to neotevře? Přeci takhle nemůžu vydržet celý týden. Nebo dokonce letět do Ameriky. Ondřeji, co s tím budem dělat? Nešlo by ten pás cudnosti přece jen nějak odstranit tady u nás? Přemejšlej, snaž se!"

"Neboj. Určitě se to otevře. Možná až přijedem domů, tak už to bude otevřený. A můžu tě uvolnit, abys…"

...::: Tip pro Vás: Mystim venušiny kuličky Jane Wonda :::...
Sexshop Sexujte.cz