Bound Gods
Everything Butt
Divine Bitches
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

FREHEBOR Co.

Autor: neznámý

Hodnocení

1234567

Jmenuji se Kateřina. Kateřina Procházková. Celý život kvůli tomu jménu trpím. Vždycky jsem pro všechny byla jenom Káča. Kačena. Je mi čtyřicet pryč a mám dvě velké děti. Pracuji jako úřednice v bance. Můj manžel zastává vysoké postavení v jedné velké firmě. Domů chodí pozdě a velmi unavený. Veškerá starost o rodinu spočívá na mých bedrech. Nikdy jsem neměla milence ani důvěrnou přítelkyni, s kterou bych si svěřovala intimnosti.

Není na mně vůbec nic zvláštního.

Snad jen to, že do dnešního dne jsem o sobě mnoho věcí nevěděla. Ale na tom vlastně také není nic neobvyklého. Takových, kteří neznají sami sebe, je spousta.

Od té doby, kdy syn odešel na kolej a dcera do internátu, jsou moje večery neutěšené a osamělé. Napadlo mě, že bych mohla občas někomu pohlídat dítě. Dala jsem si do místních novin inzerát. Odpovědi jsem si nechala zaslat do redakce, protože jsem si nepřála, aby se o této mojí aktivitě dověděl manžel. Nechtělo se mi poslouchat přednášky o tom, jak něco takového nemám zapotřebí. Vůbec mi nešlo o peníze.

Na můj inzerát přišla kupodivu pouze jediná odpověď. Příliš zaměstnaná redaktorka mi ji podala přes stůl v zalepené obálce. Nechala jsem inzerát opakovat a obálku jsem si v kabelce odnesla domů. Byla v ní bílá kartička formátu A6. V pravém rohu zlatě vyražená adresa nějaké firmy FREHEBOR Co. Uprostřed úhledným, energickým písmem ručně připsáno: "Dostavte se laskavě 24. 9. v 16.30 hod." Nad drobně vytištěným jménem rozmáchlý podpis. Vanesa Black. Hm, jedna z prvních odvážlivkyň, která využila možnosti nepřechylovat příjmení. Na kartičce jsem ale ke svému překvapení nenašla žádné telefonní číslo.

Dvacátého čtvrtého září jsem si po dohodě s kolegyní odskočila z práce a dostavila se na adresu z kartičky. Paní Black mě zřejmě chce nejdřív poznat, než mi svěří svoje dítě nebo děti. Sídlo firmy FREHEBOR Co. jsem našla v jedné budově v centru města. Kromě ní tu měla pronajaté kanceláře i nějaká reklamní agentura a dva notáři. Prostory patřící firmě FREHEBOR Co. byly moderně a nákladně zařízené. Ze zvědavosti jsem se snažila zjistit, čím se vlastně FREHEBOR Co. zabývá, ale nic z vybavení ani dekorace kanceláří to neprozrazovalo. Za tmavým stolkem seděla mladá žena. Dívka. Velmi hezká. Blonďaté vlasy zastřižené do mikáda, modré oči, drobná ústa prokreslená světloučkou rtěnkou.

"Dobrý den. Jsem Kateřina Procházková. Dostala jsem odpověď na inzerát..." Vylovila jsem kabelky kartičku a položila ji na stůl před dívku.

Rtíky zvlnil roztomilý, úslužný úsměv.

"Madame vás už čeká, paní Procházková. Pojďte za mnou."

Madame...?

Vstala ze židle. Štíhlá jako proutek, v mladistvém kostýmku, na vysokých podpatcích. Ach to mládí! Uprostřed hrudi trochu zazlobila malinká jehlička. Letmý smutek nad tím, co odnesla voda. Někdy si připadám unavená, jako bych už žila sto let.

Otevřela dveře do druhé místnosti a poodstoupila stranou, abych mohla vejít. Ocitla jsem se na perském koberci. Dveře za mnou se tiše zavřely. Paní Black se zvedla zpoza stolu a vyšla mi vstříc.

"Vítám vás!"

Příjemný altový hlas. Krátce, ale pevně mi stiskla ruku.

Výstižné příjmení! Vanesa Black byla skutečně in black. Černé, asymetricky řešené šaty s úzkou sukní nad kolena jí dokonale padly. Vyšší než já. Zvlněné kaštanové vlasy upravené do účesu připomínajícího padesátá léta. Kultivované, pohledné rysy ve tváři, nezvykle světlá pleť. Smaragdově zelené oči, decentní rtěnka. Neodhadnutelný věk od třiceti výše. Hm, dáma. Madame.

Pokynula k moderním křesílkům. Kombinace lesklého chrómu a černé kůže. "Prosím, posaďte se." Ovanula mě zvláštní, těžká vůně. V parfémech se příliš nevyznám, ale tohle vonělo hodně draze. Cítila jsem se trochu stísněně; podobně jako v každé nóbl společnosti, do které mě dotáhne manžel. ,Ale tady jsem kvůli dětem,' opakovala jsem si, abych se uklidnila.

Usedla naproti mě k malému skleněnému stolku, ve tváři úsměv připomínající nacvičený úsměv dealera. Pokusila jsem se ho opětovat, abych na ni udělala příznivý dojem.

"Ráda bych vám položila pár otázek."

"Ale jistě, proto jsem přišla..."

S konstantním úsměvem na rtech otevřela vínově červené sametové desky, ležící na stolku. Jméno, příjmení, datum narození, bydliště... Elegantním perem začala vyplňovat blanket, ležící uvnitř desek. To se mi zdálo trochu zvláštní, ale nakonec, svěří mi svoje děti a má právo mít tohle všechno zapsané. Zajímalo ji, kde pracuji a jakou mám zdravotní pojišťovnu.

Potom ale začala klást otázky neočekávané, řekla bych až podivné:

Kolik máte dětí a jak jsou staré? Kolik času strávíte s manželem? Pracuje často do noci? Když jste byla malá, který z vašich rodičů měl u vás větší autoritu, otec nebo matka?

Upírala na mě zelené oči, a já z nevysvětlitelného důvodu odpovídala, ačkoliv jsem si v duchu říkala, že takové otázky už snad s hlídáním dětí nemají nic společného...

Jenže potom přišly dotazy skutečně už velmi neobvyklé. Dotýkaly se mého intimního života. ,Tak do toho jí ale vážně nic není!' pomyslela jsem si. Dívala se mi do očí. V tom pohledu bylo něco pánovitého. Než jsem se nadála, slyšela jsem samu sebe, jak poslušně odpovídám na všechny dotěrné otázky. A tak se jakási Vanesa Black dověděla věci, které bych nikdy nikomu nesvěřila.

Kancelář jsem opustila jako v transu. Teprve za vstupními dveřmi jsem se překvapeně oklepala a zrekapitulovala si v hlavě závěr našeho rozhovoru. Dala mi podepsat blanket, který průběžně vyplňovala, na důkaz, že údaje v něm uvedené jsou pravdivé. Potom mi řekla, abych přišla na zkušební návštěvu ve čtvrtek v osm hodin večer. Podala mi vizitku se soukromou adresou.

Uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, kolik má dětí a jak jsou staré. Už jsem se ale nechtěla vracet . Spěchala jsem do práce.

~

Dnes je dvacátého sedmého září. Vybavila jsem se svojí oblíbenou pohádkovou knížkou a taxíkem jsem se nechala zavézt do Luční 1. Mírně jsem znejistěla, když vůz dospěl na konec vilové zástavby na okraji města a tmou pokračoval dál do míst, kam už nevedlo ani městské osvětlení. Kose jsem pohlédla na staršího, prošedivělého řidiče a přiškrceně pípla:

"Jedeme dobře?"

"Spolehněte se," prohodil sebejistě.

Jeli jsme dobře. Silnice se stáčela doprava za příměstský lesík. Hned za zatáčkou jsem spatřila ten zámeček. Stojí tam odjakživa a dlouhé roky se jen rozpadal a rozpadal v péči zemědělského družstva. Na nádvoří korodovaly zbytky nějakých strojů, omítka mokvala, opukávala a odhalovala na zdech budovy cihlové a kamenné rány. Necitlivě přistavěné křídlo hyzdilo souměrně krásný barokní půdorys.

Dorazili jsme na místo. Proměna mě přímo šokovala. Nebyla jsem tu roky. Taxík odjel a já stojím před úchvatnými barokními dveřmi, kam jsem došla po chodníčku středem anglického trávníku, aniž bych vrazila do nějakého rozpadlého zemědělského stroje... Zámeček je dokonale zrestaurován, ohyzdná přístavba odstraněna, hospodářský dvůr přetvořen v úhledný park.

Otevřela mi mladá žena. Blonďatá dívka z kanceláře ve městě. Útlé tílko v krátkých přiléhavých šatičkách. Minisukně sotva zakrývá zadek.

"Dobrý večer. Měla jsem dnes přijít."

Usměje se tak mile, až se mi zatetelí srdce. Dnes večer má výraznější rtěnku a nápadně nalíčené oči.

"Dobrý večer, paní Procházková. Pojďte prosím za mnou."

Vysoké podpatky prodlužují její hezké nohy. Boky se ladně houpou sem tam, sem tam.

Kráčíme po drahém vzorovaném koberci překvapivě moderně zařízeným interiérem. Velký sál má v čelní stěně čtyři okna, leštěnou parketovou podlahu a téměř žádný nábytek. Prostoru vévodí obrovská sedací souprava uprostřed.

Uvědomím si, že jsem osaměla. Za dívkou se tiše zavřely dvoukřídlé dveře. Ta místnost je zvláštní. Charakteristické štukování a malá okna s šesti tabulkami prozrazují její barokní dispozice. Sedací souprava složená z měkkých sametových polštářů je však moderní, stejně jako stolek s vázou, ve které vězí pár štíhlých zavřených růží. Moji pozornost ale okamžitě přitáhlo něco úplně jiného. Fotografie. Velké reprodukce rozmístěné na stěnách a dokonale nasvícené.

Ty fotografie...

"Jsem ráda, že jste přišla."

Příjemný altový hlas. Ani jsem nepostřehla, odkud se Vanesa Black vynořila. Najednou stojí vedle mne. Impozantní! Černé večerní šaty bez ramínek těsně obepínají dokonale tvarovanou postavu. Z živůtku kypí nepřehlédnutelné oblouky ňader, hustá kaštanová hříva volně padá na ramena. Jako opar ji doprovází omamná vůně.

Hm, to vypadá nejmíň na ples v opeře.

Ve své obyčejné hnědé sukni do půli lýtek a béžovém svetříku si najednou připadám jako popelka. Ale co, jdu přeci hlídat děti. Kde vlastně jsou? Doufám, že s nimi nebudu muset trávit večer v této místnosti, protože ty fotografie...

"Udělejte si pohodlí!"

Sedám si na pohovku, madame Black do křesla naproti mě. Přelétne mě pohledem a s profesionálním úsměvem řekne: "Nemusíte být nervózní. Kdykoli budete moci odejít, záleží to jen na vás. Nic se nebude dít proti vaší vůli."

"Ale..."

"Vím, že máte spoustu otázek. Ještě bude vhodná chvíle, abychom je spolu probraly. Teď je ale čas začít. Prozatím si zapamatujte: Bude-li se vám zdát situace opravdu neúnosná, stačí říct ,Dost'. Naším cílem není utrpení. Naším cílem je prolomit jednotvárnost a zaplašit nudu. Přesto se ale dobře rozmyslete dřív, než to slůvko opravdu použijete."

V hlavě se rodí divné podezření.

"A děti...?" vykoktám.

"Všechno, paní Procházková. Všechno, ale děti ne. Takové služby neposkytujeme," odpoví Vanesa Black. S neměnným úsměvem se zvedá. Opět mě zasáhne vlna smyslné vůně. Jakoby mi na okamžik zatemnila mozek. Její sdělení se v něm převaluje, aniž bylo pochopeno.

"Ale... to je nějaký omyl!"

Když konečně protlačím ten výkřik sevřeným hrdlem, zazní do prázdna. Jsem sama a v místnosti se setmělo. Jen fotografie na stěnách díky bodovému osvětlení vystupují z temnoty. Ty fotografie... Ty fotografie jsou neobvyklé. Choulostivé. Nestydaté. Pobuřující. Urážlivé. Odsouzeníhodné. Doslova mě přikovaly k pohovce. Někde v hloubi vědomí zní poplašný signál a vybízí k okamžitému úniku. Já se ale nemohu pohnout. Zírám na stěny jako hypnotizovaná.

Ty fotografie jsou fascinující. Vtírají se do podvědomí. Erotické. Vzrušující. Dráždivé...

Poplašný signál dolehl k uchu jasného vědomí. Co to tady dělám? Zabořená do polštářů, místo kolen sulc, dlaně zpocené, rychlý dech. Křečovitě popadnu kabelku s pohádkovou knížkou a přitisknu si ji do klína. Musím to překonat! Copak jsem se zbláznila? Evidentně došlo k omylu. V redakci mi vydali odpověď na nějaký jiný inzerát. Na nějaký pochybný inzerát.

S vypětím sil vstávám. Krev se nahromadila v podbřišku a pulzuje. Proboha! Potmě otvírám dvoukřídlé dveře. Překročím práh a vstoupím do světla. Na chodbě zámečku je ticho. Nikde nikdo. Přidávám do kroku. Barokní brána za mnou zaklapla. S úlevou se nadechnu svěžího vzduchu a lovím z kabelky mobil.

Světla na příjezdové cestě se objevila překvapivě brzy. Uklidním se, když na střeše vozu rozeznám žlutě svítící tabulku s nápisem TAXI. Řidič zastavuje těsně před špičkami mých chodidel.

"Dozadu, prosím!" ozve se nevrle.

"A-ano, promiňte," vykoktám a zabouchnu přední dveře. Vsoukám se na zadní sedadlo. Ještě ani pořádně nesedím a auto vyráží vpřed. Prudce. Zrychlení mnou mrští na opěradlo a... a já zjišťuji, že taxikář už jednoho pasažéra má.

Dívku. Blonďaté mikádo. Sedí vedle mne, minisukně už snad ani kratší být nemůže, holá štíhlá stehna, kolena u sebe. Kde se vzala v taxíku, který jsem si zavolala z města? Dívá se upřeně na řidičova záda a nevšímá si mě. Neblahé tušení mi svírá žaludek.

Přesto se přinutím lhostejným hlasem nadiktovat adresu.

Nejedeme do města...

Tušení přerůstá v jistotu. Tohle není normální taxík! Dívka velmi příjemně voní. Ve tváři má strnulý výraz.

Odhodlám se a pevně prohlásím: "Zastavte, chci si vystoupit."

"Sklapni!" Ledové štěknutí zpředu. "Nikdo ti nedovolil promluvit!"

Znehybním leknutím.

"To bylo první provinění. Broskvičko, počítej jí to."

"Ano, Pane. První provinění."

Těžko říct, jestli mě šokovala víc řidičova slova, nebo dívčina odpověď. S tímhle nechci mít nic společného!

"Tak co, Káčo, líbilo se ti v galerii?" Tlumený mužský hlas z předního sedadla taxíku zní škodolibě. "Neumíš odpovědět?!"

Na jedné zvětšenině byla blondýnka s mikádem. Poznala jsem ji, přestože měla šátek přes oči. Bez šatů. Přivázaná na jakési žebřině. Ruce nad hlavou, nohy roztažené, kotníky a zápěstí omotané řemínky. Napjatá jako na středověkém mučícím nástroji. Malá vzpřímená prsa, ústa pootevřená, v obličeji výraz slasti. Z rozkroku jí trčel podivný předmět. Vypadalo to, jako by jí někdo do lůna vsunul rukojeť bičíku...

Na arogantní oslovení nemusím odpovídat.

"A -... Ne!!" mektám pohoršeně.

Proč?! Proč reaguji, když...

Krátce se zasměje.

"Sukni dolů!"

"Co-cože?" vykoktám nevěřícně, když pochopím, že ten příkaz patří mně. Pohled se stáčí ke dveřím. Za bočním okénkem ubíhá tma poměrně velkou rychlostí. Vystupovat není radno.

"Nejenže koktáš, jsi snad i hluchá, ty huso?! Pohni zadkem a stáhni si sukni!"

To neudělám!

Zírám na tmavý obrys jeho těla. Hovoří s tváří obrácenou kupředu, zaujatý řízením. Vůbec nemám představu, jak ten muž vypadá. Hlas zní pánovitě, tvrdě. Je v něm něco přitažlivého.

Uvolním zapínání a hrnu sukni dolů přes boky. Končí na podlážce. Svaly prostoupila třesavka. Co to tady dělám? Je mi čtyřicet pryč. Mám dvě velké děti a solidního, jen trochu moc zaměstnaného manžela. Sedím ve spodních kalhotkách na mikroplyšové sedačce. S cizím chlapem a cizí dívkou v autě. Břichem se přelévají vlny horka...

"Broskvičko, přesvědč se, jestli mluvila pravdu."

Než stačím jakkoli zasáhnout, sáhne mi mezi nohy.

"Mokrá, pane."

Její dotek má sílu elektrického šoku. Tělo jiskří. Ježíšikriste, ta hanba!

"Lhala jsi, Kačeno! Další provinění. Broskvičko?"

"Druhé provinění, Pane."

Horká krev se řítí cévami. Rudnu až za ušima. Spodní díl kalhotek nasákl dalším přívalem vlhka. Tchýně k nám jednou vtrhla do bytu asi v jedenáct večer a přistihla nás s manželem "in flagranti". Pohoršeně řekla, že v našem věku už to slušní lidé nedělají...

"Takže znovu, huso hloupá. Líbilo se ti v galerii?"

Ne. Ne!

"Ano," hlesnu.

"Ano - co?"

"Ano, ...Pane..."

"Ano Pane - co?"

"Ano, Pane... líbilo se mi v galerii!" vyhrknu už skoro plačky.

Tichý smích. "Dobře. Než dorazíme na místo, bude z tebe ještě hodná holka."

Umírám studem. "Kam jedeme?" pípnu vyděšeně.

"Kdo ti dovolil mluvit, Náno pitomá?" Ledová sprcha. "Broskvičko?"

"Třetí provinění, Pane."

Žaludek se mi svírá. Krev tepe v podbřišku.

"Hezky nám to narůstá," mumlá pobaveně. "Těšíš se, Broskvičko?"

"Ano, Pane. Těším se."

Znovu škodolibý smích. Chci pryč. Chci být doma ve svém obýváku. V bezpečí. Chci si sáhnout mezi nohy a utišit vzrušení. Zase bude dobře. Ještě to s manželem děláme, ale ne často. Většinou musím svůj problém potají vyřešit sama.

"Výborně! Rád bych věděl, na co se mohu těšit já. Do naha. Obě!"

Protijedoucí vůz osvětlí vnitřek vozu. V záblesku zahlédnu mužské oči ve zpětném zrcátku. Letmo, potměšile vzhlédly k zadním sedadlům. Nebudu se tady svlékat do naha! Je mi čtyřicet pryč... mám dvě velké děti... jsem slušná ženská, já...

"Tak sebou hněte, kozy! Jak dlouho budu čekat?"

Broskvička sedí vedle mne, jak ji pánbůh stvořil. Mladé tělo se v šeru matně leskne a dráždivě voní. Malá ňadra, ploché bříško, vyholené pohlaví.

"To je věčnost! Už jste hotové?"

"Ano, Pane. Jsme hotové."

"Obě?"

Sedím vedle Broskvičky, jak mě pánbůh stvořil. Celá se třesu a dech mi vázne v prsou. Musela jsem se zbláznit. Někdo mi vypudil mozek z hlavy. Auto se řítí noční krajinou, muž za volantem si zapaluje cigaretu.

"Ano, Pane. Obě jsme hotové."

Spokojený smích. "Prima. Kačeno - ruce za záda! Narovnej se. Bradu nahoru. Kolena od sebe. Broskvičko, zkontroluj ji!"

Dívka mi tlačí bradu ještě výš, ramena přitiskne do opěradla, rukama mě uchopí za kolena a oddálí je od sebe. Prsa se zvedla, bradavky ztuhly. Pohlaví se nalévá, klitoris stojí v pozoru, touží po dráždění. Ruce mám za zády.

"V pořádku, Pane," oznámí Broskvička.

"Jak vypadá?"

Ach bože, ještěže mě nevidí! Ještěže mě takhle nikdo nevidí... jen Broskvička mě vidí.

"Dobře, Pane. Na to, kolik jí je, vypadá dobře, Pane."

"Fajn, o to to bude zajímavější. Co prsa?"

Broskvička se jich dotýká. Bere je do dlaně, potěžkává. "Středně velká, pane." Palcem objíždí dvorec. Tají se mi dech.

"Co bradavky?"

"Celkem malé, Pane."

"Hmmm..., pomoz jim!"

Měla bych to zarazit! Musím něco udělat! Já... musím... měla bych... Ach! Jemné prstíky žmoulají a popotahují bradavku. Nejdřív jednu, potom druhou. Zavírám oči. Dech se krátí.

"Už je to?"

"Ano, už je to, Pane. Už je má větší."

"Dobře. Teď se podívej dolů. Jakou ji má?"

Panebože! Ježíšikriste! Už sotva popadám dech. Hořím! Broskvička se sklání. Mikádo se mi lehce otře o prsa. Odhrne chloupky ohanbí. Ježíši...! Broskvička voní.

"Jako mívají hodně dospělé ženy, Pane," zjišťuje.

V břiše mi cuká.

"Co to znamená?"

"Odkrytou. Jako otevřenou mušli, Pane."

"Hmmm... Je hezká? Líbí se ti?"

"Ano, Pane. Líbí se mi."

Umřu!!!!

"Je připravená?"

Hebký prstík projede středem otevřené mušle... Ach! Ach! Ach! Nekontrolované zaskučení vyrazí z mého hrdla. "Ano, Pane. Je připravená. Hodně připravená." Zachichotá se.

"Tak od ní vypadni! Padej!"

Broskvička okamžitě poslechne. Po jejím prstíku mi v klíně zůstává neodolatelná touha. Škubnu sebou, když se ozve přísné štěknutí: "Kačeno, drž pozici! Vidím tě!" Bradu vzhůru, ramena dozadu, ruce za zády, kolena od sebe... Ach, kolena hodně od sebe... Kolena co nejvíc od sebe... Zahlédnu oči ve zpětném zrcátku. V šeru se nedá rozeznat jejich barva. "Zatím sis vedla dobře, Broskvičko!" hlas si pohrává se slovy, převaluje je na jazyku s jakousi škodolibostí. "Můžeš se za odměnu pomazlit se svojí broskvičkou, ...Broskvičko!" Pobavený smích a strohý příkaz: "Začni!"

"Ano, Pane. Děkuji, Pane!"

Neodvažuji se pohnout hlavou, ale stočím oči co nejvíc doleva. Dívčí ručka vklouzla mezi stehna. Broskvička se sesunula do pohodlnější polohy. Spokojeně vrní. Koutkem oka ji sleduji. Dlaň opřená o stydkou kost, prsty se pohybují tam a zpět po hladké mušličce, prostředníček se noří do štěrbiny. Tam a zpět. Tam a zpět... Broskvička přede. Vzdychá. Trpím.

"Drž pozici!"


...::: Tip pro Vás: Bondážní lano - 3 m :::...
Sexshop Sexujte.cz


Leknu se. Držím pozici. Broskvička vzdychá.

"Tak se pochlub, Kačeno. Který obrázek se ti nejvíc líbil?" Žhavý konec cigarety bliká. V šeru kreslí červené cestičky. Od volantu k ústům. Ruka mezi dívčími stehny se pohybuje rychleji a rytmičtěji.

"Já... nevím..." vymáčknu ze sebe. Zajíkám se. Dech vázne.

"Nezdržuj! No tak to vysyp! Okamžitě! Dělej!"

"Víc... bylo jich víc!" vyhrknu.

"Hleďme," zasměje se. "Panička se nám rozpovídala... Tak pokračuj, co na nich bylo?" Dívčina zvedá koleno a zapírá pravou nohu o opěradlo prázdné přední sedačky. Broskviččina broskvička se rozloupla. Prsty intenzivně mnou pecičku uprostřed. Z hrudi vycházejí procítěné vzdechy. Levá ruka svírá a mačká malé ňadro.

"Ona..." vzlyknu. Klitoris překrvením až bolí. Bořím se spodkem pánve do sedačky. Houpání vozu mě dráždí. "Byla... na nich... Broskvička, Pane!" zasténám přerývaně.

"Hmmm... Broskvička. A copak na ní bylo tak zvláštního?"

Dívka vedle mne vydává hlasité steny a zmítá sebou. "Už budu!" zaúpí náhle. "Můžu, Pane?"

"Ne! Přestaň!"

Ruka mezi stehny poslušně znehybní, ale tělo se celé třese. "Prosím, Pane! Dovol mi to!" vyrazí žalostně.

"Řekl jsem ne! Dovolil jsem ti mazlit se s broskvičkou. O prsou nebyla řeč. Neposlechla jsi. Na pozici!"

Dívka si toporně sedá. Bradu vzhůru, ruce dozadu. Rameny jí občas škubne. Kolena od sebe, otevřená broskvička se leskne. Trpí.

Trpím.

Tisknu se k sedačce, pohupování vozu mě dráždí...

"Neslyším tě, Kačeno! Pokračuj!"

Sotva už dokážu mluvit. "Ona měla... měla v sobě..." blekotám, "já nevím. Nějaký bičík."

"Haha! Důtky, ty huso!" Chechtá se. "Taky by se ti to líbilo? Broskvička má ráda oba konce - jeden do sebe, druhým přes zadek. Je to tak, Broskvičko?"

"Ano, Pane," hlesne.

Tlumiče přenášejí nerovnosti vozovky. Sedačka se houpe. Tělo pracuje. "Neodpověděla jsi, Kačeno! Líbilo by se ti to?" Budu mít orgasmus. Ještě chvilku... "Ano, líbilo! Líbilo by se mi to, Pane!!!" Ach, ještě kousíček... Městské osvětlení, dlažební kostky. Ano, ano! Už to brzy bude!

Brzdy. Stojíme.

Ne! To ne!

Otvírají se dveře, nastupuje madame. Vanesa Black. Černé večerní šaty. Dokonalý make-up. Oblak výrazné vůně. Chce se mi brečet.

"Nestydy!" pronese směrem k nám pohrdavě. "Oblečte se. A hned!"

Propadám se hanbou.

Zavázali mi oči. Ještě chvíli jedeme, pak znovu zastavujeme. "Vylez ven!" Poslepu tápu. Začínám mít strach. Něčí ruka mi pevně svírá nadloktí. Klopýtám, zakopávám o schody. Ráda bych se zeptala, kam jdeme, ale bojím se čtvrtého provinění. Zbláznila jsem se.

Co bude dál?

Ach bože, do čeho jsem se to namočila? Jak k tomu vůbec došlo? Proč si to všechno nechám líbit? Je mi čtyřicet pryč... mám dvě děti... já...

Bouchnou dveře. Cítím vůni uzavřeného prostoru. Zdá se mi povědomá. Slyším tlumené hlasy. Stojím v temnotě, nikdo poblíž mne. Jen Vanesina vůně propluje kolem.

"Hadry dolů!"

Ozve se svištivý zvuk a prásknutí.

Nadskočím leknutím.

"Tak se pohni!"

Už mám vážně strach. Roztřesené prsty šmátrají po zapínání sukně. Snažím se ji ze sebe strhnout.

"Trochu s citem, ať z toho taky něco máme, Káčo pitomá!"

Tlumený hlas muže, kterému už asi hodinu říkám Pane... Panebože smiluj se nade mnou! Pomátla jsem se. Neumím se svlékat "pro oko". Nejsem žádná... žádná taková... Je mi... a tak dále.

Alespoň zpomalím. Kdybych jen věděla, kde jsem! Je to divný pocit. Hrozně divný pocit - něco magického, dráždivého... a každým odloženým kusem oděvu se to stupňuje.

Znovu ten hrozný zvuk! Zasvištění a pak PRÁSK! Ježíšikriste, jen ať to není to, co myslím...!

"Nevíš, jak máš stát? Nehrb se tu! Vypnout prsa, ruce dozadu!"

Stojím nahá. Oči zakryté, zpocené dlaně sepnuté za zády, hruď vystrčená jako v Sokole. Srdce tluče tak, že se snad musí i prsa otřásat. Ve ztuhlých bradavkách mi trne. Kdo ví, kdo všechno se na mě teď dívá!

A zase zasvištění! Fííííít. Ale potom - MLASK! A zaúpění.

"Áááá!"

Broskvička.

Ne! To ne!

Vlhnu mezi stehny. Někdo se ke mně blíží. Třesu se. Něco tvrdého a chladného se dotkne hrudi. Reflexivně ucuknu. "Pozice!" sykne. Znovu bradu nahoru, ruce za záda, prsa vpřed... Tuhý, tvrdý předmět obkreslí polštářek ňadra. Zastaví se na bradavce a chvilku ji honí sem tam. Libé vjemy mě přemáhají. Věc cestuje k druhému prsu, pak dolů k pupíku a pak...

"Jestlipak víš, čím se tě dotýkám?" Pánův hlas šeptá mazlivě, úskočně.

"Já... nevím. Nevím, co to je, Pane."

Ale vím.

"Hmmm... druhý konec té věci před chvílí políbil Broskvičku na prdelku. Už víš, co to je?" Předmět se zastaví nad ohanbím a po stehnech opíše kruh kolem středu klína.

"Ano, Pane. Už vím."

"A dělá ti to dobře?"

"A-ano... Pane..." pípnu.

"Tak se rozkroč, ať si to můžeš vychutnat..." V hlase předzvěst nějaké zrady. Poslechnu. Krev se řítí do podbřišku. Vlhko stéká po vnitřní straně stehen. Slyším sípavý zvuk, jenž mi vychází z plic. Tvrdá rukojeť zamíří přes ochlupení rovnou mezi nohy.

Ách!

Přitiskne se celou délkou a projede štěrbinu tam a zpět...

"Drž pozici!"

Držím pozici.

Ááááá... áááá..... dělej to pořád! Pořád!

Dělá to! Tam a zpět, tam a zpět... Ach bože! V podbřišku mi cuká, křeč stáhne svaly, mám orgasmus...

"Řekl jsem pozici!"

Držím pozici.

Panebože mám orgasmus! Projede tělem jako blesk, podlomí se mi kolena.

Ale držím pozici.

Ach, ach, bože! Bože, bože, bože!

"Fuj!"

Nohy od sebe, svaly se ještě reflexivně svírají.

"No fuj! Je to celé mokré a upatlané! Na to mám teď sahat? Koukej to očistit, ty huso!"

Stojím, rudnu, nevím, co mám dělat.

"Vyplázni jazyk!"

Povystrčím špičku mezi rty.

"Pořádně, Káčo!"

Vypláznu pořádně jazyk. Otře o něj tvrdý předmět. Ze všech stran. Kromě té mojí zůstala v papilách i chuť kůže, kterou je rukojeť potažena.

"Konec zábavy! Nesmíme zapomenout, že máš nějaké vroubky, Kačeno. Kolik jich je, Broskvičko?"

"Tři, Pane."

"Tři provinění, hmmm..."

Sundali mi šátek. Prohlédnu a...

stojím uprostřed našeho obýváku!

Nábytek je přeskupen. Konferenční stolek pod oknem, vedle jsou křesla a pohovka jako hlediště. V nádobě s ledem se chladí šampaňské. Madame Black si hoví nohu přes nohu, skleničku na dlouhé stopce v prstech s dokonalou manikúrou. Na stolku stojí další dvě napůl vypité skleničky.

Vytřeštím oči. Zapotácím se. Zmocní se mě panika.

"Proboha...!!!"

"Klid," usměje se Vanesa Black nonšalantně. "Všechno je v pořádku."

"Ne, není!" Zuby mi jektají. "Jak jste se sem dostali a kde... kde je manžel...?"

"Drž pozici!" ozve se blízko mého ucha. Cuknu sebou. Jsem celá spletená. Stavím se do pozice a dívám se na muže, který mi poroučí. Má světlé vlasy jako můj muž, přibližně stejnou postavu, ale jinak s ním nemá nic společného. Doprostřed obýváku někdo donesl kuchyňský stůl. Ubrus je pryč, na dřevěné desce klečí Broskvička. Tváří dolů, opírá se o lokty, vystrčený zadek a kolena od sebe. Na hýždích se skvějí čerstvé zarudlé šrámy. Vidím ji zezadu. Magickou silou mě vábí pohled mezi štíhlá stehna. Její vyšpulené pohlaví je tak hladké, hebké, růžové...

Kristepane!

Co se to se mnou děje?

Vanesa se elegantně zvedá. Mačká tlačítko na telefonním záznamníku. Pokojem se rozlehne hlas mého manžela: "Musel jsem zase narychlo odjet, miláčku. Vrátím se zítra večer."

"A jak jsme se sem dostali? Pro FREHEBOR Co. neexistuje neřešitelný problém," usměje se. Bere skleničku se šampaňským a s požitkem upíjí. Usadí se do křesla, ladně překříží nohy. "Pokračuj, drahoušku, začínám se nudit."

Pán si pohrává s důtkami. V koutku úst sedí sarkastický úsměv. Jsem jako v transu.

Skutečnost jde mimo mne. Fascinovaně hledím na tenké řemínky táhnoucí se z rukojeti jako chapadla sépie. Představuji si jejich jedovatý dotek. Pálivé štípnutí. Toužím po něm. Jsem z toho zmatená. Znovu rozcitlivělá, jako bych právě neprošla vrcholem...

Obrací se k Broskvičce. Uchopí řemínky, složí je k rukojeti a přejede jí důtkami po zadku. "Už jsi dost vzrušená, Broskvičko?"

"Myslím, že ano, Pane," mňoukne.

"Myslíš... To znamená, že ne dost. Potřebuješ ještě polechtat, není to tak?"

Chvilku mlčí a pak pípne: "Ano, Pane. Potřebuji..."

Vložil mi důtky do ruky.

Ne, to ne!

"Tak honem, Kačeno. Posluž kamarádce. Připrav si ji!"

V krku mi vyschlo. "To nemůžu..."

"Ts, ts, ts!" Varovné pokroucení hlavou.

Ještě váhám. Úžasný dívčí zadeček před očima. Začala jím lehce pohupovat, jako by říkala: Pojď, pojď! Napřahuji se. Ruka se mi třese. Švih. Řemínky dopadnou, ozve se mlaskavý zvuk. "Ách!" zajíkne se Broskvička.

"Ne! Tohle nechci dělat!" vyhrknu vyděšeně a zahodím důtky.

"Ne? Hmmm..." Pán zlověstně zavrtí hlavou. "Když nechceš, tak nechceš. V tom případě si to musíš s Broskvičkou vyměnit..."

Na čele mi vyrazí ledový pot.

Klečím na stole opřená o lokty, čelo na dřevěné desce. Broskvička má v ruce důtky. Cítím se hrozně, když si uvědomím, jak se tu vystavuji! Je mi čtyřicet pryč, mám dvě velké děti... a... mám strach. Ještě ke všemu mi Vanesa znovu zavázala oči.

Zaregistruji dotek na zadku a cuknu sebou. Ale jsou to jen něčí ruce. Masírují mi hýždě a roztahují je od sebe. Snad aby potupa byla ještě větší... Zaplavují mě vlny slastného chvění. Ruce se sunou po zádech k hrudi, berou do dlaní prsa, mužské prsty třou bradavky.

Ach!!!

Chci to. Chci to znovu! Pod víčky vidím tvrdou, černou rukojeť...

"Třikrát provinění, třikrát trest!" zasyčí. Stiskne bradavky mezi palcem a ukazováčkem. Ach, bolí to! Aaaach! Procítěně zasténám. Stiskne znovu.

"Au!" heknu.

"Popros o trest, huso!"

"Co-cože?"

"Popros!"

Bradavky bolí, tělo se třese, klín plný očekávání...

"Prosím! Prosím, potrestej mě, Pane!"

Prsa jsou opět volná.

Fííít!

"Áá!"

Nejdřív to štípne na několika místech současně. Skutečná bolest nastupuje o zlomek sekundy později. Proletí stehny až ke kolenům. Ach bože!

"Ještě dvakrát!"

Ne! To ne!

"Ano! Ano, pane, prosím!"

Fííít!

Bože! "Ááááá!" Oheň a bolest. Bolest. Pohybuji pánví. Přirážím jí vstříc... Ta hanba!

"Ještě bys chtěla?"

Já už nevím, co chci. Jsem úplně zmatená. Jsem blízko orgasmu. Vůbec nic už nevím.

"A-ano... ano... ještě!" skučím.

Zasvištění a PRÁSK - o desku stolu. "Přestaň!!!"

Pravá ruka mi sama vylétla do rozkroku. Teprve když mě okřikl, uvědomila jsem si, že to dělám.

"Dolů se stolu!"

Vyděšeně poslechnu.

"Zdá se, že potřebuješ ochladit, ty nadržená čubko. Do pozice!"

Bradu vzhůru, prsa vpřed, ruce za záda. Mokro mezi stehny. Kůže na zadku pálí. Zítra budu mít pozadí jako trestanecký mundůr...

Ruce za zády, kolem spojených zápěstí pevně utažený šátek.

"Tady se zastav. Rozkroč se. A teď se předkloň!" Tlačí mi hlavu dolů. "Dost. Zůstaň." Do tváře dýchne důvěrně známá vůně... Rudnu, blednu, v podbřišku cuká. Pochechtává se. "Tak řekni, ty huso, co máš před sebou?"

Ach ne! Polknu.

"Mluv, Kačeno!"

"Ženu... Pane..."

"Haha! Správně. Upřesni to. Kterou část ženy máš přímo před nosem?"

"Tu..." koktám, "tu spodní... Pane."

Škodolibý smích. "Tak to nazvi, huso! Jak se té části říká? No, pověz!"

Ne, to nemůžu. Zavrtím hlavou.

"Bude to?!"

Fííít! PRÁSK!

Trhnu sebou. Nemůžu. Ta slova, která chce slyšet, mi nejdou přes jazyk. "Je to... je... broskvička!"

"Broskvička! Trefné!..." Pobavený smích. "Přesně tak. Leži před tebou na stole a ty máš čumák zavrtaný v jejím rozkroku! No tak ji ochutnej! Potěš Broskvičku! No pohni se, Káčo líná!"

"Co...?!" vyděsím se.

"Broskvička se ti přeci líbí. Ukaž, jak ji máš ráda. Když se ti podaří ji udělat, dovolím ti vychutnat si zbytek trestu."

"Já... to nemůžu!"

Vysoké hihi a Vanesin hlas: "Nic to není, věř mi. Stačí jen vystrčit jazyk."

Stojím v předklonu, slepá, nohy rozkročené, ruce spoutané za zády. Je mi víc jak čtyřicet, mám dvě velké děti... a chtějí na mě, abych jiné ženě... děvčeti... dělala věci, které jsem nikdy...

"Ne. Nejde to."

"Když to nejde, nedá se nic dělat," uchechtne se Pánův hlas zlověstně. "Nikdo tě nenutí. Ale je to moc ošklivé, takhle zklamat kamarádku. Co říkáš, Broskvičko?"

"Ano, Pane, je to ošklivé," ozve se kousek přede mnou.

"Slyšíš, Káčo? Co teď s tebou?"

Mlčím. Nevím co mám říct. Postavení je nepohodlné. Kůže na zadku pálí, stehenní svaly se vypětím začínají třást.

"Necháme tě takhle stát?" Zlomyslné uchechtnutí. "Jak moc jsi nadržená, Broskvičko?"

"Hodně, Pane."

"Hmm... Takže je to jasné, Kačeno. Budeme tomu říkat Pozice číslo dvě: Předklon do pravého úhlu, nohy rozkročené, ruce za zády, hlava vzhůru. Pozici číslo dvě budeš bez pohnutí držet tak dlouho, dokud se Broskvička sama neudělá třikrát za sebou. Za každé zakolísání zaplatíš pramenem vlasů. Rozumíš?"

"Já... vlasy, to ne...!" blekotám vyděšeně.

"To sis měla rozmyslet dřív!" okřikne mě ledově. "Pozice číslo dvě! Broskvičko, můžeš začít."

"Ne!" vykřiknu zoufale. "To nevydržím! Prosím!"

"Možná, že manžel změnu účesu ocení," odtuší madame Vanesa a zvonivě se zasměje.

"Ne-e," vzlyknu.

"Zlobila jsi," odsekne pán. "Ale protože jsem dnes ve výjiměčně dobré náladě, dám ti ještě šanci změnit rozhodnutí."

Broskvička voní. Představuji si její hladkou otevřenou mušličku s růžovými lupínky uprostřed. Zbláznila jsem se. Skláním se níž...

"Ale už na to máš jenom pět minut. Když to nestihneš..."

Významná pomlka.

Hořím. V uších dívčiny vzdechy. Na jazyku její chuť. V klíně nesnesitelné napětí. Bradavky a pohlaví nalité, klitoris zbytnělý. Ústa a jazyk z nezvyklé činnosti bolí. Někdo se ke mně zezadu přiblíží. Něco tvrdého přejede po mých hýžďových svalech. "Broskvička už bude. Jsi připravená užít si svůj trest?"

"A-ano," zamumlám s plými ústy.

Tuhá věc šmátrá mezi stydkými pysky.

Ááááách...

Rukojeť vklouzne dovnitř jako po másle. Unikne mi procítěný vzdech. Broskvička hlasitě sténá. Předmět vězí v mém těle bez pohnutí. Svírám poševní svaly. Ach! Úžasné... kouzelné... moc to chci... Broskvička mi vyrazí vstříc. Dospívá k vrcholu. Cítím prudké stahy v jejím klíně a pomalé doznívání. Neubráním se a pohybuji pánví.

"Přestaň! Drž pozici číslo dvě! Jak se to kroutíš?"

Nevydržím to. Nevydržím. Rukojeť opustila tělo. "Pozor, přijde finále, Kačenko!"

Strach a očekávání. Chvěji se. Stehna smáčí vláha.

Fííít. MLASK!

Výkřik nekontrolovaně vyrazí z hrdla. Dlouhý, v závěru podobný skučení háravé feny. Nerozeznávám bolest od mučivé touhy. Nepoznávám sama sebe.

Rozvázali mi ruce. Slyším šramot, hlasy, kroky. Co se děje?

"Narovnej se! Drž pozici číslo jedna!"

Třesu se. Vybuzená a napjatá jako struna. Ticho. Najednou je mi zima. Někdo mě bere za ruku. Holeně se zarazí o polštáře pohovky. Bořím se do nich, muž přiléhá ke mně, hladí mě, tlačí se mezi kolena. Chci to! Strašně to chci, nedokážu myslet na nic jiného...

Drsné dlaně mi hnětou tělo, jakoby tvarovaly hliněnou sochu. Z velké dálky zní v hlavě nesmělý, tichounký hlásek - je mi čtyřicet pryč, jsem počestná žena, já…

Tvrdá a horká věc naráží do mých stehen, tichý smích rozrytý trhaným dechem, vůně cigaretového dýmu. Dotýkám se, tohle není neživý předmět, moje prsty chvíli obratně kloužou a vyvolají hluboký vzdech, který unikne z mužských plic. Měla bych říct DOST, ale místo toho tichoučce úpím a nedočkavě blekotám:

"Pojď už, tak už pojď!"

Doširoka otvírám kolena a pak mezi nimi ucítím pevné boky…

Tělo spočívá na polštářích jako bezvládná hrouda. Extáze ze mě vysála sílu, nehmotná se vznáším vzduchem, sytá a… odrovnaná. Pod černým šátkem oči dokořán. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Chlad prostoupí vlhký klín, je mi zima. Hluboké ticho šumí v uších. Odhazuji šátek. Jsem sama. Sedám si, pohyb rozvíří vůni semene. Kuchyňský stůl stojí uprostřed obýváku, na dřevěné desce něco leží. Vstávám a nohy se mi příjemně podlamují. Tři červené růže s umně naaranžovanou zlatou stuhou. Bílá kartička a na ní pár rukou psaných slov:

Many Thanks. Richard.

Free Reciprocal Help against Boredom Company.

FREHEBOR Co…

Překvapeně čtu nepřehlédnutelný dodatek. Malátné tělo prostoupí náhlý horký příval a probudí otupělé smysly:

The Next Turn Will Be Yours. Await!

Zvolna uklízím. Vzduch v pokoji je ještě nasáklý podivnou směsicí vůní. Myslím na svého muže a necítím lítost ani výčitky svědomí. Mám ho moc ráda. Ale změnila jsem se.

Už vím, co mám chtít.


...::: Tip pro Vás: Kožený střapcový bič :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...