The Training Of O
Bound Gangbangs
Public Disgrace
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Je čtvrtek večer

část 6.

Autor: Jessica

Hodnocení

1234567

Dane, já tě tolik chci...

„Jseš drzá jako opice,“ zasyčel na mě, když v mých očích marně hledal aspoň jiskřičku strachu. „Místo odpoledního klidu tě odsuzuju k nuceným pracem.“ Kéž by to byly práce pod tvým tělem, můj Pane... určitě si to přání přečetl v mých očích.

„Jak si přeješ, Pane,“ ani teď jsem nesklopila oči.

Odemkl řetěz. Pak se zanořil do ledničky. „Takže tu čínu naložíš už teď,“ pokračoval. „Čínu?“ „Umíš snad čínu, ne?“ Vyndal ten flák toho růžového libového masa. Skoro zoufale jsem zavrtěla hlavou. To tedy fakt neumím. Můj bývalý nesnášel chuť sójové omáčky a já sama jsem čínu jedla snad dvakrát na nějaké akci s kamarády. Nevadila mi, ale sama pro sebe bych si ji nevařila. „Hlavně že umíš...“ nedořekl co, snad si uvědomil, že si na mně vybíjí svou špatnou náladu... „No dobře. Řeknu ti, co a jak.“

Vytahal ze spíže, ledničky a okolí kde co. Pak začal s přednáškou. „Nakrájíš to na nudličky, všechno,“ přihrnul ke mně maso, cibuli a kapie. „Smícháš v nějaké velké míse s kořením,“ to už bylo taky seřazeno na desce, vytahal ze zásuvek snad všechno včetně kmínu a skořice... „zaleješ sojovkou, zakápneš olejem,“ sojovky byly asi dva litry a oleje demižón, „a necháš v ledničce do zítřka rozležet. Občas to můžeš zamíchat.“

Jak jednoduché. Ale trvalo mi to přes hodinu. Ale mezitím se kuřátko v troubě krásně do zlatova upeklo, ještě jsem se ujistila, že panstvu nebude vadit, když bude mít dvakrát za sebou rýži, a úderem dvanácté byla čína naložená v ledničce a stůl prostřený k obědu.

* * *

Panstvo bylo opět spokojené, i když Danův výraz ve tváři mi připomněl, že severní vítr je krutý... Po obědě jsem nám všem směla udělat kávu, umyla jsem nádobí a Dan se opět usadil na svůj trůn uprostřed místnosti. Jeho pohled a gesto mě přimělo pokleknout před ním na svou kožešinku a sklonit hlavu.

„Otrokyně Lucy, za svou nevymáchanou pusu jsi byla odsouzena k nuceným pracem. Půjdeš ven a uklidíš všechno listí ze zahrady. Kdo bude dobrovolně dozorcem?“ obrátil se na oba kluky. Majk beze slova vstal. „Oblíkni si ji podle svýho,“ dodal Dan. A jéje... hned jsem tušila, že to - půjdeš ven - asi nebude znamenat, že tam půjdu normálně oblečená a obutá...

Oblečení by ještě ušlo - i když na útěk v něm by asi nepomyslela žádná jen trochu soudná ženská, natož já, která utíkat nechtěla ani náhodou. Kluci mi vybrali něco ze svých pracovních hadrů - seprané a trošku potrhané džíny, Majk mi našel nějaký provaz místo opasku, abych z nich nevypadla, vytahané klučičí tričko a bundu od montérek, všechno ve velikosti XXL, takže jsem vypadala jako strašák. Chvíli jsem se na sebe zdrceně dívala - a pak jsme se všichni čtyři rozesmáli. „Takhle určitě nezdrhneš,“ ušklíbl se Majk, „na řetěz si tě dávat nebudu.“

A dobře jsem věděla, proč mi předtím, než jsem si oblékla džíny, podal pár samodržících síťovaných punčoch - a na ven jsem si musela obout vysoké kožené boty, očividně skoro nové, tlačily, vrzaly a smrděly kůží na dva metry. Majku, Majku...

Vyrazili jsme spolu do zahrady. Ze tří stran byla obklopená vysokým živým plotem z hustých smrků, takže dovnitř ani ven nebylo vůbec vidět. Čtvrtou stranu tvořila chalupa. Při práci jsem si ji pořád prohlížela, připadala mi povědomá, určitě jsem už kolem ní někdy šla. Nic jiného, co by mi pomohlo v orientaci, jsem nezjistila... snad veliký javor, který rostl v jednom rohu a jehož listí jsem měla za trest uklidit, byl dost nápadný, nejspíš bude hodně vidět i ze silnice vedoucí z druhé strany podél chalupy... byla jsem si skoro jistá, že bych ji našla.

Ale moc jsem o tom nepřemýšlela - Majk mi vrazil do ruky velké dřevěné hrábě a poslal mě vyhrabat nepříliš udržovaný trávník, který představoval větší část plochy zahrady. Bylo tam ještě pár nějakých keřů, vypadalo to jako nějaké zanedbané rybízy, maliny a něco, co snad mohlo v létě i kvést... v botanice jsem se příliš nevyznala. V zahradničení tedy taky ne, naposledy jsem měla hrábě v ruce ve škole při pracech na pozemku a šíleně mě to tenkrát nebavilo. Ale dnes to nějak bylo jiné... ranní orgasmus mi navodil báječnou náladu a já si i tuhle práci docela užívala. Rychlý pohyb na čerstvém vzduchu mi vždycky rozproudil endorfiny v těle, a teď jsem měla navíc v těsné blízkosti moc hezkého, i když maličko ujetého kluka. A nejen že mě hlídal - dokonce mi i pomáhal. Z polorozpadlého altánku v koutě zahrady vytáhl rozvrzané kolečko a odvážel shrabané listí do terénní prohlubně pod živým plotem. Mizerné počasí mi vůbec nevadilo, a když se zdálo, že se mlha mění v drobné mžení, a Majk se začal zabývat myšlenkou, že bych už mohla být potrestaná dost, odmítla jsem se jít schovat. „Doděláme to, ne?“ Zbytek neuhrabané louky vypadal opravdu příliš provokativně. „Tak ale pohni,“ hecoval mě a nasadili jsme rychlejší tempo.

Přitom jsme si spolu taky celkem normálně povídali, dozvěděla jsem se, že Majk studuje práva, Dan psychologii, všichni tři kluci spolu bydlí po dobu studií v Praze v podnájmu a tahle chalupa patří Markovi, vlastně spíš asi jeho rodičům, jak jsem to pochopila. Slouží jim jako základna hlavně pro zimní lyžovačky. Ke sjezdovce je to odsud deset minut... další orientační bod. I když sjezdovek je tu po kopcích vícero, tolik jich zas není, abych je za pár víkendů nestihla obejít...

Pak, i když jsem se snažila odvést řeč jinam, začal Majk vyzvídat o mně. Něco málo jsem mu řekla a víc si nechala pro sebe. „Tys vážně vydržela dva a půl roku bez chlapa?“ podivil se mimo jiné. „Jo - celkem v pohodě, vystačila jsem si sama,“ pousmála jsem se. „To já bych nevydržel,“ připustil Majk. „Jenom Dan je takovej drsňák...“ „Dan...?“ nadhodila jsem zdánlivě lhostejně. „Jo. Nikdy nešuká s holkama, co si chytíme.“ „Ale teplej není,“ ujistila jsem se. A rychle jsem ucukla, protože to na chviličku vypadalo, že mi jednu vlepí. „Nebuď drzá!“, ňafnul na mě místo toho. Pak se ale uklidnil. „Ještě asi před rokem měl holku, fakt moc hezkou, jenže ji prej jednou nějak zkusil trošku svázat a ta píča vanilková dostala úplnej hysterickej záchvat a dala mu kopačky, kráva.“ „A teď s nikým nechodí?“ snažila jsem se pořád o konverzační tón. „Pokud vím, tak ne. Ale ty se mu asi líbíš, protože se od tebe nechal vykouřit. Jindy holkám jen dává rozkazy, co maj a co nemaj dělat a tak. Jo, Dan je fakt cool,“ pronesl Majk obdivně.

Jo, to tedy je... radši jsem se sklonila k poslední kupičce listí a snažila se ji napěchovat do přeplněného kolečka, aby mi Majk neviděl do tváře. Odvezli jsme poslední kolečko listí a našlapali ho do jámy. „A teď fofrem do tepla,“ drkotala jsem zuby, přece jen bylo něco málo nad nulou a mžení pomalu opouštělo fázi mrholení a měnilo se v regulérní déšť, montérkovou bundu jsem už měla na ramenou mokrou a nohy ve vlhkých botách jako kusy ledu.

„Hovno,“ ucedil Majk. „Teď půjdeme támhle,“ a dost hrubě mě postrčil směrem k altánku, kam se chystal uklidit kolečko a hrábě.

„Majku, neblázni, zmrzneme tam, nastydnem a umřem...“ „Hovno,“ opakoval Majk netrpělivě. „Pohni, dělej,“ strkal mě směrem k té zřícenině. „Majku, pojď dovnitř, je mi šílená kosa a chtěla bych se...“ „Jo, umejt, vyčůrat, vykoupat, navonět, já vím. S tím prudíte všechny. Kurva, jednou seš otrokyně, tak tě budu šukat kdy chci a jak chci. A neodmlouvej, nebo tě prásknu Danovi. Má dneska už takhle mizernou náladu. A když se nasere, je fakt hnusnej.“

Cloumal mě k altánku, kolečko s hráběmi zůstalo pohozené na dešti. Ještě jsem se trošku cukala, snad aby měl pocit, že mě přemohl - i když jsem si byla skoro jistá, že Majka bych zvládla. Kdyby byl sám. A kdybych chtěla. Kdybych měla pocit, že mi opravdu něco hrozí. Kdybych ho třeba kopla do koulí a zdrhla. Ale proč mu neudělat radost...

Dovlekl mě dovnitř... aspoň tam bylo sucho, i když prach a pavučiny. Dveře veškeré žádné, podlaha z vyhnilých prken. „Svlíkat, dělej. Stačí od pasu dolů,“ štěknul na mě. „Ano, Pane,“ pípla jsem a začala si rozvazovat boty. „Počkej,“ zarazil mě a zastrčil do kapsy mobil, s kterým si předtím chvilku hrál. Zvedl mi ruce nad hlavu a naznačil mi, abych se chytila jednoho trámku. „Takhle stůj a ani se nehni, nebo tě přivážu.“ Stála jsem a ani se nehnula. Majk mi rozvázal a pomaloučku sundal mokré boty a stáhl punčochy. Pomazlil se s mýma bosýma, ledovýma nohama. Z jeho zrychleného dechu jsem usoudila, že to bude rychlé. „Tak teď kalhoty dolů, dělej.“ Shodila jsem kalhoty, prádlo mi pochopitelně nedali. Byl natolik ohleduplný, že je rozprostřel na podlahu altánku, než mi na ni poručil ulehnout. Z kapsy vytáhl nějaký chlupatý, ostrý špagát. Uvázal mi ho kolem kotníků, na každou nohu zvlášť, v půli zaháknul na skobu v trámku, asi metr a půl nad zemí, za mou hlavou. Velice pohodlné. Ostrý provaz se mi zařezával do kůže, musela jsem držet nohy úmyslně v Majkem požadované pozici. Byla mi zima. Ruce jsem měla volné, objala jsem si stehna, abych si trošku pomohla, a Majkovi nechala chodidla na hraní. Stačila mu chvilka... pak se svezl na kolena mezi moje stehna, obratně si navlékl prezervativ, teď jsem si toho opravdu všimla, protože vzhledem k panující příšerné zimě jsem moc vzrušená nebyla... a zapíchl se do mne.

Majk byl sice dost zvláštní... ale šukat uměl taky nádherně. Ten jeho šikulka jako by úplně přesně věděl, kde mám vzadu to malé místečko, které jsem občas sama obtížně hledala a ne vždy nacházela. To místečko, při jehož doteku mi projede podbřiškem vlna mrazivého žáru a uvnitř celá zvlhnu... to místečko, které si při autoerotice kolikrát drtím a zraňuji až do krve, abych ze svého těla vyloudila pár těch krásných sladce bolestných křečí... to místečko teď masírovala špička Majkova penisu... tak nádherně...

Nejdřív se několika stále důraznějšími pohyby dostal dovnitř, uhnízdil se tam... přitiskl se ke mně co nejvíc a aniž se snažil o tradiční tam - zpátky, začal maličko hýbat boky - dopředu, dozadu... zůstával stále skoro stejně hluboko, ale jeho penis se ve mně kýval, projížděl mi celý poševní vchod s tolika nádherně citlivými místy, stiskl klitoris a znovu jej skoro opustil, dokonce mi připadalo, že chvílemi cítím, jako by mi do roztažené vagíny vnikal chladný podzimní vzduch... bylo to zvláštní... a bylo to nádherné... chytil mě za nohy a přitáhl si je blíž, nadzvedl mi zadeček od podlahy a nabodl mě na sebe a pořád se ve mně pohyboval jako kyvadlo. Tiskla jsem se k němu ze všech sil, podepřela jsem si zespoda rukama boky, aby se dostal co nejdál... objímal mi lýtka, tiskl tvář k mým chodidlům a přitom mě tak nádherně šukal... svírala jsem ho a tiše vzdychala rozkoší, cítila jsem stále naléhavější touhu, bral si mě ze všech sil a já se mu právě tak dávala, víc, Majku, ošukej mě, to je nádherný, vem si mě, ty neřáde... „Už budu,“ zasípal... přitiskl si má chodidla na obličej a já se přitiskla k němu... „... jo, pojď, Majku, vraž ho tam, až po koule, to je nádherný, víc... ještě, napíchni mě na toho tvýho nádhernýho čuráka...“

S tichým zasténáním jsme se oba udělali... nádherně, dokonale, zima nezima. Drtil mě pod sebou... podbřiškem mi cloumaly vlny slasti. „Majku... ty prevíte... to je tak krásný...“ Místo odpovědi se mi zakousl do nohy, jen jemně... polechtal mě jazykem... až po dlouhé době, kdy jsem se už skoro dusila, zmáčknutá pod jeho tělem, ze mě vyklouzl, stáhl napumpovaný kondom a zahodil ho do nějaké bedny. Ještě jednou mi sevřel nohy do svých tlap. „Jseš dobrá, ty bestie,“ zahučel a odpižlal jakousi tupou kudličkou provaz, který se mu na skobě nějak nežádoucně zauzloval. „Můžeš se oblíct a jdeme do tepla.“

Jo, to se ti řekne... oblíct se, když má jeden nohy jako z vaty a nejradši by se schoulil do klubíčka přímo tady na podlaze a čtvrthodinku se vydýchával... to bylo úžasný, ještě teď mi připadá, že ho tam cítím... ještě se ve mně všechno chvěje a pulzuje, při každém pohybu, při každém kroku... ztěžka natahuju kalhoty a snažím se nasoukat do mokrých bot, klepu se zimou, ale k chalupě je to jen pár kroků... uvnitř mě čeká docela překvapení.

V koupelně je vana plná nádherně teplé vody, vonící nějakou aromatickou přísadou... v tomhle snad prát nebudu...? „No nekoukej a vlez tam,“ postrčil mě Majk, stáhl ze mě mokrou montérkovou bundu a rozepnul mi obojek. Nekoukala jsem a vlezla tam.

V první chvíli jsem měla pocit, že jsem opařená, že mi sleze kůže z těla a že budou mít kluci k večeři plnou vanu slepičí polívky... pak se mi do okrajových částí těla začal vracet cit a zvolna jsem roztávala. Tak tohle už je úplná pohádka...

Báječně jsem se vykoupala, našla jsem dokonce i šampón a umyla si vlasy, vlhké od deště a vyválené v pavučinách v altánku. Ráchala jsem se snad půl hodiny, dokud mě Majk nevyhnal s tím, že by se taky rád umyl. „Kecáš,“ podívala jsem se na něj přimhouřenýma očima. Zamáčkl mi hlavu pod hladinu. Když jsem se s prskáním vynořila, namířila jsem na něj sprchu s ledovou vodou. Zachechtal se a zbaběle utekl. Rychle jsem se opláchla a vyklidila mu pozice - aby nežaloval Danovi...

Navlhlé montérkové hadry se sušily u kamen, Dan seděl v křesle a jen po mně loupl okem. Ignorovala jsem jeho mizernou a stále mizernější náladu a pokorně jsem před ním poklekla. „Jaké jsou tvé další rozkazy, Pane?“

„Udělej večeři.“ „Co si budete přát?“ „Ohřej ten guláš, sníme ho s chlebem.“ Ohřála jsem guláš, byl ještě lepší než včera. Nikdo neprotestoval, když jsem se zase navlékla do svého modrobíle pruhovaného župánku - přece jen jsem si nedokázala tak docela zvyknout, že bych tu měla chodit až na obojek úplně nahá před třemi kompletně oblečenými kluky... Po večeři jsem zase sebrala nádobí, umyla ho, trošku uklidila v pokoji a pak, protože jsem nedostala další příkazy, jsem se zase usadila na svou kožešinku u kamen, položila si hlavu na kolena, nechala se prostupovat teplem, odpočívala a vzpomínala na ty dva dnešní nádherné orgasmy...

Kluci si tiše povídali u stolu, popíjeli lahváče, Marek luštil křížovku či co, jejich hovor mě uspával... možná jsem na chvilku i usnula. Pak jsem si vzpomněla, že jsem neumyla vanu. Dneska už nestojím o žádné tresty, hned to dám do pořádku... Dala jsem do pořádku vanu. Když jsem se vracela do pokoje - všimla jsem si svazku klíčů v těžkých vchodových dveřích...

Nevím, proč jsem to udělala. Nechtěla jsem utíkat. Chtěla jsem tu zůstat s nimi v teple chalupy, třeba se i nechat znovu trápit, dělat jim otrokyni, hračku, cokoliv... ale v té chvíli jsem najednou měla nutkavý pocit, že by bylo trestuhodné to nezkusit, když se nabízí taková příležitost... Na věšáku visely usušené ty hadry, co jsem měla odpoledne na sobě, pod nimi stály kožené boty. Když půjdu pořád s kopce dolů, dostanu se do městečka, jinam cesty nevedou. Když poprosím souseda, zavolá zámečníka, dostanu se do bytu a vymění mi vložku. Řeknu třeba, že mě přepadli a okradli, to je jedno. Najednou jsem měla pocit, že prostě musím zdrhnout - než se stane něco nenapravitelného.

Tichounce jako myška jsem shodila froťák a nasoukala se do těch hadrů a bot. Stejně tiše jsem pootevřela dveře a vyklouzla ven.


...::: Tip pro Vás: Elektrosex dilator bipolární (16 mm) :::...
Sexshop Sexujte.cz


Rozsvítilo se světlo, reagující na pohybové čidlo. Na chviličku mě oslnilo. To nic, klídek, aspoň vidím na cestu. Kamenné schůdky travnatou mezí vedou asi nahoru na silnici, chalupa je dost utopená pod ní... rychle se zorientovat, kam má silnice sklon, abych se nevydala nesprávným směrem, i když instinkt mi říká, že jsme v pátek přijeli zprava - ano, tady to by měla být ta garáž, musím tedy kolem ní zas zpátky doprava, to je ta drncavá cesta, samý kořen...

Vtom se otevřely dveře garáže a vyšel Dan s krabicí dřeva v náručí.

Reagoval rychleji než já. Upustil krabici a skočil po mně. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčel, vzteky bez sebe. Můj pokus o útěk skončil dřív, než pořádně začal - jako bych zamrzla na místě, nedokázala jsem se pohnout. Chytil mě za ruku a zkroutil mi ji za záda, až jsem vzlykla bolestí a musela se předklonit. Druhou rukou mě popadl za vlasy a táhl mi silou hlavu skoro do záklonu. „Ty čubko mizerná,“ drtil slova a vlekl mě zpátky do chalupy. Dveře si otevřel kopnutím... cloumal mě před sebou krátkou chodbičkou a před zavřenými dveřmi pokoje na mě zasyčel: „Otevři je!“, aby mě ani na vteřinu nemusel pustit. Vzala jsem za kliku... co jiného taky můžu dělat, drží mě tak pevně, nemůžu se bránit, zlomil by mi ruku, teď jsem bezmocná... potrestají mě, nejspíš hodně drsně - co mě to vlastně napadlo? Proč jsem to udělala? Proč jsem chtěla utéct, místo abych se pokusila nějak zmáknout tohohle krásného kluka, co mi teď nejspíš vyrve všechny vlasy, než mě dostrká zpátky... Majk s Markem překvapeně vstávají od stolu a zírají, co se děje.

„Volové, málem zdrhla,“ mrštil se mnou Dan doprostřed místnosti, chvíli jsem chytala balanc a pak jsem zůstala bez hnutí stát. Nedívala jsem se na žádného z nich. „Svlíkat!“ zazněl Danův hlas, trochu udýchaný, spíš zlostí než fyzickou námahou, nekladla jsem žádný odpor. Ty hadry se na mém těle ani nestihly ohřát... svlékla jsem je a zůstal mi zas jen obojek na krku... je tu teplo, ale já se začínám skoro třást, protože z Danova pohledu, který cítím na těle, i když se na něj nedívám, mě mrazí. Co mi udělají...?

Dan odkopl hromádku textilu někam do kouta. „Majku, provazy,“ vyštěkl. Svázal mi ruce za zády, zápěstí přitáhl nakrátko k obojku a pak k háku ve stropě. Z jeho pohybů, prudkých a trhavých, jsem cítila zuřivý vztek. Uzly dotahoval škubnutím, cloumal se mnou, kopal mi do kotníků, abych se rozkročila a on mi mohl uvázat mezi nohy rozporku. Pak vzal ze skříně bič.

„Každý pět ran. Kdo začne?“

Kluci se na sebe podívali. Majk vstal a vzal od Dana bič. Nedívala jsem se na ně. Sbírala jsem všechny síly, abych vydržela, co mě čeká... abych nezačala brečet nebo prosit o milost. Zasloužím si potrestat... byli ke mně tak hodní, připravili mi vanu s teplou vodou, abych nenastydla, dnes mě skoro ani netrápili... proč jsem to udělala? Zasloužím si, co se mi teď stane.

Bič zasvištěl a švihl mě přes zadek. „Jedna,“ vydechla jsem, aniž mi to museli připomínat. „Dvě...“ „Tři...“ Majk mě šetří, to mi bylo jasné. Bičoval mě pomalu a s rozmyslem, umísťoval rány hlavně tam, kde jsem neměla žádné šrámy z předchozího dne a kde mi nemohlo bičování vážně ublížit. Když to bude protahovat, Dan mezitím trošku vychladne... Dan mě šetřit nebude, s tím nemůžu počítat.

Čtyři... Pět. Zadek mě pálil, ale zatím se to dalo snést. Majk podal bič Markovi.

Marek střídal rány - zezadu, pak zepředu. Ale jen od pasu dolů. Bříško, boky, stehna... Usykávala jsem číslovky, mezitím jsem měla pevně stisknuté rty, teď už to začínalo bolet hodně, Marek sice nebyl vzteklý jako Dan, ale užíval si to. Po každé ráně počkal, až se pořádně rozleží, až se první otupělost po úderu změní v palčivé škubání, jak se do místa zásahu nahrne krev... až když se mi jelito pěkně vybarvilo a já ze sebe dostala cosi jako číslovku, nadechla se a znovu pevně stiskla rty a zatajila dech... až pak zasvištěl bič znovu. Osm... Devět... Na tu poslední si trošku poodstoupil a konečkem biče mě zezadu štípl přímo mezi půlky, skoro do kundičky, jaujaujau, pálí to, moc to bolí... prohnula jsem se v poutech, málem jsem se sama oběsila... lapám po dechu, až po chvíli se mi povede zašeptat něco jako - deset, ale zatím ještě nefňukám, i když mi po tvářích stéká pár slz.

Vlastní trest ale začne až teď. Marek předal bič Danovi.

Jedenáct... Razantní úder šikmo přes zadek a záda. V první chvíli mi skoro vyrazil dech... i s rozporkou na kotnících jsem málem nadskočila. Nečeká, až si ránu vychutnám. „Dvanáct...“ kousek vedle, těsně pod svázanýma rukama, špička biče mě štípla až do podpaží, kousíček vedle včera sešitého prsu. To už jsem nezvládla a hlasitě vzlykla. Dvakrát, třikrát jsem se rychle nadechla a vydechla... ne, nechci fňukat, chci to vydržet, už jen tři rány... dokonči to, Dane, dokud mám sílu...

Smotal bič do několika smyček. Přistoupil ke mně zepředu. Zajel mi rukojetí biče pod bradu a přinutil mě zvednout hlavu. Zkusila jsem zaostřit pohled zamžený slzami... ty jeho zelené oči jsou teď skoro šedé, studené jako led. Zlobí se na mě... ale je tam ještě něco, v čem se nevyznám...

„Proč jsi utíkala?“ Jeho hlas zní jako ledová tříšť. Jak mu odpovědět? Co mu odpovědět? Dokážu vůbec promluvit a neječet, když mě všechno tak bolí...?

„Protože... tam byly ty klíče...“ vypravila jsem ze sebe. Pravdu mu říct nemůžu. Vlastně si ji ani sama nechci přiznat. Ale někde hluboko uvnitř to vím, a teď si to teprve plně uvědomuju. Chtěla jsem utéct - abych ho vyprovokovala. Abych ho naštvala. Protože mě nechce. Kašle na mě. Nikdy si mě nevezme.

A co hůř - chtěla jsem utéct, ale nechtěla jsem, aby se mi to povedlo. Asi bych nebyla šťastná, kdyby se mi to povedlo. Chtěla jsem, aby mě chytil. Proto jsem se taky vůbec nebránila, a proto taky chci vydržet, co mi udělá... a vydržela bych pro něj všechno na světě. Protože ten kluk mě neuvěřitelně přitahuje. I teď, když mě mlátí, když je vytočený skoro do běla...

A moje odpověď ho nijak neuklidnila. „Kecáš,“ sekl mě rukojetí biče přes bradu a tvář. „Včera jsi slibovala, že nebudeš zdrhat.“

„A k čemu mi to bylo? Stejně‘s mě přivázal,“ odsekla jsem.

„A teď už se z pout nedostaneš ani na vteřinu,“ mluvil tiše, ale hrozivě. „Zůstaneš celou noc takhle, a je mi fuk, jestli se oběsíš. A je mi fuk, jestli budeš mít hlad a žízeň, a jestli budeš potřebovat cokoliv jiného. Jen tě upozorňuju, že na další uklízení budeš mít jen svoje ruce a pusu.“

NE!!! Dane, to nemůžeš! Zmlať mě, jak chceš, zapíchej mi špendlíky pod nehty a zašij mi pičku, když ji nechceš - ale tohle ne! To nemůžeš...?

Může. Může cokoliv. Možná kdybych ho začala prosit, omlouvat se, slibovat - ale to nechci. Platí vůbec i v takovéhle situaci stopka? Nevím... nezeptám se. Vůbec už nepromluvím. Jen se dívám do Danových očí a snažím se mu vsugerovat, že to nemůže myslet vážně...

A on se dívá na mě... ty jeho ledově zelené oči se do mě doslova propalují... chvíli snad čeká nějakou reakci, pak usoudil, že asi marně. „Dokončíme to,“ poodstoupil a rozpřáhl se. Udeřil potřetí. Zepředu. Razantně. Na těle mi šikmo až k levému prsu naběhl temně rudý pruh... bolest přišla vzápětí, podlomily se mi nohy, bojuju o rovnováhu a vzduch, nevisím sice přímo za obojek, provaz od svázaných rukou kroužkem nejspíš jen prochází, ale stejně se chvilku škrtím, než se mi podaří zase se narovnat...

Zasviští další rána. Žíla biče mi omotala trup a zakousla se kolem pasu, znovu se chvilku svíjím a kroutím v podvědomé a marné snaze uniknout. Tyhle pohyby neřídí moje vůle... chci si je zakázat, zvládnout to hrdě a s hlavou vztyčenou, ale prostě to nejde. Jediné, co dokážu, je neřvat. Měla bych počítat údery... ale teď opravdu nevydám ani hlásek. Skoro ani nedýchám... chybí mi kyslík a žárovka začíná dostávat nějaké zvláštní duhové obrysy, jakoby auru, stejnou vidím i kolem dlouhatánské Danovy siluety, chystá se mi dát další ránu, už by měla být poslední...

„Zapomnělas je počítat. Tak ještě tři.“

NEEE!!! To nepřežiju... Dane, chceš mě zabít? Ty přece nejsi vrah, nechceš mě vidět umírat. Co tedy chceš? Zlomit mě? Vidět mě bulet, prosit, škemrat? Ne, to ne. Teď to vím úplně jasně. Ty bys mohl být můj vysněný Pán, který se mi tolikrát zjevoval v mých snech a představách. A já teď můžu udělat jen jediné - vydržet tvůj trest až do konce, ať bude jakýkoliv. Protože kdybych se teď složila, kdybych to vzdala, ponížila se před tebou a začala brečet a prosit o milost, do konce života sebou budu opovrhovat.

Rána bičem přes zadek... tam už to bolí tolik, že si nechci ani představit, jak teď moje prdelka vypadá. Jaké číslo chce slyšet? Kolikátá vlastně byla? To je fuk. „Jedna...“ Ať mi dá třeba dalších patnáct... už se skoro dostávám do fáze, kdy to přestává bolet...

Další zase vzadu, trochu výš, skoro v pase - zalapám po dechu a vydechnu: „Dvě...“ Nějakou křečí v celém těle se ještě držím na nohou, ale až poleví, asi se oběsím na svázaných rukou...

Poslední rána...? Štípla mě zepředu, nějak mírnější než ty předtím, „... tři,“ špitnu a na mozku mám zase ty pavučiny, na chvíli jako by realita kamsi odplouvala... a pak slyším Dana něco říkat... „zvedni ji, trochu ji podšprajcneme...“ a do roztažené kundičky se mi cosi dobývá, opřeli mi mezi nohama násadu od koštěte a její konec opatřený prezervativem mi teď strkají do pochvy... a dole upevňují nějakými hřebíky koště i rozporku, přitloukají je přímo k dřevěné podlaze a já teď mám dvě možnosti - buď se udržet na nohou, nebo se napůl oběsit a napůl nabodnout na tu tyč.

Další dávka bolesti v rozkroku mě vrátila do reality. Tyč je přesně tak dlouhá, aby mě nutila stát skoro na špičkách... bolestivě se mi zabodává do vagíny, bojím se, že mě poraní... na chvíli zapomínám na všechno ostatní, co mi udělali, a snažím se nadlehčit se... a Dan stojí kousek ode mne a lhostejně sleduje můj zoufalý boj.

Když zjistil, že jsem našla nějakou pozici, ve které se moje tělo dokáže udržet, otočil se, beze slova uložil bič do skříně a vyšel ven... cítila jsem na těle chladný vzduch z chodby, všechny dveře zůstaly otevřené... Marek s Majkem nejistě postávají kolem, nevědí, jak moc vážně to Dan myslí... asi jim připadá, že je to trošku příliš. Ale já vím, že Dan to myslí smrtelně vážně. Tahle noc bude dlouhá. Nekonečná.

Vrátil se a přinesl tu krabici dřeva, kterou předtím upustil na cestu. Nepodíval se na mě. Vyšel zase ven. Chodí rychle, energicky... skoro vztekle. Dupe. Ať tak nedupe, bolí mě hlava... bolí mě všechno. Na to nesmím myslet... Podlaha se chvěje jeho kroky. Přišel znovu a posbíral z kouta oblečení, které jsem předtím musela svléknout. Odnesl je ven. Vnímám teď jen jej - oba kluky i mou bolest záměrně odsouvám stranou, někam do nejzastrčenějšího koutku vědomí, abych vydržela. Je mi příšerně - ale ještě to nevzdávám. Nebudu na to myslet. Budu sledovat každý jeho krok, vnímám ho, i když se na něj nedívám. Přechází sem tam. Přerovnává věci. Úplně zbytečně. Chce, aby to vypadalo, že má nějakou práci, že mě už úplně ignoruje. Že jsem pro něj vzduch. Protože až si konečně sedne, bude mě mít před očima, stojím přivázaná k lustrháku skoro uprostřed místnosti, odnikud mě nemůže přehlédnout. A on se na mě nechce dívat. Protože jsem ho příšerně naštvala...?

Nekonečně dlouhou dobu tráví v kuchyni... ale nemůže tam zůstat věčně... Marek s Majkem nejistě a trošku nervózně okolkují kolem, očividně nevědí, co dělat... tohle je pro ně asi taky nové... jako pro mě. Marek jde za Danem do kuchyně, slyším tlumené hlasy, slovům nerozumím. Ale nějak tuším, že se nebaví o fotbalu... Marek vyšel zase ven a usilovně se snaží nedívat se na mě, Majk přikládá do kamen a na chvíli cítím sálavé teplo, jak otevřel dvířka... pálí mě na šrámech po biči, ale příjemně hřeje studené nohy... škrtí mě pouta, ruce zkroucené za zády skoro necítím, ale jen do chvíle, než se je pokusím maličko narovnat a nadlehčit, pak se rozbolí skoro nesnesitelně - až se mi zas na chvíli podlomí nohy, za což mě vytrestá další bolest v rozkroku... ne, nebudu se na ně dívat, radši přivřu oči, abych je ani pohledem neprosila o slitování - ale tohle přece nemůžu vydržet celou noc...

Vteřiny a minuty se vlečou. Venku už je dávno noc. Všichni tři kluci se tváří, jako bych neexistovala, vyhýbají se mému tělu, visícímu od háku ve stropě... dali si pár piv a panáka, z koupelny šumí sprcha, chystají se spát... opravdu mě tu nechají?

Neovládla jsem se. Snad na vteřinu jsem vyhledala očima Dana, když zase přecházel pokojem a předstíral nějakou aktivitu. A v téže vteřině, jakoby ovládány nějakou telepatií, jeho oči spočinuly na mně. Tím jediným pohledem jako by mi pronikl až do hloubi duše. Jako by mě nabodl špendlíkem a připíchl do své sbírky motýlů... ještě zaživa, chvíli ještě můžu bezmocně škubat křídly, nabodnutá na špendlík v krabici se skleněným víkem... všichni si mě můžou prohlížet a dívat se, jak mi docházejí síly... ale motýli jsou němí, nemůžou křičet bolestí, nemůžou prosit o slitování, jejich slabé nožičky nedokážou osvobodit připíchnuté tělo. Tvůj motýlek už prohrává, Pane... už se mi podlamují unavené nohy, už nedokážu držet tělo zpříma, tyč v rozkroku proniká hlouběji a ruce stažené provazem už vůbec necítím... a noc vlastně ještě ani nezačala... nechci myslet na ty nekonečné hodiny, které mě čekají... chtěla bych tě poprosit o odpuštění, ale motýli nemají ústa.

Naposledy přiložili do krbu a ztlumili přívod vzduchu, aby dřevo hořelo pomaleji... jsou už všichni vykoupaní a Majk už odešel nahoru, chvilku za ním Marek, žádný z nich se ani neohlédl na moje bezmocné tělo, strnule visící-stojící uprostřed pokoje, Dan je ještě v kuchyni, slyším jeho klidné kroky, teď už nedupe... až odejde, zůstanu tu sama.

Prošel kolem mě na chodbu. Beze slova, bez ohlédnutí. Jde nahoru. Slyším dřevěné schody vrzat pod jeho kroky. Dane... nenechávej mě tady... prosím...

Nevydala jsem ani hlásek.

V chalupě panuje ticho. V krbu praskají drobné plamínky. Je tu teplo a šero. Stojím uprostřed místnosti, naražená na tyč, zbičovaná, unavená, bolestivě spoutaná... zoufalá. Celé tělo mě pálí, ruce zkroucené za zády až skoro ke krku vůbec necítím, dokud se nepokusím pohnout prsty... ještě žijou, ještě do nich proudí krev, ale pokus o maličký pohyb znovu vyvolá krutou bolest. Podlamují se mi nohy únavou. Ale nemůžou si odpočinout, musí zůstat napjaté celou noc - jinak mi tyč v rozkroku probodne vagínu. V koutě u kamen vidím ležet moji kožešinku... jak krásné by to bylo, smět si na ni lehnout, třeba v poutech, s roubíkem, svázaná do kozelce... ne, nedívej se tam. Zpod víček mi vyklouzly dvě slzy a zvolna usychají na tvářích...

Nevím, jak dlouho jsem tam stála... nejspíš to byly jen minuty, ale mně připadaly jako nekonečné, dlouhé, mučivé hodiny...

A pak jsem zaslechla kroky. Jdou po schodech dolů. Nebo se mi to zdá? Ve staré chalupě tu a tam něco vrzne samo od sebe... špicuju uši a srdce cítím až v krku, právě tam, kde mám i ten velký knedlík, co mi brání promluvit.

A teď vrzly dveře. Proniká sem matné světlo z chodby. Na dveře nevidím, mám je přímo za zády.

Ale celým tělem, celou duší vnímám - že ve dveřích stojí Dan.


...::: Tip pro Vás: Dvojitá karabinka :::...
Sexshop Sexujte.cz


Povídka

Anonym

   (26.3.2018 19:20)
To je ta nejlepší povídka jakou jsem kdy četla, prosím, moc prosím o pokračování. Prosím prosím prosím prosím. Nikdy jsem nevěřila že se do někoho mužů zamilovat aniž bych ho kdy viděla

Pokračování

Shaftynka

   (6.8.2014 9:45)
To je skvělá povídka, škoda, že to není dopsané :(

Pokračovanie

Martinka

   (12.12.2013 23:26)
Ahoj chcela som spýtať či napíšeš pokračovanie? Toto je jedna z najlepších poviedok čo som kedy čítala :) Chcela by som vedieť ako to dopadne s Danom :)

Skvele

Zmrzlinka44

   (23.2.2011 19:33)
Taky mam druhe vanoce:-), rikala jsem si, ze se nikdy nedozvim jak to dopadlo. Nenech nas prosim tak dlouho cekat na pokracovani. Je to skutecne nejlepsi povidka ze vsech co tu jsou.

super

miša

   (9.2.2011 18:31)
kdy bude pokračovani??dan je vysnenej pan asi všech subi...ale zajima me jak to mezi ni a danem bude dal?

Díky za pokračování

MaryJane

   (8.2.2011 22:30)
Já mám snad druhé Vánoce!!! Jsem už po tom více než roce ani nedoufala, že se dočkám pokračování. Jen piš, prosím, dál. Tohle je jednoznačně nej BDSM povídka, s jakou jsem se kdy setkala :-).Díky ti za ni a za každé její pokračování. M.
|< << 1 >> >|
 | 10 | 20 | 50 | 
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...