Fucking Machines
Sex And Submission
Fucking Machines
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English

Je čtvrtek večer

Autor: Jessica

Hodnocení

1234567

Je čtvrtek večer

...a počasí, že by psa nevyhnal... neprší sice, ale lezavé vlhko se prodírá pod bundu i do zimních bot. Mám v nohách už skoro devět kilometrů, ale moc lidí jsem cestou nepotkala... taky jsem po cestách moc nechodila, spíš jsem volila lesní pěšiny, turisticky značené i sotva znatelné, znám už tady v okolí každý kámen a pařez. Zanedlouho se setmí, říjnové večery jsou krátké, spěchám, abych už byla doma... mám pro to i jiné důvody, než večerní pochmurné šero zamračeného podzimního dne, které mi zas až tak nevadí, odpovídá v podstatě mé mizerné náladě.

A to mám před sebou volný pátek - svátek a víkend, který bude vzhledem k posunu z letního na středoevropský čas ještě o hodinu delší než obvykle. Zatím nevím, co s ním podniknu, nemám žádné konkrétní plány, jen vím, že zas budu sama... jako už více než půl roku. A bude mi tak líp.

Moje manželství, do kterého jsme si naštěstí nepořídili žádné děti, trvalo necelých pět let. První rok byl nádherný, druhý ušel... ve třetím jsme se začali nenávidět, ve čtvrtém jsem si začala hledat nový byt a on vystřídal asi šest jiných žen a letos brzy zjara to skončilo definitivně, zůstala jen hořkost, vzpomínky na naprosté neporozumění, hádky a zlobu, jeden druhému jsme se ke konci už snažili jen ublížit. Zůstalo naštěstí jen u slov - i když dvakrát jsem musela utéct do noci, vypadalo to, že mi ublíží i fyzicky. A to bych nesnesla. Od něj ne.

A přitom... přitom mi zpočátku ubližoval tak krásně a mně se to líbilo... hned v prvních dnech našeho vztahu mi zkusil nabídnout SM sex a já s překvapením zjistila, že to je přesně ono, co mi vyhovuje. Ne, nebyla jsem submisivní, to ani náhodou - ale líbilo se mi, když jsem při milování cítila bolest. Svorky nebo kolíčky na prsních bradavkách, pouta - ale ne ta jemná, vystlaná kožešinkou, pořádný provaz nebo řemen zaříznutý do kůže, rozporka mezi nohama a pěst ve vagíně, slzy v očích... on se většinou v téhle fázi rychle udělal, pak do mne zasunul něco opravdu velkého a nechal mě, ať se o sebe postarám sama. Když mě ale párkrát nechal v poutech a s roubíkem v puse až do rána, přestala jsem mu důvěřovat a další podobné hry již odmítla. Naštěstí... kdo ví, jak bych bývala dopadla, kdybych se nechala svázat od chlapa, který mě začínal nesnášet...

Pak jsem si našla práci a garsonku na druhém konci republiky, malé městečko v horách, klid a příroda, léčivá samota... zatím mě ani trochu netížila a nechápala jsem ženy, které se ihned po krachu jednoho vztahu bezhlavě vrhají do dalšího. Já jsem chlapa nepotřebovala. Pojistky jsem si uměla vyměnit sama - a co se týče sexu, zvykla jsem si spolehnout se sama na sebe už dávno před rozvodem.

Nebyla jsem nijak zvlášť na sexu závislá, nepotřebovala jsem pětkrát za týden vyvrcholit. Ale když už jsem dostala chuť, musela jsem tomu věnovat víc času i energie než většina "normálních" ženských. Neměla jsem to sama se sebou jednoduché. Ale docela jsem se už znala a věděla, jak dospět ke kýženému cíli. Dnes jsem na tom právě pracovala, protože mé tělo si zas jednou řeklo, že by rádo bylo rádo.

A proto teď jdu těžko schůdným terénem, už dost unavená, navlečená v bundě a těžkých botách - a nikdo z lidí, které tu a tam potkám nebo třeba zahlédnu v osvětleném okně vyhřáté horské chalupy, nemá ani ponětí, že ta bláznivá ženská, co jde v tomhle ohavném počasí na procházku, je ještě bláznivější, než by si uměli představit, a místo kalhotek a podprsenky má na těle uvázané prádlo z provazů, které se jí zařezávají do těla při každém kroku... že jí provazové kalhotky přidržují ve vagíně a v análu poměrně velké improvizované vibrátory, podomácku vyrobené z lahvičky od šampónu a masivního kartáčku na zuby, a na bradavkách podvázaných prsou i na několika místech v rozkroku má připnuté kolíčky na prádlo.

To je také hlavní důvod, proč spěchám domů, jinak bych klidně pokračovala dál a výš do hor, nemívala jsem problémy s patnácti, dvacetikilometrovými túrami... ale jeden z kolíčků, které mi svíraly stydké pysky, se nějak přemístil a teď mě skoro nesnesitelně štípal... svrběly mě ruce, abych si ho sundala, ale to smím až doma, do té doby mám ruce za zády spoutané pomyslnými pouty, až doma se můžu zbavit toho mizery, který mě už dávno nevzrušuje, ale jen štípe a bolí... ale jednou jsem masochistka, tak ho donesu až domů, už je to jen slabá půlhodinka. Ovšem že bych si mohla ulevit od bolesti teď hned, ani bych nemusela zalézat do lesa, široko daleko není živá duše - ale jsem palice umíněná a neudělám to. Sice budu mít večer o to víc práce s dosažením orgasmu, bolest mám ráda spíš jen v náznacích a tohle už bolí hodně... šíleně to štípe, já to snad nevydržím... ale pak si představím krásného, dominantního chlapa, svého imaginárního Pána, který ovšem neexistuje a já o něm sním jen proto, že vím, že ho nikdy nepotkám, a i kdyby, zase by to skončilo zklamáním... a On se nade mnou sklání, jsem připoutaná k něčemu tvrdému a nepohodlnému, úplně bezmocná a bezbranná, všechno mě bolí a On se mě už po několikáté ptá - tak už to konečně vzdáš? Poprosíš mě, abych tě rozvázal? A já už po několikáté zavrtím hlavou, ne, nevzdám se, nikdy... musí si mě vzít proti mé vůli, nejsem subina... a proto musím vydržet bolest, kterou mi dělá, i když po něm vlastně toužím... večer si doma zatáhnu záclony, nejdřív se krásně vykoupu a pak se sama svážu na široké posteli se sloupky v rozích a mřížovou pelestí, už dávno jsem vymyslela postup, jakým se dokážu sama znehybnit, předtím si do všech otvůrků nastrkám něco, co mě bude krásně bolet, pak stáhnu stehna k sobě pevným opaskem, s rukama připoutanýma k horní pelesti a svorkami na bradavkách se budu svíjet v poutech a marně se bránit imaginárnímu přemožiteli... ty věci uvnitř mne mi budou drtit tkáň ještě mnohem víc než teď, tohle jsou jen taková dráždidla, aby se moje citlivá místa probudila a navečer mě snad dovedou na chviličku do ráje... tolik úsilí pro pár vteřin rozkoše...

Na chvíli jsem při těch představách zapomněla na štiplavou bolest a vnímala jiné podněty, mimoděk jsem zrychlila chůzi, aby se ty věcičky zasunuté do mého těla mohly víc projevit, vykračuji si tu po vlhké asfaltce jako manekýnka na molu, dynamická chůze mi způsobuje víc vzrušení... mimoděk se musím usmát, když kolem mě projede nějaký velký tmavý auťák s třemi pěknými kluky, co by si asi pomysleli, kdyby věděli, co se ukrývá pod mou bundou... dva z nich se po mně otočili a mně to docela lichotí, jenže já potřebuju ke svému uspokojení něco jiného, co by mi asi tihle fešáci dát nedokázali... a já bych si o to taky ani náhodou nedokázala žádnému muži říct, už nikdy. Představa normální soulože, s předehrou, líbáním a osaháváním, s kouskem mužské tkáně protahujícím dutinku v ženském těle, s výměnou tělesných vlhkostí a pachů, mi už připadá spíš odporná... těším se, jak si mě večer vezme můj neviditelný dominantní Pán po dlouhém, vysilujícím a marném boji. Ano, tam, právě tam, kde mi teď na klitoris tlačí při každém kroku lahvička od šampónu a v zadečku se ve stejném rytmu pohybuje rukojeť kartáčku na zuby... ani bych neměla odvahu jít si koupit pořádné vibrátory, asi bych se styděla, i když už mi dávno není dvacet... ale tohle v podstatě stačí, na tvaru a barvě ani tak nezáleží, hlavní je, abych ty věci cítila uvnitř - a jsou tam, tak krásně tam jsou... já se snad udělám přímo tady na silnici... ale doprčic, zase něco jede, už mi chyběl jen kousíček, pár pohybů pánví se stisknutými poševními svaly a byla bych...

Je to zase ten auťák s třemi pěknými kluky, snažím se tvářit normálně, když vedle mě zastavují a řidič se mě ptá na cestu. Hledají nějakou rekreačku, kousek odsud, sotva dva kilometry, dobře vím, kde je, před chvílí jsem kolem ní šla. S úsměvem jim vysvětluji cestu a přitom si hlídám své tělo, pořád ještě je kousíček od vrcholu a dožaduje se, zuřivě řve, abych to dodělala... už, teď hned, jen co zmizí za zatáčkou, opřu se támhle o ten patník, abych víc cítila kolíček v zadečku, stisknu stehna k sobě a pak... Jéžiši, ten kluk je natvrdlej. Jak může být tak pěkný kluk takhle nechápavý, potřetí mu vysvětluju trasu a stále to nepobírá, teď leze druhý z nich ven z auta, ze zadní sedačky, s mapou v ruce, to bude asi nejlepší.

Rozložili mapu na kapotě vozu a vylezli všichni tři. Jo, kluci, automapa není v turistické oblasti to pravé ořechové. Sjela bych tam s vámi, ale na ten kartáček si fakt nemůžu sednout... a mám tady nějakou práci, tak už jeďte. Ale jsou fakt pěkní... i přes teplé bundy cítím, že příjemně voní, jsou opálení a upravení, usmívají se a já se usmívám na ně, jeden z nich se při ježdění prstem po mapě jakoby náhodou dotkne mé ruky a mně je to příjemné - no fajn, ale jsou minimálně o pět let mladší než já a určitě už mají na prodloužený víkend domluvené nějaké kočičky do pelíšku. Tak ještě jednou, naposledy - z kopce dolů, na křižovatce doleva a pak hned doprava, zelená střecha, nemůžete to mi-

A vtom mi jeden z nich zkroutil ruce za záda. Tvrdě, surově, bolí to - ale vykřiknout jsem nestihla. Druhý mi v téže chvíli přitiskl ruku na obličej, zacpal mi pusu i nos, chvilku nemůžu dýchat, skoro nevidím, má dlaň velkou jako baseballovou rukavici, zakrývá mi celý obličej.

Na chviličku ztuhnu v šoku. Co se to děje? Je to jen vteřinka. Vzápětí sebou začnu zuřivě zmítat a bojovat. Rvu se s nimi ze všech sil. Ne, nechci, to nejde! Drží mě teď všichni tři, kroutí mi ruce dozadu a dlaň na tváři mě dusí, ale nevzdávám se. Nesmí nade mnou vyhrát, musím se jim vyrvat a utéci... nesmím dopustit, aby viděli, co ukrývám pod oděvem, ne, to se nikdy nesmí stát! Nevnímám teď, co se děje v mém rozkroku. Rvu se s třemi pěknými kluky, jeden z nich mi syčí do ucha něco v tom smyslu, abych měla rozum a nedělala fóry, že se mi nic hrozného nestane, bude se mi to líbit... třeba bych to už vzdala a přestala se bránit, začínají být opravdu suroví, kroutí mi ruce, až mi praská v ramenou, bolí to... ale víc mě děsí představa toho příšerného ponížení, až ze mne někde servou oblečení a uvidí... musím se ubránit, za každou cenu.

Už mi svázali vzadu ruce nějakou šňůrou, ale nohy mám ještě volné, kopu a vzpírám se. Jeden z nich mi pořád zakrývá ústa, ráda bych ho kousla, ale nemůžu, čelisti mám jako ve svěráku. Teď mi svázali i nohy a vzápětí mě jeden z nich chytil pod koleny, ztratila jsem kontakt se zemí, ale pořád bojuju, zmítám se celým tělem a zkouším se vytrhnout z pevného sevření. "Nech toho, ty mrcho," syčí kluk, co mi zavírá pusu, už mi dochází kyslík, ale nevzdávám se. V koutku duše ale už tuším, že prohraju, nemám šanci proti třem. Vzdáleně přitom slyším, jak se domlouvají... chyť jí ty nohy... jau, kopla mě, bestie... sakra, drž ji, ta čubka má sílu... kde je ten provaz?... na, strč jí to do pusy... jen na vteřinku mi uvolnili pusu, zalapala jsem po dechu a kdosi mi nemilosrdně narval do úst nějaký zmuchlaný hadr, něco jako velkou pletenou rukavici... je odporná, ale nedokážu se jí zbavit, protože mi vzápětí kolem skoro celého obličeje omotávají nějakou šálu... ještě pořád bojuju, ale už mi docházejí síly i kyslík. Vnímám, že mě vtahují do auta, o něco jsem se praštila, do nohy, do boku... ruce zkroucené a svázané za tělem mě bolí a jeden z nich do mě zase hučí - přestaň, nech toho, nebo to bude horší... pokoušejí se mě narvat na zadní sedačku a jak mě tam vlečou... ty věci v rozkroku, tlačí se víc dovnitř, provazy mě škrtí a kolíčky štípají, ten jeden, co mě trápil nejvíc, v zápalu boje odpadl... a jejich ruce na mém těle... pouta, bezmoc... už nebojuju o svobodu, ale o trošku vzduchu... a najednou, nečekaně a explozívně, jsem se udělala.

Na chviličku jsem ztuhla, tělo napjaté do krajnosti, nemohla jsem dělat nic jiného než tisknout stehna k sobě a drtit si poštěvák o ty věci uvnitř, na pár vteřin jsem skoro nevnímala, co se děje kolem mne, a vzepjatá v křeči orgasmu jsem byla náhle bezmocná a bezbranná... vtáhli mě konečně celou dovnitř, skrčili mi nohy na břicho... právě včas, můj vrchol nádherně dozníval a teď jsem potřebovala schoulit se do klubíčka a vydýchat se... teď mi bylo na chviličku všechno jedno, přestala jsem bojovat a vnímala jen ty vlny rozkoše, které mi doslova cloumaly podbřiškem.

Netušili, co se se mnou děje... jeden z nich sedí vedle mě, pevně mě drží a mé náhlé zklidnění omylem považuje za své vítězství. "No vidíš, buď rozumná a nebude to bolet," mumlá mi do šály na obličeji a společně s druhým klukem vedle mě srovnávají do pohodlnější pozice, natočili mě na zadní sedačce tak, aby mi mohli ještě převázat nohy, lýtka ke stehnům a dozadu kolem těla, jsem jako skrčenec a asi si poraním zadeček, všechno se do mě zabodává a já se z posledních sil pokouším trošku nadlehčit a srovnat... a oni to kupodivu berou jako spolupráci a pomáhají mi, usadili mě trochu bokem, snad abych si neseděla na svázaných rukou, a mně se přitom podařilo srovnat ten zpropadený kartáček tak, že jsem si snad neprobodla konečník... nic nevidím, přes oči mám pořád šálu, namáhavě lapám po dechu a cítím, že se vůz zase rozjíždí. Po každé straně sedí jeden z kluků. Cítím jejich ruce, drží mě pevně za paže a jeden z nich mě uklidňuje. "Neper se, stejně nemáš šanci... ušetříš si nepříjemnosti... když nám dáš dobrovolně, bude se ti to líbit, uvidíš..."

Neperu se... teď nemám sílu skoro se ani pohnout, vždycky bývám po orgasmu slabá a krásně malátná, ale teď to je docela na závadu... a moc s tím nenadělám. "Nebudeš ječet?" ujišťuje se jeden z kluků a když zavrtím hlavou, trochu mi sesmekne šálu z pusy a nosu, asi pochopil, že se skoro dusím. Oči mi nechal zakryté. Nebyla jsem zpočátku schopná sledovat cestu, ale vnímám, že ani náhodou nejedeme tím směrem, na který se ptali, jedeme do kopce a serpentinami, zhruba tuším, kde bychom tak asi mohli být. Oblast dost opuštěná i v turistické sezóně, pár zanedbaných chalup, většinou rekreačních, trvalých obyvatel je tu poskrovnu. Teď na podzim tady vůbec chcípnul pes. Jen doufám, že tu taky nechcípnu já, zamrazí mě najednou... až teď jsem si pořádně uvědomila, co se vlastně děje, ten orgasmus mi na chvíli vzal soudnost, ale tohle není hra ani představa, to je realita. Na silnici mě sbalili a svázali tři kluci a teď mě někam vezou a chtějí si užít... a co udělají, až si užijou? Nikdo je neviděl, nemusí riskovat, že je udám na policii... nevědí, jestli jsem si náhodou nevšimla čísla vozu - ovšem že ne, koukala jsem jen na ty jejich pěkné ksichty... v lepším případě mě ošukají a pak mě někam odvezou a vyhodí z auta uprostřed lesa... a v horším případě...? Taky mě můžou na závěr přidusit víc a pak někde zahrabat v lese, můžou si se mnou dělat prakticky cokoliv... a až uvidí, co mám na sobě... Najednou jsem se začala hrozně bát. Neovladatelně jsem se roztřásla. Ruce, které mě stále pevně držely, to zjistily. "Je ti zima?" naklonil se jeden z nich ke mně blíž, znělo to trošku jedovatě, musel vědět, že se klepu strachy. "Za chvilku tě zahřejeme, neboj..."

A v té chvíli jsem dostala strašný vztek. Na ně - ale hlavně na sebe, že jsem takový pitomec a nechám se naložit do auta třemi pacholky... s tím, co mám na sobě... jsem pitomá, že s tím běhám po světě, jako bych si nemohla hrát doma v soukromí, nejspíš jsem si o to podvědomě koledovala, zblázním se, propadnu se hanbou a studem, až si mě svléknou a zjistí, že mám už obě díry ucpané... a kolíčky na bradavkách... zase jsem celá ztuhla napětím a ruce na mém těle zareagovaly pevnějším stiskem, ale nezkoušela jsem žádné hlouposti... v jedoucím autě, svázaná a hlídaná z obou stran nemám nejmenší šanci. Co udělám? Mám vůbec ještě nějakou šanci? Přežiju tenhle víkend? Ti kluci nevypadali jako vrazi... snad mi neublíží, když budu rozumná... a pak jsem se přistihla při úplně příšerně šílené myšlence.

Chtěla bych, aby mi ublížili.

Jen trochu, ne fatálně... aby si mě vzali přes můj odpor, svázanou a třeba i trošku ztřískanou, už teď mě ledacos bolelo, jak jsem se s nimi prala, a právě jsem se dostávala do fáze, kdy se bolest z utrpěné rány mění na cosi ne tak úplně nepříjemného, v potlučených nohou a svázaných zápěstích mi tepala bolest, podobná těm záškubům uvnitř mého těla při orgasmu... ať se stane, co se má stát. Třeba jsem právě potkala svůj osud.

Vypětím vůle jsem si přikázala klid. Zkusila jsem se uvolnit, dát jejich rukám, které mě stále svíraly, najevo, že už jsem hodná... rukavice v puse mi znemožnila dát to najevo nějak jinak. Poddala jsem se jejich sevření a když ucítili, že se moje svaly na pažích uvolňují, i jejich stisk, dosud až krutý, trošku povolil. Auto drncalo přes nějaké kořeny, jelo krokem a po chvíli zastavilo úplně. řidič vystoupil - otevřít garáž? - zase nasedl a pak jsme ještě kousíček popojeli. Zastavil znovu a vypnul motor.

"Budeš hodná?" naklonil se ke mně ten nalevo. Přikývla jsem. Když budu spolupracovat, třeba mi předtím dovolí aspoň si odskočit... zbavím se své výstroje... stopy provazů budou sice vidět, ale s tím už bych si hlavu nelámala.

Uvolnili mi provazy, které přidržovaly moje nohy ve skrčené poloze. Provaz na kotnících zůstal na svém místě. "Polez ven," pobídl mě ten napravo dloubnutím do žeber. Trochu jsem se pokusila a trochu mě vytáhli. Postavili mě na zem, pod botami jsem cítila nějakou rovnou podlahu, asi beton. Uvědomovala jsem si, že jsem v budově, nejspíš v nějaké staré chalupě, podle pachu dřeva, prachu a trochu i zatuchliny. O nic jsem se nepokoušela, stála jsem úplně klidně, i když mě právě nikdo nedržel. S rukama svázanýma za zády, nohama v kotnících a se šálou přes oči bych si stejně tak leda nabila kokos.

Ucítila jsem smyčku provazu stahovat se kolem mých stehen, pak teprve mi rozvázali kotníky. Další provaz mi jiné ruce uvázaly kolem krku. "Jdeme," škubli za něj. Mohla jsem dělat jen maličké krůčky - a bylo to sice příšerné, ale málem jsem se udělala podruhé, jakmile jsem se se svázanýma nohama pokusila o chůzi. "Hni se," postrčil mě kdosi zezadu, klopýtla jsem a ty věci uvnitř znovu změnily polohu... něčí ruka mě chytila za loket a vlekla kamsi dopředu. Zakopla jsem o nějaký práh... zapotácela se a provaz se mi na chvilku víc utáhl kolem krku, ale čísi ruka mě zase zachytila a naznačovala směr.

Uši jsem měla volné a ze zvuku našich kroků jsem usoudila, že jsme v nějaké místnosti, nepříliš veliké. Bylo tam teplo, slyšela jsem praskání ohně a cítila ho sálat zleva na tvář, přes šálu na obličeji prosvítalo světlo žárovky. Vnímala jsem, že mě zavedli zhruba doprostřed místnosti a provaz, uvázaný kolem mého krku, se mírně napnul směrem nahoru - snad mě proboha nechtějí oběsit? Nejsou to přece nekrofilové...? Vypadali tak normálně, tak hezky, copak tihle kluci musí krást holky na opuštěných silnicích? Spousta holek by jim určitě ráda dala dobrovolně.

Na chviličku jsem se zase příšerně vyděsila - ale provaz se jen mírně napnul a víc se nestahoval. Mezitím se mi podařilo maličké vítězství - během jízdy a pak tápavých kroků po chalupě se mi podařilo sežvýkat rukavici v puse natolik, že jsem ji teď dokázala jazykem vystrčit ven. Nevšimli si toho, kolem obličeje jsem pořád měla omotanou tu šálu. Asi byli dost překvapení, když jsem nečekaně promluvila.

"Prosím vás o pět minut. Je mi špatně. Pusťte mě prosím na záchod, pak budu dělat, co chcete."

"A hele, povedlo se jí to vyplivnout. Šikovná pusinka," protáhl jeden z kluků. "To se bude hodit," souhlasil druhý. Třetí mi objasnil situaci. "Problém máš ty, ne my. Uděláme to obráceně. Nejdřív nás přesvědčíš, že hodláš spolupracovat, pak tě možná necháme vyčůrat. Možná," zopakoval se zjevným sadistickým potěšením.

Tak nic. Aspoň jsem to zkusila... ať se tedy stane, co se má stát. Škemrat a brečet nebudu. Nejspíš na to čekají a dělá jim to dobře. Jestli mě ale od začátku plánují zlikvidovat, stejně bych jim to nerozmluvila. A jestli ne... uvidíme, co se bude dít dál. Ke svému překvapení jsem zjistila, že se nebojím tak, jak bych asi měla. Prostě jsem si pořád nedovedla představit, že by ti tři týpci byli vrazi.

"Teď ti rozvážu ruce a ty si sundáš bundu." Přikývla jsem, jen maličko, víc mi provaz na krku neumožnil. Rozvázal mi ruce, ještě jsem neviděla, že mám na zápěstích hluboké rýhy, na několika místech se objevily kapičky krve. Poslušně jsem si rozepnula a svlékla teplou bundu. "Podej mi ji," ozvalo se přede mnou. Natáhla jsem ruku dopředu. Vůbec jsem se nepokoušela sundat šálu s očí, tušila jsem, že by to asi za projev spolupráce nepovažovali. Ještě stále tu byla maličká šance.

Pod bundou jsem měla mikinu na zip a pod ní ještě tričko, to se stahovalo přes hlavu. Na krku mám provaz... třeba mě odvážou a pustí na záchod a až pak se budu muset svléknout celá... Třeba... Představa, že odhalí mé sklony, mi připadala stále reálnější - a stále děsivější. Na chviličku jsem opravdu chtěla začít plakat, naříkat, škemrat a slibovat, ať mě jen na chviličku odvážou a pustí, prosím, prosím, pak vám udělám pomyšlení... ale cosi ve mně, nějaká paličatost, bylo silnější než strach z odhalení mých SM sklonů.

Ne, škemrat a brečet nebudu. Nechci. Nesmím.


...::: Tip pro Vás: Řemínek pro rozdělení varlat :::...
Sexshop Sexujte.cz


"Máš mobil?" ozvalo se zase přede mnou, slyšela jsem cinkání klíčů. "Ne," odpověděla jsem tiše. "Peníze? Doklady?" "Ne, nic, jen ty klíče." Nějak jsem cítila, že jim nejde o to, aby mi mohli něco ukrást... "Tak pokračuj. Svetr dolů."

Rozepnula a sundala jsem i mikinu. Znovu jsem ji podala kamsi před sebe a jeden z nich ji ode mne vzal. Vycítila jsem, že ji vzápětí rychlým pohybem kamsi odhodil, neměla kapsy, nebyla zajímavá.

Vepředu na mém tričku se teď už určitě musí rýsovat kolíčky na prádlo, přicvaknuté na mých prsních bradavkách... a jeden z kluků stojí těsně u mě a tiše říká: "Teď stůj a ani se nehni," a pomalu mi vytáhl tričko z kalhot a obnažil mi podvázaná a ozdobená prsa.

Na chviličku panovalo skoro hmatatelné ticho. Pak se ozval jeden z nich. "Ty vole, Dane, oni fakt existujou..." Něčí prsty se lehce dotkly jednoho kolíčku. "To tě nebolí?" "Bolí," odpověděla jsem tiše. "Ty jsi fakt...?" "... masochistka? Jo, jsem," odpověděla jsem. "Ale nejsem fetišistka, pustíte mě na ten záchod?" dodala jsem, tohle ještě pořád nebylo to nejhorší.

"Ještě ne." Cítím čísi ruce rozepínat moje kalhoty. Mám volné ruce. Neovládla jsem se a pokusila se bránit... vzápětí mi je ale zase zkroutili dozadu a znovu svázali. Bolí to, mám je rozedřené z dřívějška. Provaz kolem krku se napjal víc. "Prej bude hodná," ucedil jeden z kluků. Druhý mi zajel čímsi chladným ke krku, do výstřihu trička, zatajila jsem dech a trochu ztuhla strachy, co to je?... asi nůžky, nastříhl obrubu u krku a pak jsem cítila dvojí trhnutí. Jsem bez trička. A vzápětí bez kalhot. Stáhli mi je k poutu na stehnech. Už to vidí...

"Hustý," vydechl jeden z nich. Přes provazové prádlo jsem sice měla kalhotky, ale stáhli je zároveň s džínami. Jsem ráda, že mám kolem obličeje pořád tu šálu... aspoň nevidí, jak teď jsem určitě rudá, cítím horko, které mě polilo... už je to tedy venku.

Prohlížejí si vázání na mém těle a cítím, že se mě zlehka dotýkají prsty. "Ty vole, to je síla," komentuje to kdosi. A pak mi dominantní ruka sevře trápený prs a zakroutí kolíčkem na bradavce. "Tys kecala, viď? S tím záchodem," upřesnil. "Nechtělas, abysme to viděli." Přikývla jsem. "Neposereš se." Zavrtěla jsem hlavou. Nedokázala jsem teď mluvit, provaz mi příliš stahoval krk... a svíral mě i pocit hanby. Tohle je nejhorší chvíle mého života, ať mi pak udělají cokoliv...

Cítím, že mi rozvazují boty. Nebráním se, když mi sundávají boty a ponožky, stáhnou řemenem nohy u kotníků, povolí pouto, které mi svazuje stehna, stáhnou kalhoty až dolů... znovu svazují nahé nohy a stáhnou kalhoty úplně. Jsem před nimi oblečená jen do provazů a šály na obličeji. Snažím se neslyšet jejich komentáře. Pozorně si prohlížejí každý detail. "Ty vole, já bych fakt nevěřil, že to není jen jako, na těch fotkách." Asi trochu vědí, o co jde. Jeden z nich mi stáhl šálu z obličeje, ale než jsem se mohla rozkoukat, zavázal mi oči nějakým tmavým šátkem. "Tak nám o sobě něco řekni," slyšela jsem jeho hlas a cítila jeho prsty pohrávat si s kolíčkem na mém prsu, pootáčel ho dokola, kam až to šlo, a zase zpátky... tu bolest jsem cítila až někde uvnitř svého těla. Zůstala jsem v klidu. Tohle zvládám bez problémů.

Mlčím, nebudu jim přece dělat přednášku na téma Masochistka v denní praxi. "Mluv," zatáhl kdosi za provaz zaříznutý do mého rozkroku... kdepak, kluci, tímhle mučením mě tak nejspíš znovu uděláte, ale mluvit mě nepřinutíte. "Ty vole, jestli je fakt em, tak tohle se jí tak leda líbí," uvedl jeden z kluků věc na pravou míru. "To je fakt," uznal druhý. "Tak jí to seberem, ne?"

Snadno přestříhali provazy, které jsem měla uvázané v rozkroku, prsa nechali tak. Koušu se do rtů, abych nezačala prosit, škemrat, že to udělám sama... stejně by mi nevyhověli. Oba kolíky ze mne s mlasknutím vyjely. Kamsi je zahodili. Pak jsem ucítila, jak se mi mezi nohy prodírá nějaká tvrdá, drsná tyč, jako násada od koštěte. Posadili mě na ni a asi na obou koncích něčím podepřeli, nadzvedla mě skoro do vzduchu, zmáčknuté stydké pysky protestovaly... svázali mi kotníky nohou a přivázali k něčemu těžkému, tyč se mi zaryla víc do rozkroku. Začal výslech.

"Jak se jmenuješ?" "Lucie," odpověděla jsem. "Dál?" "Nováková." "Kecáš." "Nekecám, ale i kdyby, tak co? Vám je to stejně jedno. Já se vás taky neptám, jak se jmenujete."

"Ty vado, drzá subka, to jsem nežral." "Tak bacha. Jsem masochistka, ale subina nejsem." "Všechno je jednou poprvé. Jestli chceš přežít, tak budeš pokorná jako ovečka." Podepřeli tyč v mém rozkroku o něco výš. Na svázané ruce mi pověsili taky něco těžkého, kovového, studilo mě to na zadku. "Jak se jmenuješ?" "Lucie Nováková."

Něčím mě švihli přes záda. "Jak se jmenuješ?" "Lucie Nováková." "Adresa?" řekla jsem jim ji. "Kdo s tebou bydlí?" "Nikdo. A jestli mi chcete vykrást byt, tak tam aspoň nenadělejte bordel. Peníze jsou stejně ve spořce. Jedinou hotovost mám v kabelce na věšáku v předsíni. Záručák od dývka je v prvním šuplíku pod televizí, ta je starej šunt dávno po záruce. Jinak tam za ukradení nic nestojí." Mluvila jsem teď naprosto klidně, dokázala jsem se ovládnout a byla jsem na sebe docela pyšná. Ale bolelo to pekelně.

"Na tohle ti kašleme. Chceme si s tebou užít, nejsme zloději. A něco jako ty jsme ještě nepotkali." "Všechno je jednou poprvé," oplatila jsem jim jejich slovy. "Vole, Dane, ona se nás fakt vůbec nebojí?" Kecala jsem. Bála jsem se, hodně. Ale pokusila jsem se vžít do svých SM představ a chovat se podle nich, abych se sama před sebou nemusela stydět. Na to, jak dopadnu, to stejně bude mít vzhledem k situaci jen mizivý vliv.

"Začne, neboj," uklidnil kamaráda Dan. Zatím jsem je rozeznávala jen podle hlasů... který z nich to asi je? Švihl mě přes záda znovu, dvakrát. Něčím tenkým, jako provaz nebo vodítko na psa. Štípalo to, ale nic nesnesitelného. Ani jsem neusykla. "Tak znovu a rozumně. Budeš odpovídat jen na to, na co se ptáme. Za každou neposlušnost dostaneš o ránu víc. Jméno?" "Lucie Nováková." "Adresa?" Zopakovala jsem svou adresu. "Věk?" Ubrala jsem si dva roky, vypadám na to. Nejspíš to vzali. "Kdo tě takhle vystrojil?" "Já sama." "Kvůli komu?" "Kvůli sobě." "To ti fakt nikdo neporučil, takhle chodit venku?" "Ne." "Kecáš." "Nekecám." Tři rány přes záda. "Kecáš. Určitě máš nějakého Pána, co tě pase a tak." "Nejsem kurva a nejsem subka. Nikdo mě nepase." čtyři rány přes záda. "Jseš kurva a k tomu drzá." Vyzvedli tyč v mém rozkroku výš. Na nohou mám určitě nějaký svěrák... neodlepily se od země ani o kousíček, bolí to víc. "Kdo tě pase?" "Nikdo."

Začali mě řezat zepředu, přes svázaná prsa, ještě stále ozdobená kolíčky. Pětkrát. Bolí to víc než přes záda. Do šátku na mých očích se vsákly první slzy. "Kdo tě šuká?" "Nikdo. Jsem rozvedená a bez chlapa." "Jsi lesba?" "Ne." "Škoda, vždycky jsem si přál znásilnit lesbu," promluvil zasněně jeden z kluků. "Co když kecá?" namítl druhý. "Jak nás přesvědčíš, že jseš hetero?" "Proč bych vás měla přesvědčovat? Klidně si myslete, že jsem lesba, to na věci stejně nic nezmění." Šest ran - tři zepředu, tři na záda. "Ta je drzá," pronesl s neskrývaným potěšením Dan. "Co kdybysme ji trošku pomučili, když je em?" A co to tedy dělali doteď? napadlo mě.

"Jak vidím, chceš mít problémy." Na tohle asi nečekali odpověď. Nechtěla jsem mít problémy - ale už jsem je měla. Cítila jsem, že mi kolem prsou, přesně přes bradavky stisknuté kolíčky, zapínají nějaký řemen. Široký, kožený opasek. Zamáčkl mi kolíčky víc do protestujících bradavek. Utáhli ho. "Tipni si, kolik je v něm dírek," zacloumal s ním jeden z kluků. Kolik tak bývá dírek v opasku? "Patnáct?" "Docela ses trefila, je jich třináct. Sleduj." Cítila jsem, jak mě dírkami v opasku něčím bodá do kůže, zatím jen lehce, nejspíš ne do krve. Napočítala jsem jich opravdu třináct. Přezka byla na boku a dírky vedly přes prsa. "Za každou další drzou odpověď ti do jedné dírky - v opasku, aby bylo jasno - zapíchnu takovou pěknou, ne moc ostrou grilovací jehličku. Když otevřeš ruku, půjčím ti ji, aby sis ji mohla prohlídnout." Až teď jsem si uvědomila, že mám ruce, svázané za zády, vší silou zaťaté v pěsti. S námahou jsem otevřela ruce a Dan mi do jedné vložil jehlu. Dlouhou, masivní, s očkem na konci. A přesně podle varování tupou. Začíná přituhovat...

"Tak znova. Jméno?" "Adresa?" Ověřují si, jestli nekecám? Jestli lžu pořád stejně? "Jsi lesba?" "Kdys měla naposled chlapa?" "Chlapa jsem snad neměla nikdy... naposledy mě šukal můj bývalý manžel asi před dva a půl rokem." "To musíš bejt pěkně nadržená..." "Nikdy mě pořádně neudělal, zvykla jsem si už dávno na samoobsluhu." "Ty si to děláš sama?" "Jo." "Jak?" "Většinou doma a v poutech." "Tos asi nepotkala ty pořádné kolíky." "Asi ne," připustila jsem. "Tak ti můžeme oznámit, že tě dnes potkalo mimořádné štěstí a dostane se ti hned tří pořádných kolíků, a možná i nějaký ten bonus se najde," hlásil mi Dan s neskrývaným vzrušením v hlase. Ale co na tom bylo nejhorší - i já jsem byla vzrušená. Ne že bych je nebrala vážně - ale nějak jsem se přestávala bát. Jako bych tušila, že nechtějí zajít příliš daleko, nechtějí udělat něco nenapravitelného. Ale výslech ještě nekončil.

"Máš děti?" "Ne." "Jsi docela blbá. Kdybys nám nakecala, že máš doma řvoucího kojence, třeba bysme se slitovali." "Jo, a šli ho nakojit?" Věděla jsem, o co si koleduju. Když mi do prsu zabodli dírkou v opasku první jehlu, na chvíli jsem zatajila dech, abych nevykřikla - bolelo to hodně. Ale ne víc, než jsem čekala, a dalo se to zvládnout. A dole v rozkroku, drceném násadou od koštěte, se něco zachvělo... "Ne, vážně, co byste dělali, kdybych měla doma mimino?" zajímalo mě, i když jsem tím vědomě riskovala druhou jehlu. Nedošlo na ni.

"Nejsme svině. Zavolali bysme ráno odněkud z budky na policii, že v tom a tom bytě ječí už celou noc mimino, máma se asi někde vožrala, a sousedi nemůžou spát. Harant za nic nemůže, ten by to měl přežít." Tak tohle bylo drsné. To nevypadalo na hrátky se šťastným koncem... anebo možná taky kecají, abych se víc bála? "Jenže ty žádné mimino nemáš, to bys nenosila tohleto," protočila mi něčí ruka jeden z kolíčků sevřených řemenem. "Zdrclo by se ti mlíko," uchechtl se druhý. "Ne, nemám ani mimino, ani větší dítě," ujistila jsem je. "Nemusela bych vám to říkat, ale bydlím sama." "A nikdo tě nebude hledat, nejmíň do pondělí." "Ne. Nenechala jsem doma zapnutou žehličku ani puštěnou vodu." Odpovídala jsem jim zcela klidně, i když mi tepala bolest v probodnutém prsu i leckde jinde. "Takže nám můžeš věnovat jeden úplně volný víkend?" "Myslím, že jste o tom už rozhodli za mě," řekla jsem tiše. "Špatně," promluvil zase Dan. "Odpověď měla znít - s radostí, Pane." "Nesmím přece lhát..." Jehla mi vypadla z prstů, když jsem je znovu zaťala do sebe, abych nezaječela, až mi podruhé probodne prs... ale místo toho jsem pocítila něčí dlaně. Přejely mi po těle. Byly příjemné... teplé, suché, pevné. A čísi hlas mi zašeptal do ucha: "Jen počkej... ještě‘s nic nezažila..." a ruka sklouzla níž, pohladila pahorek na podbřišku s tenoučkým proužkem upraveného kožíšku... a tam dole, kousek od místa, kde mi tkáň drtila drsná tyč, se zase něco zachvělo a já se zas musela kousnout do rtů a zatnout si nehty do dlaní, protože se ve mně dělo něco... něco naprosto neočekávaného a nesmírně silného... a dlaně přejížděly mé spoutané tělo a přidaly se další, prsty projížděly rýhy od provazů a jiná ruka si hrála se smyčkou na mém krku, teď nebyla moc utažená, protože mě tyč v rozkroku vyzvedla trošku výš, uzel mě tlačil mezi čelistí a levým uchem a čísi prst mě tam jemně, jen lehkým dotykem pohladil, sledoval provaz vzhůru podél spánku... tyhle doteky působily mnohem intenzivněji než rány vodítkem přes záda... byla jsem napjatá a vzrušená, oni také, slyšela jsem jejich zrychlený dech. "Marku, vole, takovou jsme ještě neměli," zašeptal jeden druhému, slyšela jsem to. Docela by mě zajímalo, jaký byl osud těch, které měli... nezeptala jsem se.

Stála jsem mezi nimi - nebo spíš visela skoro ve vzduchu na tyči v rozkroku, nahá, svázaná, se zavázanýma očima... nebránila se jejich dotekům, náhle překvapivě jemným... a příjemným... Ten, který mi předtím šeptal do ucha, mluví zas. "Bojíš se?" říká tiše, skoro něžně, cítím na tváři jeho dech vonící mátou. Něčí - jeho? prsty mi upravují šátek na očích, abych zaručeně nic neviděla. "Nevím... Měla bych?" vydechnu, i v mém hlase je najednou znát vzrušení.

Dřív než odpovědi jsem se nečekaně dočkala druhé jehly... zabodl ji dírkou v opasku tentokrát do levého prsu. "To bys teda sakra měla," zasyčel. Na chviličku jsem zatajila dech, nechtěla jsem fňukat. "A co to změní?" odpověděla jsem pak, když jsem se zas ovládla. "Stejně si se mnou uděláte, co budete chtít." "To teda sakra uděláme." Pohyboval jehlou, zabodnutou v mém prsu... mé slzy vpíjel šátek na očích, kousala jsem se zevnitř do rtů, abych to zvládla. "Budeš se bránit?" zeptal se jiný, stáhl mi vzadu ruce k sobě, až mi zapraštělo v ramenou a lokty se mi skoro dotkly. Tím se mi zas víc napjaly probodnuté a řemenem stažené prsy... víc bolesti, víc podmanění, jsem bezmocná... a přitom cítím, jak se mi o rameno, krk a tvář otírá jeho tvář, jemně drsná ráno oholenými vousy. "Nevím... měla bych?"

Chci znát pravidla. Jsou-li jaká. Ale odpověď jsem teď nedostala.

"Bolí to?" zeptal se mě místo toho jeden z nich a znovu mi zabrnkal na zabodnuté jehly. Jen jsem přikývla, bolelo to hodně a kdybych zkusila promluvit, asi bych přitom naříkala. "Když slíbíš, že nebudeš dělat blbosti, pustíme tě teď do koupelny, můžeš se osprchovat. Pak ti řekneme, co bude dál. Budeš hodná?" "Budu, slibuju," dostala jsem ze sebe ztěžka.

Něčí ruka znovu vytáhla obě zabodnuté jehly, pak mi rozepnuli přezku na řemeni a vzápětí mi někdo sundal i kolíčky z bradavek. V té chvíli jsem myslela, že se zblázním... celé tělo se mi napjalo, jak se mi do těch míst, tak dlouho trápených pevným stiskem, nahrnula krev... myslela jsem, že mi explodují. Museli to na mně vidět... nedokázala jsem sice nic dělat, ruce jsem měla pořád svázané vzadu a zatížené nějakým hasákem, ale celé moje tělo se vzepjalo a marně se pokoušelo kamkoliv uniknout před tím peklíčkem na prsou. "Tohle bolí, viď?" uslyšela jsem zase ten hlas... a teplé dlaně na bradavkách, v kterých škubala nesnesitelná bolest, po obou prsech mi stékaly malé kapičky krve, ale to jsem teď nemohla vidět... ani kluka s foťákem, který si pořizoval detailní i celkové záběry a jeho erekce přitom byla vidět i přes silné zimní kalhoty... Znovu jsem přikývla, ale i teď jsem to zvládla potichu.

Sundali zátěž z mých nohou, spustili mě níž, až se moje chodidla zase celou plochou dotkla podlahy, vytáhli tyč... v rozkroku se chvíli dělo něco podobného jako na prsou. Sotva jsem se držela na nohou. Ruce mi nechali svázané vzadu a šátek na očích. Dva mě vzali každý za jeden loket a kamsi vedli, klopýtám mezi nimi. Nejdeme daleko, sotva pár kroků. Vrznou dveře, pak mi někdo rozvazuje ruce. "Můžeš si sundat ten šátek." Nenápadně jsem si s ním otřela stopy slz a oslněnýma očima chvilku mžourala kolem, než jsem se rozkoukala.

Malá koupelnička, žádný luxus, ale celkem čisto. Obyčejná smaltovaná vana, v rohu velký bojler na teplou vodu, polička s nějakou kosmetikou a ručníky, na podlaze obyčejná plastová rohož na obyčejných béžových dlaždičkách. Žádné okno, nepříliš rovné, čistě vybílené zdi. Potvrdilo to můj předchozí dojem rekreační chalupy - ty křivé zdi pod sebou určitě schovávají kamennou přístavbu roubenky, kdysi před lety amatérsky ohozenou a předělanou z chléva na obytné a užitkové místnosti... takových je tu po okolních kopcích spousta.

Na rameno se mi položila něčí ruka. Pohlédla jsem na kluka, kterému patřila, byl to ten tmavovlasý a nejvíc opálený. Postrčil mě víc dovnitř. "Můžeš se vykoupat. Šetříme teplou vodou, to znamená namočit, zastavit, namydlit, opláchnout." "Rozumím, Pane," podívala jsem se na něj trošičku provokativně. Začínala jsem si to užívat... tušila jsem, že mě snad nezabijou, a že by mě tu opravdu mohlo potkat něco mimořádného... něco, o čem jsem tolikrát snila...?

V očích mu zajiskřilo. "Budu tě hlídat," přitáhl si odkudsi židli a usadil se na ni ve dveřích. No tak jo, když myslíš... Nebylo mi moc příjemné sprchovat se před cizíma očima, ale už toho viděli tolik... Vlezla jsem do vany a divila se sama sobě, že se docela motám a nohy mám jako z vaty... opláchla se vlažnou vodou, zastavila ji, namydlila si tělo a chvilku si masírovala nejvíc ztrápená místečka. Dva vpichy po jehlách v prsou mě chvíli štípaly, ale nic strašného to nebylo. Spláchla jsem si mýdlo s těla (a nenápadně se přitom vyčůrala, sednout si na záchod bych před jeho očima nezvládla). Zastavila jsem vodu a chtěla vylézt.

"Zůstaň ve vaně," přikázal mi. "A dej si studenou sprchu, aby se ti pořádně rozproudila krev. Studenou šetřit nemusíš, studna je na prameništi." Znovu se mi potvrdila ta horská chalupa. Dala jsem si tedy podle jeho příkazu studenou sprchu. Tím mě vůbec nerozhodil, studenou vodou jsem se trápila denně, skoro s požitkem jsem si pouštěla ledovku na místa, která dostala nejvíc zabrat. "Stačí," musel mě zarazit, když jsem začínala třetí kolo od hlavy k patě, možná jsem ho přitom taky trošku ostříkla. "Je ta voda pitná?" zeptala jsem se ještě, a když mi to potvrdil, trošku jsem se napila, v puse jsem měla úplně sucho. "Postav se rovně," poručil mi potom.

Postavila jsem se rovně, studená voda mi stékala po těle. Přímo ve vaně mi hladkou šňůrou znovu svázal nohy - u kotníků, pod koleny, nad koleny. Konec provazu mnohokrát zauzloval ke kohoutku. Měla jsem vůli asi půl metru. "Teď vykoupeš nás," oznámil mi. "Ovšem bez té studené sprchy. A dej si záležet."

Mezitím už si přes hlavu stahoval svetr a odložil ho na židli, na které předtím seděl, vedle něj přistály kalhoty, ponožky i slipy. Byl veliký a vzrušený... a byl opravdu moc hezký. Celý. Z poličky na stěně vzal nějaký pánský sprcháč. Vlezl si za mnou do vany a s pousmáním se mi nabídl k provedení očisty.

Ani mě nenapadlo protestovat nebo odmlouvat. Tohle jsem si taky hodlala užít - a nejen proto, že jsem tušila, co pak bude následovat, a rozhodně jsem preferovala kluky vymydlené a voňavé. Bude to fér i proto, že oni už měli dost času prohlédnout si mne, teď na tom budeme všichni stejně.

Opláchla jsem kluka od krku dolů a zeptala se. "Chceš umýt i vlasy?" Měl kraťoučký sestřih, husté tmavé vlasy, čisté a upravené. "Ne, jen obličej," řekl a znovu se pousmál, když jsem mu bříšky prstů zlehka hladila tvář. Ale ty zajímavé partie čekaly mnohem níž.

Ne, nestyděla jsem se. Tohle jsem sice dělala úplně poprvé, ale z dřívějška, ještě před svým nepovedeným pokusem o manželství, jsem byla zvyklá hrát si s klučičím tělem a měla jsem docela dobrou představu, jak s ním zacházet, aby se to líbilo oběma stranám. Zastavila jsem teplou vodu a nabrala do dlaní tekuté mýdlo. Nanesla jsem mu ho na tělo... od ramen dolů, do podpaží, ruce, tělo... napěnila jsem ho a dlaněmi mu hladila teplou kůži. Bylo mu to očividně příjemné a když jsem se přiblížila k jeho chloubě, opřel se zády o vykachlíkovanou stěnu vedle vany, přivřel oči a nechal se hladit. Očividně mi naprosto důvěřoval, že mu nijak neublížím. Taky jsem to neměla v úmyslu - a ne proto, že bych se ho bála. Jsem masochistka, ne sadistka. Nemám nejmenší chuť komukoliv ubližovat.

Vymydlila jsem mu jeho ptáčka, stál v pozoru celou tu dobu a já jsem si ho důkladně prohlédla ze všech stran. Poprosila jsem ho, aby se otočil, abych mu mohla umýt i záda a jejich pokračování, zadeček měl také velice pěkný, pevný a vysportovaný. Skončila jsem u nohou, pokusila jsem se se svázanýma nohama o podřep, ale málem jsem v kluzké vaně ztratila rovnováhu. Zachytil mě a na chviličku jsme se na sebe usmáli. Pomohl mi, abych si klekla, nechal si umýt nohy, pěkně tvarované prsty i úzká chodidla. Pak mi zase pomohl vstát a já ho opláchla teplou vodou. "Jsi šikovná," pochválil mě nakonec. "Počkej tady, pošlu ti Marka."

Už jsem se v nich začínala orientovat. Marek byl ten, co mi šeptal do ucha, jestli se bojím, a pak mi píchal do prsou špendlíky. Bude asi víc sadisticky zaměřený než ten první - jeho jméno jsem zatím nezaslechla - ale přitom mě víc vzrušoval. Nechal se vykoupat skoro beze slova, do vany vlezl nevzrušený, ale ztopořil se při prvních mých dotycích. I on byl velice dobře vybavený. Když odešel, aby se vystřídal s Danem, musela jsem si rychle do rozkroku pustit studenou sprchu, děly se mi tam docela neuvěřitelné věci. Přes spoutané nohy se voda pochopitelně nedostala moc hluboko, takže uvnitř jsem byla pěkně rozpálená.

A pak přišel Dan. Ten z nich byl snad nejhezčí... špinavý blonďák, typ drsňáka, vysoký a skoro hranatý, vypracované svaly... užívala jsem si jeho koupání, až mi musel položit ruce na ramena a trošku mě odstrčit. "Zpomal," řekl tichým, zastřeným hlasem a já maličko zrudla. Ale co, prostě se mi to líbí... a jemu taky, tak proč si hrát na stydlivku. Na okamžik jsem k němu pozvedla před chviličkou sklopené oči, naše pohledy se potkaly - ne, tenhle kluk mě taky nezabije. Už se těší, co všechno mi udělá a jak si to užije - a já si to budu užívat taky.

I Dan, vymydlený a voňavý, vylezl z vany, sáhl na poličku pro čistý ručník a mně řekl: "Dej si ještě studenou sprchu." Díval se, jak na sebe leju ledovku bez mrknutí oka, a pak mi taky podal ručník. "Děkuju, Pane," špitla jsem s nepříliš upřímně předstíranou submisivitou. Probodl mě pohledem - neděláš si ze mě legraci? říkaly jeho oči. Trošičku jsem si ji asi dělala, první strach mě tady v koupelně docela přešel. Tohle nejsou vrazi, i když sadistické sklony asi mají. Marek mi bez mrknutí zapíchl do těla dvě tupé jehly, Dan mě pověsil rozkrokem na násadu od koštěte - a to byl jen začátek, jen seznamování. Máme před sebou víc než tři dny.

Jakž takž jsem se osušila, pořád ve vaně - se svázanýma nohama mi taky nic jiného nezbylo. Dan si mezitím natáhl slipy - a pak vzal do ruky nůž. Nevyděsila jsem se, když se s ním blížil ke mně. Loupl po mně očima a pak přeřízl šňůru, co mi přivazovala nohy ke kohoutku. Hodil si mě přes rameno a nesl ven z koupelny. Jeho kůže byla teplá, voněla sprchovým gelem a přitažlivým chlapem a já se hrozně těšila na chvíli, až mě znásilní... zlehka jsem se ho přidržovala za rameno a ovládala touhu políbit ho kamsi pod krk, jinam bych nedosáhla...

Nesl mě zpátky do místnosti, ve které mě předtím svlékli. Stěny z trámů, malá okénka zakrytá hustými, neprůhlednými závěsy - jen mimoděk jsem si všimla, že venku už je úplná tma, v koutě velká krbová kamna, sálající příjemným teplem, hromada polen čekala připravená poskytovat nám teplo dlouho do noci. Venkovská chalupa upravená k rekreaci, přesně jak jsem čekala. Na tři kluky kupodivu docela pořádek - a nebo se jejich předchozí oběti snažily. Ale neměla jsem moc času se rozhlížet.

Uprostřed pokoje stálo velké čalouněné křeslo a před ním byla na prkenné podlaze rozprostřená nějaká tmavá kožešina. Na ni mě teď Dan složil na kolena. Pak si sedl do křesla a Marek s tím třetím, všichni jen ve slipech, si stoupli vedle mě. Dan se naklonil dopředu a probodával mě pohledem. Opětovala jsem ho - i když jsem věděla, že to správná subka nedělá. Ale já nejsem subka a nebudu to předstírat.

Kluci mi srovnali ruce za záda a naznačili, že je tak mám nechat. Nesvázali mi je. Byla jsem ráda... zápěstí jsem měla rozedřená skoro do krve. Pak mi položili ruce na ramena, každý na jedno. Jejich doteky mě doslova rozpalovaly. Trošičku jsem se bála, co mě čeká, a hodně mě to vzrušovalo. Bez hnutí jsem klečela na kožešince a s napětím čekala, co se bude dít dál.

Chvíli bylo ticho, které by se snad dalo krájet. Pak promluvil Dan. Vycítila jsem už, že je tady něco jako náčelník - i když dominance odkapávala ze všech tří.

"Od téhle chvíle jseš naše otrokyně. Budeme ti říkat Lucy a ty nás budeš oslovovat Pane. Budeš plnit všechny naše příkazy a podvolíš se každému našemu přání. Když s tebou budeme spokojení, pustíme tě v neděli večer na svobodu. Tak se snaž."

V téhle chvíli jsem si ale vůbec nebyla jistá, že o propuštění na svobodu stojím... teď, právě tady, ve vyhřáté chalupě, obklopená třemi krásnými kluky, kteří se mi chystali ubližovat a podmaňovat si mě, jsem byla blizoučko splnění svých snů...


...::: Tip pro Vás: Bondážní lano - 3 m :::...
Sexshop Sexujte.cz


0 komentářů.
o mně  l  podpořte mě  l  fotografie  l  video  l  povídky  l  návody  l  odkazy  l  užitečné programy  l  návštěvní kniha  l  ICQ list  l  bazar  l  English
...::: © 2001 - 2017 Lenka Bondová :::: Hosting : IPsystems s. r. o. :::: Design © 2002 Varial :::...